Bylo to horší, než očekával. Nomádi se mu otevřeně posmívali a rámusili a Temuchin byl bledý vztekem. Bomba dosud nevinně spočívala tam kde ji zanechal. Předstíraje, že ty sprosté poznámky neslyší, Jason se naklonil nad bombu a udělal do hliněné zátky nový otvor. Nechtěl riskovat, že se doutnající zbytek látky vmáčkne do střelného prachu. Byla to nebezpečná záležitost a pot na jeho čele nijak nesouvisel s mrazivým ranním vzduchem.
„Tohle už bude fungovat.“ řekl, když přiložil plamen.
Papír čadil, a když se do vzduchu vznesly jiskry, zapraskal. Jason vrhl krátký, ustrašený pohled na plamen plazící se po naolejované roznětce, pak se otočil a uchýlil do bezpečí.
Tentokrát se výsledek dostavil. Bomba vybuchla za značného rámusu a střepy z nádoby se rozlétly všemi směry, proděravěly několik camachů a zranily několik diváků. Jason se nacházel tak blízko, že ho výbuch srazil na zem.
Temuchin stál dosud nehnutě u vchodu camachu, ale teď se tvářil radostněji. Několik výkřiků bolesti zraněných zaniklo v projevech nadšení a šastném poklepávání na ramena. Jason se rozechvěle posadil, měl pocit, že je po něm, ale zjistil, že nemá nic zlomeno, co už neměl dřív.
„Můžeš je udělat větší?“ zeptal se Temuchin a v očích se mu zablesklo radostí z očekávaného ničení.
„Mohou mít nejrůznější velikost, a odpověděl bych ti přesněji, kdybys mi řekl, na co je hodláš použít.“
Dříve než mohl Temuchin odpovědět, jeho pozornost upoutal rozruch na druhé straně prostranství. Cestu si klestila skupina jezdců na moropech a přihlížejícím se to nelíbilo. Zaznívaly hněvivé hlasy a nejméně jeden přerušený výkřik.
„Kdo sem leze bez dovolení?“ vzrušil se Temuchin a sáhl po meči, jeho osobní strážci vytáhli své zbraně a postavili se kolem něho. První řada diváků uskočila stranou, aby se vyhnula pošlapání, a jeden morope s jezdcem projel.
„Co udělalo ten kravál?“ zeptal se jezdec hlasem zvyklým poroučet jako Temuchin.
Hlas, který Jason důvěrně znal.
Byl to Kerk.
Temuchin vykročil vpřed s chladným vztekem, obklopen svými muži, když Kerk sestoupil a spolu s ním Rhes a další Pyrrané. Schylovalo se k opravdu hezké bitce.
„Počkejte!“ vykřikl Jason a rozběhl se, aby se postavil mezi obě skupiny, chystající se spolu utkat. „To jsou Pyrrané!“ vykřikl. „Můj kmen. Bojovníci, kteří se přišli připojit k Temuchinovi.“ Koutkem úst sykl na Kerka: „Uklidni se, sehni trochu hřbet, než nás všechny pobijou!“
Kerk nic z toho neudělal. Zastavil se, tvářil se stejně vztekle jako Temuchin a poklepával prsty jílec meče stejně zlověstně. Temuchin se hnal dopředu jako lavina a Jason musel ustoupit, aby ho ti dva mezi sebou nerozdrtili. Když se Temuchin zastavil, prsty na nohou se dotýkal Kerkových — málem se dotýkali očima.
Byli si v mnohém podobní. Náčelník byl větší, ale Pyrranova podsaditost se ani omylem nemohla považovat za tloušku. Oba vypadali impozantně, nebol Kerk poslechl Jasonovy rádiem zaslané instrukce. Jeho náprsní krunýř se skvěl pestrobarevným obrazem orla, na přilbě měl lebku orla.
„Jsem Kerk, vůdce Pyrranů,“ prohlásil, vytáhl a zase zasunul meč s dráždícím, drásavým zvukem.
„Jsem Temuchin, náčelník kmenů. Pokloň se mi!“
„Pyrrané se nikomu neklaní.“
Temuchin vydal hrdelní zvuk jako rozzuřená šelma a začal tasit meč. Jason odolal pokušení zavřít oči a utéct. Z toho by mohla být krvavá vražda.
Kerk věděl, co dělá. Nepřišel sem, aby Temuchina sesadil — alespoň ne hned teď — a po svém meči nesáhl. Místo toho rychle švihl rukou, jak to jen Pyrrané dokážou, a uchopil zápěstí Temuchinovy ruky s mečem.
