Jason vyrazil za muži, kteří nesli střelný prach, a když vyšel ven, zjistil, že kromě náčelníka není v pevnosti další živý člověk.
„Těmi dveřmi,“ ukázal Temuchin na bránu, vedoucí na břeh. „Ti, co přicházejí, nemohou sem zatím vidět, a máme tady všechny moropy. Vy, co nesete střelný prach, nasednete, a až dám znamení, ihned pojedete ke stromům. My ostatní zdržíme vojáky, připojíme se k vám později.“
„Kolik myslíš, že jich je?“ zeptal se Jason, když nosiči střelného prachu odběhli.
„Hodně. Dvě ruce krát tolik prstů, co má člověk, možná víc. Jeď se střelným prachem, útok se blíží.“ Měl pravdu. Kulky pleskaly o zeď, prolétaly střílnami. Řev útočníků už zazníval.
Krát počet prstů, přemítal Jason, když belhal k svému moropovi. Všechny prsty na rukou a nohou, to je dvacet. Krát ruka, to je sto, dvě ruce dvě stě. A jich je nejvýš třiadvacet, pokud za posledního útoku nezahynuli další. Deset nese sudy se střelným prachem, plus Jason jako technický poradce, a zbývá třináct kopiníků pro útok. Třináct proti pár stovkám. Pěkně barbarská šance.
Pak dostaly události rychlý spád. Jason se vyšplhal do sedla, když skupina se střelným prachem už odjela, a tvořil opožděný zadní voj. Dospěli k zadní části budovy, právě když se objevili první útočníci. Zbylých třináct jezdců zaútočilo a vítězný křik pěšáků se rázem změnil ve směsici výkřiků hrůzy a bolesti. Jason kradmo pohlédl přes rameno a spatřil překocené dělo a útočníky prchající na všechny strany s krvežíznivými jezdci na moropech v patách. Pak se ocitl mezi stromy a musel dávat pozor na šlehající větve.
Čekali těsně za okrajem lesa. Během minuty se ozval dusot a sedm moropů se vnořilo do promáčeného porostu. Jeden z nich nesl dva jezdce. Po každém střetu jich ubývalo.
„Jeďte dál!“ poručil Temuchin. „Jeďte po stezce, kudy jsme přijeli. My tady zůstaneme a zdržíme každého, kdo se pokusí o pronásledování.“
Když Jason a jezdci se střelným prachem odjeli, ostatní sesedli z koní a ukryli se na kraji otevřeného pole. Jen odhodlaný útok mohl mít šanci proti smrtícím šípům, vylétajícím z temného přítmí pralesa.
Jason neměl z jízdy potěšení. Neodvážil se vzít si na výpravu mediku, ale teď by klidně riskoval. Ani si neovázal svoje dvě zranění ztuženou jelenicí, když ujížděl kroutící se stezkou na hrbatém moropovi. Jen se utěšoval, že to už nebude muset nikdy podnikat. Než dojeli k vypleněné farmě, ostatní jezdci je dohonili, a všichni pak jeli dál, zamlklí z vyčerpaní. Jason se cítil beznadějně ztracen na těch mlhavých, lesy lemovaných stezkách, které mu připadaly všechny stejné. Nomádi se však v terénu vyznali a jeli vytrvale k svému cíli. Moropové klopýtali a pouze stálé bodání ostruh je udržovalo v pohybu. Z boků jim kapala krev a vsakovala se jim do vlhké srsti. Když dojeli k řece, Temuchin dal znamení, aby zastavili.
„Sesedat!“ nařídil, „a z brašen si vezměte jen to nejnutnější. Zvířata necháme tady. A teď jeden po druhém přes ten kopeček k řece!“ Vyrazil první a vedl svého moropa.
Jason byl příliš omámen z vyčerpání a bolesti, než aby si uvědomil, co se děje. Když konečně přitáhl svého moropa k řece, zjistil, že na břehu jsou jen muži, ale ani jedno zvíře.
„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptal se Temuchin, uchopil Jasonovu uzdu a táhl moropa až k vodě. Když Jason přikývl, švihl nožem a úderem vedeným zespodu prořízl zvířeti hrdlo a téměř mu odsekl hlavu. Rychle uskočil, aby se vyhnul vytrysklé krvi, potom strčil svíjející se zvíře do řeky. Bystrý proud ho rychle odnesl.
„Stroj nevytáhne moropa na útes,“ vysvětloval Temuchin, „A my si nemůžeme dovolit nechat jejich těla u místa sestupu, abychom ho neprozradili a vojáci tam nečekali. Půjdeme pěšky.“ Pohlédl na Jasonovu zraněnou nohu. „Můžeš jít?“
„Je mi báječně,“ prohlásil Jason. „Nikdy mi nebylo líp. Malá procházka po několika nocích beze spánku a po tisícikilometrové jízdě je přesně to, co potřebuju. Tak jdem.“ Vykročil tak rychle, jak jen mohl, a snažil se nekulhat. „Přivezeme si střelný prach a já ti ukážu, jak se má používat,“ připomněl pro případ, že náčelník zapomněl.
