Temuchin si třel zamyšleně čelist. Jason se odvážil rizika a promluvil.
„Dovolí mi Temuchin, abych se na něco zeptal?“
Temuchin na něho dlouze a přísně pohlédl, pak přikývl.
„Jaký je trest za rebelii a soukromou pomstu v tvé armádě?“
„Smrt. Copak existuje nějaký jiný trest?“
„Pak bych rád odpověděl na otázku, kterou jsi mi položil dříve. Chtěl jsi vědět, co jsou Pyrrané zač. Já jsem ze všech Pyrranů nejslabší. Rád bych zabil toho nezraněného zajatce, jednou rukou, pouhou dýkou, jednou ranou — a může být ozbrojen, čím chce. Třeba i mečem. Zdá se, že je to dobrý bojovník.“
„To taky je,“ uznal Temuchin, pohlížeje na velkého, statného muže, který byl téměř o hlavu větší než Jason. „Myslím, že je to velice dobrý nápad.“
„Spoutej mi ruku,“ poručil Jason nejbližšímu strážci a dal si levou paži za záda. Toho zajatce čeká v každém případě smrt, a jestli jeho smrt jejich věci poslouží, bude to pravděpodobně prospěšnější než cokoli, co udělal za celý svůj život. Neuvažuješ jako pokrytec, Jasone? zeptalo se něco uvnitř něho, ale on neodpověděl, jelikož ten náznak obvinění skrýval velký kus pravdy. Kdysi neměl rád smrt a násilí a snažil se jim vyhnout. Nyní je zřejmě vyhledává.
Pak pohlédl na Metu, která ležela v bezvědomí a zkroucená bolestí na zemi, a jeho myšlenky patřily noži v pochvě. Ukázka neobvyklé obratnosti v zápase třeba Temuchina zaujme. A ten nevzdělaný barbar s náznakem arogantního úsměvu se bez zabíjení zřejmě neobejde.
Nebo by to byl on, Jason, kdo by byl zabit, kdyby svůj nápad neprosadil. A jestli dají tomu vazounovi kopí nebo palici, bude po Jasonovi v několika minutách.
Nehnul ani brvou, když vojáci zbavili jeho protivníka pout a Ahankk mu podal svůj vlastní dlouhý obouruční důstojnický meč. Ten dobrák Ahankk — jak se někdy vyplácí dělat si nepřátele. Na to, jak mu zkroutil palec, dosud nezapomněl a chce se za to pomstít. Poplácal se svým nožem se širokou čepelí o bok a nechal ho viset špičkou dolů. Byl to neobyčejný nůž, který si ukoval a zakalil sám, vzorem pro něj byl lovecký nůž zvaný bowie, široký jako ruka, s jednou stranou naostřenou po celé délce, s druhou ani ne do poloviny. Dalo se řezat nahoru nebo dolů a také bodat, vážil přes dvě kila a byl vyroben z nejlepší oceli.
Muž s mečem vyrazil ze sebe výkřik, zamával mečem a rozběhl se kupředu. Stačila jedna rána, máchnutí celou vahou, a žádný nůž by ji nezachytil. Jason stál tak klidně, jak jen dokázal, a čekal.
Teprve když meč svištěl dolů, uhnul, učinil krok vpřed pravou nohou a pevně se zapřel do země. S rukou napřaženou a loktem zahnutým máchl nožem nahoru a zachytil úder meče na jeho ostří. Síla úderu mu téměř vyrazila nůž z ruky a srazila ho na kolena.
Ozval se však trhavý kovový zvuk, když měkké železo meče narazilo na ostří nástrojářské oceli, veškerá síla se soustředila na malou plochu — a meč se rozpadl vedví.
Jason zahlédl jen na zlomek okamžiku ohromený výraz v protivníkově obličeji, když jeho meč dopadl a jeho ruce svíraly pouze jílec s pahýlem čepele. Síla úderu, která srazila Jasonovi paži, ho strhla s sebou, a Jason využil hybnosti pohybu, jen směr nože změnil — nahoru.
Špička nože roztrhla kožený oděv a vnikla do mužovy břišní dutiny až po jílec. Jason se pevně opřel nohama, vší silou trhl nožem nahoru, vyřízl do mužových vnitřností hlubokou ránu, až se čepel zarazila o klíční kost. Držel tam nůž tak dlouho, dokud se mužovy oči neobrátily v sloup, než věděl, že ten člověk je mrtev.
Vytáhl nůž a postoupil. Mrtvola sklouzla na zem k jeho nohám.
„Chci se na ten nůž podívat,“ řekl Temuchin.
„V našem údolí máme velice dobré železo,“ prohlásil Jason a sklonil se, aby otřel nůž o oděv mrtvého muže. „Je z něho dobrá ocel.“ Vyhodil nůž do vzduchu, chytil ho za špičku a podal střenkou Temuchinovi, který si ho chvíli prohlížel, pak zavolal na vojáky.
„Obnažte tomu zraněnému krk,“ poručil.