„Nepřicházím s tebou bojovat,“ řekl klidně. „Přicházím jako rovný k rovnému, abych se postavil na tvou stranu v tvém sporu. Pohovořme si.“
Hlas se mu nezachvěl — ale Temuchin nevytáhl meč ani o píď. Náčelník měl obrovskou sílu, ale Kerk stál pevně jako skála. Nepohnul se a nebylo na něm vidět, že by se nějak namáhal, zato Temuchinovi vyvstaly na čele žíly. Tichý zápas trval deset patnáct vteřin, pak Temuchin zrudl, svaly mu ztuhly v železo.
Když už se zdálo, že lidské svaly ani šlachy to nevydrží, Kerk se usmál To mírné zvednutí koutků úst postřehli jen Temuchin a Jason. Pak pomalu a klidně stlačoval náčelníkovi paži, až jeho meč uvízl opět v závěsu.
„Nepřišel jsem s tebou bojovat,“ opakoval Kerk stěží slyšitelným hlasem. „Bojovat mohou mladíci My jsme však vůdcové a ti hovoří.“
Uvolnil sevření tak náhle, že se Temuchin zapotácel, když jeho napjaté svaly už neměly čemu vzdorovat. Teď se musel rozhodnout, a v jeho nitru soupeřil inteligentní tvor s impulzivním barbarem.
Dlouhé vteřiny trvala tato tichá nerozhodnost, pak se Temuchin začal smát, ale jeho smích se brzy změnil na chechot z plného hrdla. Zvrátil rychle hlavu dozadu a vysmíval se celému vesmíru, pak vymrštil paži a praštil Kerka do ramena silou, která by moropa omráčila a menšího člověka zabila. Kerk se jen mírně prohnul a úsměv opětoval.
„Takového jako ty bych si možná oblíbil,“ řval Temuchin. „Pokud tě dřív nezabiju. Pojď do mého camachu.“ Otočil se a Kerk šel s ním. Minuli Jasona, aniž si ho všimli. Jason obrátil oči v sloup, šastný, že obloha nespadla, ani že se ze slunce nestala nova, pak se vydal za nimi.
„Zůstaň tady!“ poručil Temuchin, když došli ke camachu, a probodl Jasona zuřivým pohledem, jako by jen on měl vinu za to, co se stalo. Pak pokynul strážím, aby zaujali svá místa a šel za Kerkem dovnitř. Jason nic nenamítal. Raději bude čekat na větru, jakkoli mrazivém, než aby byl svědkem konfrontace ve stanu. Kdyby Kerk Temuchina zabil, jak by odtud uprchli? Únava a bolest se začaly znovu ozývat a Jason se ve větru zachvěl — říkal si, zda riskovat a použít medikit. Odpověděl si, že ne, a tak se, chvěl dál a čekal.
Zvnitřku hlasitě zaznívaly zlobné hlasy a Jason se schoulil a čekal, až skončí. Nic se nestalo. Opět se zachvěl a řekl si, že sedět je pohodlnější, a sedl si na zem, která studila. Hlasy ve stanu znovu zesílily — pak nastalo zlověstné ticho. Jason si všiml, že i strážci si vyměňují soustředěné pohledy.
Ozval se ostrý trhavý zvuk, strážci vyskočili, otočili se a pozvedli kopí. Kerk otevřel vchod do stanu prudkým trhnutím za chlopeň, ale zapomněl, že ji musí napřed rozšněrovat. Silné kožené řemínky praskly, nebo se vytrhly z masivních držáků a tyčový železný nosník se ohnul do ostrého úhlu. Kerk si zřejmě ničeho z toho nevšiml. Prošel kolem strážců a za chůze kývl na Jasona — ten jen krátce pohlédl ke vchodu do stanu na Temuchinův obličej plný vzteku a pochopil. Otočil se a pospíchal za Kerkem.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nic. Jen jsme si povídali a oukávali se, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit. Neodpovídal na mé otázky a já jsem se neobtěžoval odpovídat na jeho. Je to nerozhodně — prozatím.“
Jason pocítil neklid. „Měli jste počkat, až se vrátím. Proč jste sem tak vtrhli?“ Věděl, jakou uslyší odpověď, dříve než se zeptal, a uslyšel.
„A proč ne? Pyrrany nebaví sedět na hoře a dělat vězeňské dozorce. Přišli jsme se přesvědčit na vlastní oči. Cestou jsme si to párkrát rozdali a morálka se zlepšila.“
„O tom nepochybuji,“ řekl Jason uznale a přál si, aby už zase ležel ve svém camachu.