Nebyla to žádná procházka. Nezastavovali se, sudy si předávali za chůze, ale Jason, stejně jako další tři zranění, se na tom nepodílel. Výstup do kopce na kluzké trávě se změnil v utrpení a Jasonova noha v bolestný sloup, z něhož odkapávala krev na špičku boty. Jason ostatním nestačil, a pochod byl nekonečný. Všichni ho předešli a v jedné chvíli mu zmizeli z očí za hřebenem. Vytřel si z očí pot a déš a belhal dál, šel po stopách, které se v narovnávající se trávě ztrácely. Když se Temuchin z vrcholku kopce po něm ohlédl, s prsty na jílci meče, Jason zrychlil, div mu plíce nepraskly. Kdyby klopýtl, potkal by ho stejný osud jako moropy.
Po neurčité době ho zcela vylekalo, když vklopýtal mezi muže sedící v trávě u známé skalní stěny.
„Temuchin už šel,“ oznámil Ahankk. „Ty půjdeš teď. Každý z deseti prvních vezme s sebou na lano sud střelného prachu.“
„To je úžasný nápad,“ uznal Jason a netečně klesl do mokré trávy. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se dokázal posadit, aby si upevnil obvazy. Jeden z mužů přinesl sud střelného prachu, opásaný postrojem z kožených pruhů. To už se k nim sneslo lano a Jason se k němu nechal připoutat. Tentokráte ho však nijak neznepokojovalo, že by mohl spadnout. Položil hlavu na střelný prach a usnul, jakmile začal stoupat vzhůru, a probudil se, až když se ocitl u kraje útesu a udeřil se čelem o skálu. Dovolili mu, aby se na čerstvém moropovi vrátil do tábora sám a bez střelného prachu. Nechal zvíře jít pomalu, aby jízda byla snesitelná, když však dojel ke svému camachu, zjistil, že nemá sílu sesednout.
„Meto,“ zvolal přiškrceně, „pomoz zraněnému válečnému veteránovi.“ Zakolébal se, když vystrčila hlavu ze stanu, pak se skácel. Zachytila ho, než dopadl na zem, a odnesla do stanu. Byl to příjemný zážitek.
„Měl bys něco sníst,“ řekla Meta přísně. „Pil jsi už dost.“
„Nesmysl,“ odvětil a mlaskavě usrkával ze železného šálku.
„Nemám unavenou krev — nemám vůbec žádnou krev. Medikit mi sdělil, že jsem částečně vykrvácel, a dal mi náhradou železitou injekci. A pak, jsem tak unaven, že nemůžu jíst.“
„Sdělil taky, že potřebuješ transfúzi.“
„Ta se tady nedá udělat. Budu hodně pít a každý večer si dám kozí játra.“
„Otevři!“ vykřikl někdo a zatahal za chlopeň. „Mluvím jménem Temuchina.“
Meta zastrčila mediku pod kožešinu a šla ke vchodu. Grif, který rozdmýchával oheň, zvedl kopí a pohupoval jím v ruce. Do stanu nakoukl nějaký voják.
„Máš jít okamžitě k Temuchinovi.“
„Řekni mu, že přijdu za chvíli.“
Voják se nedal, ale Meta mu zakroutila nosem a vystrčila ho ven. Vchod znovu zašněrovala.
„Nemůžeš jít,“ prohlásila.
„Nemám na vybranou. Rány jsme sešiti, to by mělo stačit, a antibiotika nejsou. Železo mi už absorbují kosti.“
„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla Meta zlostně.
„Vím, že ne, ale co naděláme.“ Vytáhl mediku a otočil číselníkem. „Něco proti bolesti do nohy, abych na ni mohl šlapat, a pěknou dávku stimulantu. Tím drogováním si zkracuju život o celé roky, a doufám, že to někdo ocení.“
Když vstal, Meta ho popadla za paži. „Ne, nesmíš,“ prohlásila.
Zvolil citový postup, vzal její obličej do rukou a políbil ji. Grif odfrkl a otočil se k ohni. Meta svěsila ruce.
„Jasone,“ řekla váhavě. „To se mi nelíbí. Nemůžu ti v ničem pomoct.“
„Můžeš mi pomoct v mnohém, ale ne právě teď. Ještě chvíli vydrž. Jdu ukázat Temuchinovi, jak má udělat svůj velký třesk, a pak se vrátíme na loď. Řeknu mu, že mu přivedu kmen Pyrranů, a to taky udělám. A ještě moc dalšího. Události se řítí, plány se kují, a pro Felicity brzy vzejde nový den.“