Možná že by pokleknutí bylo snadnější, ale Jason, zkroucený bolestí, držel hlavu zpříma a oči upíral na toho druhého. „Odkud jsi?“ zeptal se Temuchin hlasem zvyklým rozkazovat do té míry, že Jason mimoděk okamžitě odpověděl.
„Zdaleka, z místa, které neznáš.“
„Z jiného světa?“
„Ano. Ty o těch jiných světech vis?“
„Jenom z písní žonglérů. Dokud nepřistála první loď, myslel jsem, že neexistují. Existují.“
Luskl prsty a jeden z mužů mu podal začerněnou a zkroucenou bezzákluzovou pušku. „Umí přimět tuhle rouru, aby zase střílela?“ zeptal se.
„Neumím.“ Určitě to byla jedna ze zbraní první výpravy.
„A co tohle?“ zvedl Temuchin Jasonovu pistoli, a kabel urvaný od pružinového pouzdra se volně kolébal.
„Nevím.“ Jason byl zrovna tak klidný jako jeho protějšek. Kdyby se tak mohl zmocnit pistole. „Musím se na to podívat zblízka.“
„Tohle také spalte,“ řekl Temuchin a pistoli odhodil. „Jejich zbraně musejí být zničeny ohněm. A teď mi honem řekni, muži z jiného světa, proč sem přicházíš.“
Byl by z něj dobrý hráč pokeru, uznal Jason v duchu. Já jeho karty neznám, ale on zná všechny moje. Tak co mu mám říct? Proč ne pravdu?
„Moji lidé si chtějí vzít kov ze země,“ řekl hlasitě. „Nikomu neublížíme, dokonce zaplatíme…“
„Ne!“ To slovo zaznělo naprosto neodvolatelně. Temuchin se otočil.
„Počkej, ještě jsi neslyšel všechno.“
„To stačí,“ řekl, zastavil se na okamžik a mluvil přes rameno. „Budete kopat a vyroste budova. Z budov se stane město a objeví se ploty. Planiny jsou vždy otevřené.“ A týmž monotónním hlasem dodaclass="underline"
„Zabte ho.“
Když se skupina mužů otočila, aby šla za Temuchinem, korouhevník se přesunul před klec. Žerď měla na vrcholku lidskou lebku, a Jason si všiml, že korouhev je zhotovena, provazec po provazci, z lidských palců, mumifikovaných a usušených, svázaných koženými pásky.
„Počkej!“ vykřikl Jason na vzdalující se záda. „Nech mě to vysvětlit. Přece nemůžeš tohle udělat…“
Ovšemže mohl. Četa vojáků obstoupila klec, jeden z nich se pod ni sehnul a ozvalo se řinčení řetězů. Jason se přikrčil, když se klec vznesla vzhůru na skřípajících závěsech, a křečovitě sevřel mříž, když vojáci po něm sáhli.
Přeskočil je, jednoho kopnul do obličeje, když ho míjel, a vrazil do těch, co stáli vzadu. Výsledek byl předem jasný, ale Jason vytěžil z té příležitosti co nejvíce. Jeden voják ležel rozplácnutý na zemi a další seděl a držel si hlavu, když zbytek Jasona odnášel. Proklínal je v šesti různých jazycích, i když jeho slova měla na indiferentní, bezvýrazné vojáky stejný účinek, jaký měly jeho údery.
„Jak daleko jsi cestoval, aby ses dostal na tuhle planetu?“ zeptal se kdosi.
„Ekmortu!“ zamumlal Jason a vyplivl krev a uštípnutý kousek zubu.
„Jak vypadá tvůj domovský svět? Je tak velký jako náš? Teplejší, nebo chladnější?“
Jason, kterého nesli obličejem dolů, zakroutil hlavou, aby se podíval na tazatele, šedovlasého muže v rozedraném koženém oděvu, který byl kdysi žlutý a zelený. Za ním klopýtal vysoký, ospale vyhlížející mladík, oblečený do stejné strakatiny, ačkoliv ta jeho nebyla tak zašpiněná.
„Víš toho tolik,“ naléhal starý muž, „tak mi musíš něco říct.“ Vojáci odstrčili oba muže před Jasona, dříve než si Jason mohl zavázat starce vděčností tím, že mu řekl něco o skutečně významných věcech, které mu připadly na mysl. Drželo ho tolik mužů, že byl naprosto bezmocný, když ho opřeli zády o silnou železnou tyč zasazenou pevně do země a trhali mu oděv. Kovová tkanina a spínadla odolávaly jejich prstům, dokud jeden z nich nevytáhl dýku a neprořezal se materiálem, aniž bral na vědomí, že zároveň rozřezává Jasonovi kůži. Když byl jeho oděv rozřezán až k pasu, Jason krvácel z několika ran a vrávoral následkem zbití, které utrpěl. Srazili ho na zem a svázali mu zápěstí koženým provazem. Pak odešli.
