Studnu označovala hromada kamení, kterou muži odházeli a odkryli tak zvětralý železný poklop. Ten byl konzervován silnou vrstvou tuku, aby nerezivěl, přesto však kameny, které ho přikrývaly, tuk promáčkly a na poklopu se začínaly projevovat stopy po oxidaci. Když odsunuli poklop, jeden z mužů ho znovu pečlivě po obou stranách namazal tukem. Studna měla asi metr v průměru a byla obdivuhodně hluboká, její skruž tvořily kameny tak dokonale otesané a uložené, že do sebe zapadaly bez použití malty. Kameny byly velice staré, u ústí velice opotřebované, a byly v nich žlábky od staletého užívání. Jason si říkal, kdo asi byli ti, co studnu zbudovali.
Vodu odebírali ze studny tím nejprimitivnějším způsobem do šachty spouštěli železné vědro, pak ho zase vytahovali nahoru spleteným koženým provazem. Tak mohl pracovat vždy jenom jeden muž, který stál rozkročen u okraje studny a vytahoval provaz ruku přes ruku. Byla to únavná práce a muži často měnili postoj, postávali kolem, aby si pohovořili, nebo aby odnášeli kožené nádoby naplněné vodou ke svým camachům. Jason si odbyl svou směnu, pak se vrátil k Pyrranům, aby se přesvědčil, co všechno už udělali.
Všechny kozy už byly uvázány, a Meta a Grif už vztyčili železný rám camachu a nyní pracně natahovali celtu. Jason se zapojil do činnosti tím, že vytáhl zamčenou skříňku z hromady nářadí a posadil se na ni. Rozedraný kožený obal maskoval krabici z kovové slitiny, zajištěnou zámkem, který se dal otevřít pouze tak, když na něj přitiskl prst jeden z nich tří. Zabrnkal na dvoustrunnou loutnu, kterou vyrobil podle jedné z těch, jaké viděl u žonglérů, a broukal si pro sebe jakousi píseň. Jeden z procházejících domorodců se zastavil a pozoroval, jak budují camach. Jason v něm poznal jednoho z jezdců, kteří jim přijeli v ústrety, a rozhodl se, že si ho nebude všímat. Zabrnkal improvizovanou verzi jedné pijácké písně kosmoběžníků.
„Dobrá, silná žena, ale hloupá. Neumí postavit camach správně,“ ozval se přihlížející domorodec a ukázal palcem.
Jason nevěděl, co na to říct, a tak pouze něco zabručel. Domorodec však neodešel, škrábal se na bradě a zcela otevřeně dával najevo, že se mu Meta líbí.
„Potřebuji silnou ženu. Dám ti za ni šest koz.“
Jason si uvědomil, že to, co ten chlapík obdivuje, je něco víc než její síla. Meta si při své namáhavé práci stáhla těžké kožešiny a její štíhlá postava byla daleko přitažlivější než podsadité a robustní tvary nomádských žen. Vlasy měla vkusně upravené, zuby bez jediného kazu, obličej bez poskvrny a jizev.
„Asi by sis nepomohl,“ odrazoval ho Jason. „Dlouho spí, hodně jí. Stála moc peněz. Dal jsem za ni dvanáct koz.“
„Dám ti deset,“ smlouval bojovník, přistoupil blíž, popadl Metu za paži a přitáhl ji k sobě, aby si ji mohl prohlédnout. Jason se zachvěl. Možná že místní ženy byly zvyklé, že se s nimi zachází jako s věcí, ale Meta rozhodně nebyla ten typ. Jason očekával, že vybuchne, ale překvapila ho — odtáhla paži, odvrátila se a začala zase pracovat.
„Pojď sem,“ vyzval Jason neodbytného vetřelce. Musel zasáhnout, než se zajde příliš daleko. „Pojď se napít. Mám dobrý achadh.“
Ale už bylo příliš pozdě. Bojovník vztekle vykřikl, že mu vzdoruje pouhá žena, a pěstí ji praštil přes ucho, a pak se zase po ní natáhl.
Meta pod tou nečekanou ranou klopýtla a potřásla hlavou. Když se k ní nyní přiblížil, nebránila se, ale otočila se a zároveň zvedla paži. Pevnou malíkovou hranou ho zasáhla do ohryzku, až mu ho téměř zlomila, a muž nebyl schopen vyrazit ze sebe ani slovo, jen se kroutil bolestí, chrčivě kašlal a plival krev.
