V myšlenkách, otupělých jako jeho prsty, se snažil dobrat vysvětlení. Něco se mu stalo, někdo, nikoliv něco, ho zasáhl. Vzal mu pistoli. Co ještě? Proč nic nevidí? Proč nevidí něco jiného než rudé mžitky, když se pokusí otevřít oči. Co dalšího zmizelo? Určitě jeho opasek s výstrojí. Prsty hmatal sem a tam po boku, ale nemohl ho najít.
Něčeho se dotkl. Ve zvláštním držáku dosud zůstal na zadní části pasu medikitu. Opatrně, aby se nedotkl uvolňovacího knoflíku — kdyby mu vyklouzl medikitu z ruky, už by se s ním neshledal — tiskl bříško palce na přístroj, dokud se mu sonda nedostala do styku s pokožkou. Tlumeně zabzučel analyzátor, ale Jasonovi tak třeštila hlava, že vpich injekčních jehel ani necítil. Pak droga zapůsobila a bolest začala ustupovat.
Když vše přehlušující bolest pominula, mohl soustředit tu malou část svého vědomí, která mu zbyla, na problém očí. Nedaly se otevřít, něco je drželo pevně zavřené. Něco, co mohla, ale nemusela být krev. Něco, co pravděpodobně krví bylo, když vzal v úvahu, v jakém stavu je jeho hlava, a usmál se, když se mu úspěšně podařilo doplnit složitý postup svého myšlení.
Soustřeď se na jedno oko. Soustřeď se na pravé oko. Zmáčkni je pevně, až to zabolí, a zatáhni za víčka a otevři je. Pak je zase zavři. To tahání, mačkání, uvolnění slz začalo působit a Jason pocítil, že víčka se začínají odlepovat.
Do běla rozpálené slunce mu svítilo přímo do oka — musel zamrkat a odvrátit zrak. Pohybovali se přes planinu, byla to jízda nerovným terénem a působící nárazy, a nedaleko jeho obličeje se objevilo něco jako mřížka. Slunce se dotklo horizontu. Tohle je důležité, opakoval si v duchu, zapamatovat si, že se slunce dotklo horizontu přímo za ním, či snad trošku vpravo.
Vpravo. Zapadá. Trochu vpravo. Drogy z medikitu a traumatický šok v něm opět vyvolaly pocit bezmocnosti. Ale nepoddávej se. Zapadá. Vzadu. Vpravo.
Když poslední bílý záblesk zapadl za horizont, zavřel trýzněné oko a tentokrát mu přišlo bezvědomí vhod.
„--------“ zařval nějaký hlas, nesrozumitelná sprška zvuků. Ostrá bolest v boku se ozvala daleko silněji a Jason se od ní odkulil, pokoušeje se zároveň vyškrábat na nohy. Něco tvrdého a nepoddajného mu pohmoždilo záda, a on klesl na všechny čtyři. Rozhodl se, že otevře oči, třel si spečená víčka a podařilo se mu je rozlepit. Jediný pohled ho přesvědčil, že byl mnohem šastnější, když měl oči zavřené, ale už bylo příliš pozdě.
Hlas patřil velikému statnému muži, který svíral dvoumetrové kopí, jímž předtím rýpal Jasonovi do žeber. Když viděl, že se Jason posadil a že má oči otevřené, odtáhl kopí, opřel se o ně a zkoumavě si prohlížel svého zajatce. Jason pochopil jejich vzájemné postavení, když si uvědomil, že se nachází ve zvoncovité kleci z železných prutů, jejíž vrchol se téměř dotkl jeho hlavy, když se posadil. Opřel se o pruty a pozorně si prohlížel toho, jenž ho zajal.
Bylo jasné, že je to domýšlivý a sebejistý bojovník, od zubaté zvířecí lebky, která zdobila vršek jeho vyvatované přilby, až k ostruhám ostrým jako jehly na patách jeho bot, které sahaly až ke kolenům. Vyformovaný náprsní krunýř, zřejmě vyrobený z téhož materiálu jako přilba, pokrýval horní půlku jeho těla a byl pomalován křiklavými vzory okolo ústřední postavy nějakého nedefinovatelného zvířete. Kromě kopí měl ten muž na pohled velice účelný krátký meč, zavěšený bez pochvy na řemínku u opasku. Kůži měl osmahlou a ošlehanou větrem, leskla se na ní jakási olejovitá kapalina, a jelikož stál vůči Jasonovi po větru, čpěl z něho silný pach nemytého zvířete.
