„Měl bys něco sníst,“ řekla Meta přísně. „Pil jsi už dost.“
„Nesmysl,“ odvětil a mlaskavě usrkával ze železného šálku.
„Nemám unavenou krev — nemám vůbec žádnou krev. Medikit mi sdělil, že jsem částečně vykrvácel, a dal mi náhradou železitou injekci. A pak, jsem tak unaven, že nemůžu jíst.“
„Sdělil taky, že potřebuješ transfúzi.“
„Ta se tady nedá udělat. Budu hodně pít a každý večer si dám kozí játra.“
„Otevři!“ vykřikl někdo a zatahal za chlopeň. „Mluvím jménem Temuchina.“
Meta zastrčila mediku pod kožešinu a šla ke vchodu. Grif, který rozdmýchával oheň, zvedl kopí a pohupoval jím v ruce. Do stanu nakoukl nějaký voják.
„Máš jít okamžitě k Temuchinovi.“
„Řekni mu, že přijdu za chvíli.“
Voják se nedal, ale Meta mu zakroutila nosem a vystrčila ho ven. Vchod znovu zašněrovala.
„Nemůžeš jít,“ prohlásila.
„Nemám na vybranou. Rány jsme sešiti, to by mělo stačit, a antibiotika nejsou. Železo mi už absorbují kosti.“
„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla Meta zlostně.
„Vím, že ne, ale co naděláme.“ Vytáhl mediku a otočil číselníkem. „Něco proti bolesti do nohy, abych na ni mohl šlapat, a pěknou dávku stimulantu. Tím drogováním si zkracuju život o celé roky, a doufám, že to někdo ocení.“
Když vstal, Meta ho popadla za paži. „Ne, nesmíš,“ prohlásila.
Zvolil citový postup, vzal její obličej do rukou a políbil ji. Grif odfrkl a otočil se k ohni. Meta svěsila ruce.
„Jasone,“ řekla váhavě. „To se mi nelíbí. Nemůžu ti v ničem pomoct.“
„Můžeš mi pomoct v mnohém, ale ne právě teď. Ještě chvíli vydrž. Jdu ukázat Temuchinovi, jak má udělat svůj velký třesk, a pak se vrátíme na loď. Řeknu mu, že mu přivedu kmen Pyrranů, a to taky udělám. A ještě moc dalšího. Události se řítí, plány se kují, a pro Felicity brzy vzejde nový den.“
Léky mohly za to, že se dostal do povznesené nálady a že věřil každému slovu, které říkal. Meta, která strávila už dlouhý čas nad ohněm z trusu v tomto chladném příbytku, jeho nadšení nesdílela. Neřekla však ani slovo. Nejdřív povinnost — to je lekce, kterou se učí každý Pyrran už v jeslích.
Temuchin čekal, nebyla na něm znát únava minulých dní, a ukázal na sudy se střelným prachem na podlaze camachu.
„Předveď, jak vybuchne!“ poručil.
„Ne tady a ne najednou, ledaže plánuješ masovou sebevraždu. Potřebuju nějakou nádobu, ne velkou, která by se dala neprodyšně uzavřít.“
„Všechno, co potřebuješ, dám sem přinést.“
Náčelník zřejmě chtěl, aby pokusy s výbušninou byly utajeny, což Jasonovi vyhovovalo. Camach byl teplý a poměrně pohodlný, s jídlem a pitím při ruce. Klesl do kožešin a hryzal pečeni z kozí kýty, dokud nepřinesli, co potřeboval, pak si otřel ruce o kůži a dal se do práce.
Sešla se spousta hliněných hrnců, a Jason si vybral ten nejmenší, o něco větší než šálek. Potom vytáhl zátku z jednoho sudu a opatrně nasypal trochu střelného prachu na pruh kůže. Zrnka měla různou velikost, ale Jason pochyboval, že by to mohlo ovlivnit rychlost hoření. Tento prach přece v mušketách fungoval. Naběračkou z tuhé kůže naplnil hrnek až do poloviny. Granulky překryl přiléhajícím kouskem kůže a upěchoval kulatým koncem opotřebované stehenní kosti. Temuchin stál za ním a pozorně sledoval celý postup. Jason vysvětloval.