Muž chvíli zápasil, pak upadl do apatie člověka, který je již mrtev. Dva vojáci ho drželi a třetí pevně svíral jeho dlouhé vlasy oběma rukama a táhl ho vpřed s obličejem k zemi, špinavý krk holý a natažený. Temuchin přistoupil, pohrával si s nožem v ruce a pak ho zvedl nad hlavu.
Jediným prudkým stahem svalů spustil nůž na krk a tichý camach zaplnilo jadrné zachroptění.
Napětí povolilo, voják ustoupil o krok s oddělenou hlavou v rukou. Tělo, z něhož tryskala krev, padlo neslavnostně na zem. „Ten nůž se mi líbí,“ prohlásil Temuchin. „Nechám si ho.“
„Právě jsem ti ho chtěl darovat,“ pospíšil si Jason a uklonil se, aby zakryl rozmrzelý výraz. Měl si uvědomit, že se něco takového stane. No nic, je to jenom nůž.
„Znají tvoji lidé hodně ze staré vědy?“ zeptal se Temuchin a hodil nůž sluhovi, aby ho zvedl a očistil. Jason okamžitě zostražitěl.
„Ne více ani méně než ostatní kmeny,“ prohlásil.
„Žádný z nich nedokáže vyrobit železo, jako je tohle.“
„Je to staré tajemství, předávané z otce na syna.“
„Můžete mít i jiná stará tajemství.“ Jeho hlas byl tvrdý a ostrý jako ta ocel.
„Snad.“
„Existuje jedno dávno zapomenuté tajemství, o kterém jsi možná slyšel. Někteří ho nazývají ohňový plamen, jiní střelný prach. Co o něm víš?“
Co vlastně o něm vím, pomyslel si Jason a pokoušel se něco vyčíst z upřeného výrazu Temuchina. Co může barbarský žonglér vědět o takových věcech?
A jestli je to léčka, co mu má říct?
9
Meta celkem nic nenamítala, když jí Jason vymýval špínu z ran a zastříkal je sprejem na regeneraci kůže. Trhlinu na hlavě jí sešit čtrnácti stehy medikitem a vyholený pruh překryl obvazem, ještě když byla Meta v bezvědomí. Po tomto zákroku přišla k sobě, ale nepohnula se ani nenaříkala, když jí dalšími dvěma stehy sešíval roztržený horní ret.
Grif chraptivě oddychoval v hromadě kožešin, kam ho Jason položil. Měl většinou jen povrchová zranění, medikit poradil podávání uklidňujících prostředků a Jason jeho doporučení přijal.
„Už je po všem,“ řekl. „Měla by sis odpočinout.“
„Bylo jich moc,“ vysvětlovala, „ale dělali jsme, co jsme mohli. Podej mi zrcadlo. Překvapilo mě, že šli nejdřív po Grifovi, ale bylo to chytré. Bleskově ho zlikvidovali. Pak se dali do mě, a já už jsem s tebou nemohla mluvit.“ Vzala si od Jasona vyleštěné ocelové zrcadlo, krátce do něho pohlédla a vrátila mu ho. „Vypadám hrozně. Bitka musela probíhat rychle. Moc jasně si na ni nepamatuju. Někteří z nich, ženy, měli palice a pokoušeli se mi zasáhnout nohy. Vím, že jsem zabila nejmíň tři nebo čtyři z toho jednu ženu — než jsem se složila. Co se stalo pak?“
Jason vzal koženou láhev s achadhem a přesunul v náústku ukrytý ventil tak, že zavřel přívod ke zkvašenému mléku a otevřel přívod k zásobníku s kořeněným alkoholem, u Pyrranů oblíbeným pitím.
„Dáš si?“ zeptal se, ale Meta zavrtěla hlavou. Dopřál si pořádný doušek sám. „Přeskočím některé drobnější detaily: zařídil jsem, aby pro vás poslali několik jezdců. Přivezli vás oba a několik Krys, co přežili — všichni jsou teď mrtví. Zabil jsem toho, který nebyl zraněn, a zabil jsem ho sám ve stylu pravé pyrranské pomsty, za který se nemusím nijak stydět. Ale musel jsem věnovat svůj nůž Temuchinovi, který na něm okamžitě rozpoznal pokročilou úroveň technologie. Jsem teď velice rád, že jsem ho vlastnoručně vykoval a že jsou na něm vidět stopy po nástrojích. Přímo se mě zeptal, jestli my Pyrrané víme něco o střelném prachu, což mě uzemnilo. Zahrál jsem to do autu, řekl jsem mu, že nevím nic — jenom ten název — ale že možná ostatní příslušníci kmene budou vědět víc. Zatím to vzal — aspoň myslím. Ale u něho jeden nikdy neví. Chce po nás, abychom se k němu přestěhovali. Za svítání musíme přetáhnout náš camach do tábora vedle jeho camachu a rozloučit se se Shaninem a jeho Krysami, kteří nám nebudou scházet. A v případě, že bychom se rozmysleli jinak, čeká venku četa Temuchinových lidí. Ještě jsem nezjistil, jestli jsme zajatci, nebo ne.“