„-------“ zakřičel bojovník a potřásl kopím směrem k Jasonovi.
„To je pěkně ubohá náhrada za řeč!“ zakřičel Jason v odpověď.
„------“ odpověděl muž, tentokrát pronikavějším hlasem, doprovázeným ostrými mlaskavkami.
„A tohle není o nic lepší.“
Muž si odkašlal a plivl k Jasonovi. „Bowab,“ řekl, „umíš mluvit dorozumívacím jazykem?“
„Teď už se to řeči podobá. Lámaná a zprofanovaná forma standardní angličtiny. Asi se užívá jako nějaký druh pomocného jazyka. Předpokládám, že se nikdy nedozvíme, kdo původně tuhle planetu osídlil, ale jedna věc je jistá — mluví anglicky. Za velkého kolapsu, kdy se komunikace mezi všemi planetami přerušila, tenhle prima svět vklouzl do barbarství s vlčí morálkou a určitě zplodil spoustu místních dialektů. Ale aspoň si zachovali upomínku na angličtinu, jakkoliv zvulgarizovanou, jako na společný jazyk mezi kmeny. A díky tomu, že jí mluví tak špatně, dá se jí rozumět.“
„Co ty říkat?“ zabručel bojovník a potřásal hlavou nad Jasonovým nesrozumitelným zurčením slov.
Jason si poklepal na hruď a prohlásiclass="underline" „Já určitě mluvit dorozumívací jazyk právě tak dobře jako ty.“
Tohle zřejmě bojovníka uspokojilo, protože se otočil a razil si cestu zástupem. Poprvé měl Jason možnost prohlédnout si lidi, kteří šli kolem a kteří předtím byli pouhou rozmazanou skvrnou v pozadí. Všichni to byli muži, bojovníci oblečení v nesčetných variacích na stejné téma. Vysoké boty, meče, brnění do půl těla a přilby, kopí a krátké luky ozdobené podivnými barevnými vzory. Za nimi a na všech stranách byly zaoblené stavby pomalované touže zažloutlou šedí jako řídká tráva, která pokrývala planinu. Něco se pohybovalo davem — muži udělali cestu kolébajícímu se zvířeti s jezdcem. Jason rozpoznal to stvoření podle popisu lidí, kteří přežili masakr.
To zvíře bylo v mnoha směrech podobné koni, jenže bylo dvakrát tak velké a pokryté chundelatou kožešinou. Jeho hlava měla koňský vzhled, ale byla vůči tělu drobná a posazená na konec nepříliš dlouhého krku. Mělo dlouhé nohy, obzvláště přední, které byly rozhodně delší než zadní, takže jeho hřbet se svažoval od kohoutku ke kýtám, zakončeným malým kmitajícím ocasem. Silné tlusté prsty na každé noze měly ostré drápy, které se zarývaly do země, když zvíře kráčelo kolem, řízeno jezdcem, který seděl za předníma nohama na nejvyšším bodu hrbatých zad.
Jasonovu pozornost upoutalo pronikavé zatroubení na kovovou trubku, otočil se a uviděl sevřenou skupinu mužů kráčejících ke kleci. Tři vojáci se spuštěnými kopími šli v čele, následováni dalším, který nesl jakousi kymácející se standartu na žerdi. Bojovníci s tasenými meči kráčeli bystře, obklopujíce dvě postavy uprostřed. Jedna z nich byl onen kopiník, který Jasona probral k vědomí tím, že do něho rýpal kopím. Druhý, o hlavu vyšší, měl zlatou přilbu a náprsní krunýř posázený diamanty a z obou stran jeho přilby trčely zatočené rohy.
Má toho ještě víc, všiml si Jason, když se ten muž přiblížil k jeho kleci. Měl vzezření jestřába nebo velkého rysce bažinného, který si je jistý svou vládou. Byl vůdcem a byl si toho vědom, bral to jako samozřejmou věc. On, bojovník, vůdce bojovníků. Jeho pravice spočívala na hrušce klenoty vyzdobeného, ale úctyhodně vypadajícího meče, zatímco zjizvenými klouby levé ruky si hladil mohutné rudé kníry. Zastavil se těsně u klece a hleděl panovačně na Jasona, který se pokusil, ale marně, opětovat pohled toho druhého se stejnou pronikavostí. To, že zaujímal v těsné kleci nedůstojnou polohu a že byl samá krev a špinavý, mu na sebevědomí nijak nepřidalo.
„Padni na kolena před Temuchinem,“ poručil jeden z vojáků a zabořil silnější konec svého kopí Jasonovi do žaludku.