„Zrnka musí být těsně u sebe, aby rovnoměrně hořela a tím nejlíp bouchala. Tak mi to říkali ti z kmene, co se v tom vyznají. Pro mě je to tak nové jako pro tebe. Pak se ta kůže nacpe dovnitř, aby držela střelný prach pohromadě a chránila proti vlhkostí.“ Jason si předem připravil směs smetí z camachu a rozdrobeného trusu ve vodě a vzniklou pastu, podobnou hlíně, nyní vecpal do hrnku jako těsnění. Uplácal je do hladka a ukázal.
„Říká se, že střelný prach musí být zcela odizolován, aby vybuchl. Případnými otvory by oheň pronikl a prach prostě shořel.“
„Jak se k ní teď dostane oheň?“ zeptal se Temuchin a v soustředění z úsilí sledovat ten neobvyklý výklad se zamračil. Na nevzdělance, který neumí počítat a nemá žádné technické znalosti, si vedl docela dobře. Jason uchopil jednu ze silných železných jehel, používaných k šití celt na camachy.
„Správná otázka. Zátka už dost uschla, takže můžu do ní udělat díru až k prachu. Pak druhým koncem jehly zasunu do té díry kousek látky. Tu jsem získal od jednoho z tvých mužů a ten zase ze zad jednoho obyvatele nížiny. Napustil jsem ji olejem, aby dobře hořela.“ Potěžkal granát vyrobený z hrnku v ruce. „Myslím, že se můžeme do toho dát.“
Temuchin vyšel rázně ze stanu a Jason s bombou v jedné ruce a blikající olejovou lampou v druhé v přiměřené vzdálenosti za ním. Před náčelníkovým camachem vojáci vyklidili velký prostor, ale drželi se v uctivé vzdálenosti. Rychle se rozneslo, že se bude dít něco neobvyklého a nebezpečného a lidé se sbíhali ze všech stran. Tísnili se v prostoru mezi sousedními camachy. Jason položil bombu opatrně na zem a zvýšil hlas.
„Když to bude fungovat, silně to bouchne. Někteří z vás vědí, co mám na mysli. Takže — jde se na to.“
Sehnul se, přiložil lampu k roznětce a držel ji tam, dokud látka nezačala doutnat a nevzplála. Hořela pomalu, a Jason mohl chvíli zůstat, aby měl jistotu, že vše probíhá dobře. Teprve potom se otočil a zvolna odešel do camachu k Temuchinovi.
Ani Jasonova důvěra zrozená drogami nepřežila neúspěch. Roznětka sice hořela, kouřila, jiskřila, ale pak zřejmě zhasla. Jason se přinutil čekat, navzdory netrpělivému bručení a občasným hněvivým výkřikům. Nijak nestál o to, aby mu bomba vybuchla do obličeje, když se k ní skloní. Teprve až Temuchin sáhl výmluvně po meči, vykročil, doufaje, že vypadá klidněji, než ve skutečnosti byl, aby si prohlédl ohořelý otvor roznětky. Kývl moudře hlavou, pak se vrátil ke camachu.
„Roznětka zhasla dřív, než prohořela ke střelnému prachu. Musím udělat větší otvor, nebo lepší roznětku — a právě jsem si vzpomněl na další sloku Zpěvu o bombě, která o tom hovoří. Teď ji tak udělám. A se nikdo nepřibližuje, dokud se nevrátím.“ Dříve, než někdo něco namítl, zmizel v camachu.
Nejlepší roznětky obsahují střelný prach, aby mohly hořet i bez přístupu vzduchu. Takovou roznětku potřeboval protáhnout zátkou ze suchého bláta. Prachu tady bylo dost — ale do čeho ho zabalí? Nejlepší by byl papír, ale momentálně žádný nemá. Nebo ne? Ujistil se, že vchod je dobře zavřen a že je ve staně sám. Pak sáhl ku dnu tašky u pasu a vytáhl medikit. Vzal si ho, i když to byla riskantní, protože netušil, jak dlouho toto představení potrvá, a nechtěl omdlít dřív než skončí.
Trvalo jen vteřinu, než stiskl, vysmekl a otevřel zásobní komoru. Nad ampulemi byl složený kontrolní list, dostatečně velký pro jeho potřebu. Medikit zase schoval.
Vyrobit roznětku bylo dost snadné, i když musel téměř každé zrnko prachu vpravit do papíru zvláš, aby měl jistotu, že se nesmíchají a neshoří příliš rychle. Když skončil, vetřel do papíru olej a saze z lampy, aby zamaskovval jeho bělost. „To by mělo stačit,“ broukl, vzal roznětku a jehlu a šel ji předvést.