Ačkoliv bylo brzy odpoledne, teplota se určitě vyšplhala kousek nad bod mrazu. Izolační oděv ho již nechránil, a šok ze studeného vzduchu ho okamžitě přivedl k plnému se vědomí.
Bylo jasné, co bude následovat. Řemen, který mu poutal zápěstí, byl dobré tři metry dlouhý a druhý konec byl připevněn ke špičce tyče. Jason osaměl ve středu kruhové plochy, ze všech stran bylo slyšet hemžení, jak vojáci sedlali hrbatá zvířata a sedali na ně. První z nich, kdo byl připraven, vyrazil pronikavý výkřik podobný jódlování a napřáhl zdvižené kopí na Jasona. Zvíře nabralo hrozivou rychlost, drápy se mu zatínaly do země a řítilo se kupředu jako blesk.
Jason učinil jedinou možnou věc — uskočil za tyč a pohyboval se tak, aby byla neustále mezi ním a útočícím jezdcem. Muž prudce bodl kopím, ale musel ho rychle stáhnout zpět, když projížděl kolem tyče.
Pak Jasona zachránila pouze intuice, protože zvuk druhého útočícího zvířete zanikl v burácení prvního. Chytil se tyče a skokem se kolem ní otočil. Kopí zazvonilo o kov, když druhý útočník projel.
První muž již obracel své zvíře a Jason uviděl, že třetí už má osedláno a je připraven zaútočit. Byl možný jen jediný výsledek v této hře na zabíjení živého terče: uskakovat stále častěji.
„Je načase změnit nepříznivý poměr sil,“ řekl, shýbnut se a sjel rukou k horní části své pravé holínky. Jeho útočný nůž tam stále byl.
Když vystartoval třetí muž, Jason vyhodil nůž do vzduchu a chytil rukoje mezi zuby, pak si přeřízl kožená pouta. Pouta odpadla a Jason se skrčil za tenkou tyč, aby se vyhnul bodajícímu kopí. Jason zaútočil, když ho jezdec míjel.
Vyskočil, nůž v levé ruce, vyrazil pravicí, aby uchopil jezdcovu nohu a pokusil se jezdce shodit ze sedla. Ale zvíře běželo příliš rychle a Jason udeřil do jeho boku za sedlem — prsty jen sevřel zcuchanou kožešinu zvířete.
Pak už se všechno odehrálo velice rychle. Když se jezdec zkroutil, pokoušeje se bodnout útočníka, Jason ponořil svou dýku až po rukoje zvířeti do kýty.
Jehlovité hroty, které bojovníci užívali místo koleček ostruh, naznačovaly, že tvorové, na kterých jezdili, nemají příliš citlivý nervový systém. To platilo o silné kůži a srsti mezi žebry, ale místo, které zasáhla Jasonova dýka, pod ocasem a blízko něho, se ukázalo být naprosto odlišného druhu. Zvíře se po celém těle zachvělo — a vyrazilo vpřed, jako kdyby se v jeho vnitřnostech uvolnilo obrovské pero.
Jezdec, již tak na štíru s rovnováhou, se v sedle zakymácel a zmizel z dohledu. Jason, který se pevně držel srsti jednou rukou a zatínal nůž hlouběji druhou, se udržel během jednoho skoku zvířete, pak druhého. Před očima mu splývaly rozmazané postavy mužů a pádících zvířat, když bojoval, aby se na zvířeti udržel. To se ukázalo nemožným a při třetím skoku, který otřásl zemí, byl vymrštěn do výšky.
Plul po hlavě vzduchem a zjistil, že míří do prostoru mezi dvě přístřeší ve tvaru kupole. To bylo určitě lepší než narazit do jedné z nich; uklidnil se a zastrčil bradu, než dopadl na zem, a překulil se přes rameno, pak ještě jednou. Když dopadl na nohy, rozběhl se a pádil stále stejnou rychlostí.
Kupolovitá přístřeší, jakási obydlí, byla roztroušena kolem dokola a mezi sebou měla uličky. Jason se ocitl v široké rovné uličce a pomyšlení na hroty kopí mezi lopatkami ho přimělo vždy odbočit na nejbližší křižovatce. Rozhořčené výkřiky za ním naznačovaly, že pronásledovatelé mu nedávají šanci na uniknutí. Zatím měl před nimi náskok a byl zvědav, jak dlouho vydrží.