Jason chtěl zakročit, ale než udělal jediný krok, bylo po všem. Bojovník měl dobré reflexy — ale Meta ještě lepší. Vztyčil se, krev mu stékala po bradě, a kýval nožem drženým spodním úchopem v hrozivém náznaku bodnutí.
Meta mu sevřela zápěstí oběma rukama, a v témže okamžiku se prohnula, takže ji nůž minul. Kroutila mu zápěstím dál a páčila mu paži za záda takovou silou, až mu nůž z bezmocných prstů vypadl. V této chvíli mohla přestat, ale protože byla Pyrrankou, nepřestala.
Zachytila nůž, dříve než dopadl na zem, vzpřímila se a zešikma ho vrazila do mužových zad až po střenku tak, že ostří proniklo do plic a srdce, a muž byl vmžiku mrtev. Když ho pustila, klesl k zemi.
Jason dosedl na skříňku a jakoby náhodou se dotkl ukazováčkem zámkového štítku — zaslechl cvaknutí, když se zámek otevřel. Šarvátce přihlížela spousta lidí, kol dokola zaznívalo užaslé mumlání. Přikolébala se jedna žena a zvedla mužovu paži, ta bezvládně klesla, když ji pustila.
„Je mrtev,“ vydechla užasle a s obdivem zírala na Metu. „Vy dva — ke mně!“ zvolal Jason, použil jejich vlastní jazyk, aby ostatní nerozuměli. „Mějte zbraně pohotově a držte se u mě. Kdyby došlo k nejhoršímu, jsou tu granáty s plynem a vaše pistole. Ale jakmile je jednou použijeme, budeme muset vyhladit nebo zajmout celý kmen. To si však necháme jako poslední možnost.“
Shanin s několika desítkami bojovníků se prodral davem a díval se nedůvěřivě na mrtvého muže. „Tvá žena ho zabila jeho vlastním nožem?“
„Ano — a byla to jeho vina. Strkal do ní, začal ji obtěžovat a pak ji napadl. Byla to pouhá sebeobrana. Zeptej se kohokoliv tady.“ Z davu se ozvalo souhlasné mručení.
Náčelník vypadal spíš udiveně než rozzlobeně. Odvrátil pohled z mrtvoly na Metu, pak se k ní přiblížil, vzal ji za bradu, otáčel jí hlavou a přitom si ji zkoumavé prohlížel. Jason viděl, jak jí zbělely klouby, ale ovládala se.
„Z jakého je kmene?“ zeptal se Shanin.
„Je z daleka, z hor, daleko na sever. Ten kmen se jmenuje… Pyrrané. Velice zdatní bojovníci.“
Shanin zabručeclass="underline" „Nikdy jsem o nich neslyšel.“ Jako kdyby to, že o nich neví, znamenalo, že neexistují. „Jaký mají totem?“
„Jaký?“ přemýšlel Jason. Nemůže to být krysa ani lasička.
Jaké tvory viděli v horách? „Orel,“ prohlásil s větší jistotou, než jakou poci oval. Jednou zahlédl nějakého ptáka, co vypadal jako orel, který kroužil nad vysokými vrcholky.
„Velice silný totem,“ uznal Shanin, ten symbol na něj zřejmě udělal dojem. Pohlédl na mrtvého muže, dotkl se ho nohou.
„Určitě mu patří morope a kožešiny. Ty žena mít nemůže.“ Pohlédl vychytrale na Jasona a čekal na odpověď.
Odpověď byla snadná. Jelikož ženy samy byly majetkem, nemohly žádný majetek vlastnit. A vítězi náleží kořist. A nikdo neříká, že dinAlt není velkorysý, co se týče ojetých moropů a použitých kožešin.
„Jeho majetek je samozřejmě tvůj, Shanine. Jedině tak je to správné. Ani by mě nenapadlo, abych si ho přivlastnil, to mi věř. A dneska večer ženu zbiju za to, co udělala.“
Byla to správná odpověď, a Shanin přijal kořist jako něco samozřejmého. Vzdálil se, pak zavolal přes rameno: „Nemohl to být dobrý bojovník, když ho zabila žena. Ale má dva bratry.“
V jeho slovech byl určitý vzkaz a Jason se nad ním zamyslel, když se zvědaví diváci rozešli a vzali mrtvého s sebou. Meta a Grif dokončili zakrytí camachu a přenesli celou svou výbavu dovnitř. Jason v něm uložil skříňku, pak poslal Grifa, aby přivázal kozy nedaleko jejich moropů. To zabití by mohlo vyvolat potíže.