„Líčíte to velice jasně,“ řekl Holmes. „Jsem ochoten s vámi souhlasit.“
„Pak se tedy chtě nechtě musíme uchýlit k teorii, že to provedl někdo zvenčí. Pořád ještě stojíme před velkými obtížemi, ale přece jen už to nejsou holé nemožnosti. Vrah vnikl do domu mezi půl pátou a šestou hodinou — to jest mezi soumrakem a hodinou, kdy byl zvednut padací most. Byla tu nějaká návštěva a dveře byly otevřené; nenarazil proto na žádnou překážku. Mohl to být obyčejný lupič, nebo možná choval vůči panu Douglasovi soukromou zášť. Jelikož pan Douglas strávil většinu života v Americe a zdá se, že ta brokovnice je amerického původu, připadá mi teorie o soukromé zášti pravděpodobnější. Vklouzl do téhle místnosti, protože byla první, na kterou narazil, a schoval se za záclonou. Počkal tu až do půl dvanácté v noci. Tehdy vešel do pokoje pan Douglas. Rozmluva těch dvou byla krátká a možná vůbec žádná, poněvadž paní Douglasová prohlašuje, že mezi chvílí, kdy od ní manžel odešel, a okamžikem, kdy uslyšela výstřel, uplynulo sotva pár minut.“
„To dokazuje i svíčka,“ řekl Holmes.
„Přesně tak. Svíčka byla úplně nová a uhořely jí sotva dva tři centimetry. Musil ji postavit na stůl dřív, než byl napaden, jinak by samozřejmě svíčka musela upadnout, když se skácel. To dokazuje, že nebyl napaden hned, jak vešel do pokoje. Když na místo dorazil Barker, svítila lampa a svíčka byla sfouknutá.“
„To je všechno zcela jasné.“
„Dobrá, na základě těchto údajů se dá všechno zrekonstruovat. Pan Douglas vejde do pokoje. Svíčku postaví na stůl. Z úkrytu za záclonou se vynoří muž. Ozbrojený je touhle puškou. Požádá o snubní prsten — bůhvíproč, ale právě tak to muselo být. Pan Douglas mu jej dá. A pak, buď chladnokrevně, nebo v průběhu zápasu — Douglas možná popadl kladivo, které se našlo na koberci — tím strašným způsobem Douglase zastřelí. Pak tam pohodí brokovnici a. také, jak se zdá, ten podivný lístek — ,V.V. 341’, ať už to znamená cokoli, a unikne oknem a přes vodní příkop právě v okamžiku, kdy Cecil Barker zločin objeví. Co vy na to, pane Holmesi?“
„Velice zajímavé, ale trochu nepřesvědčivé.“
„Proboha, to by pak musel být naprostý nesmysl, jestli to nebylo takhle — všechna ostatní vysvětlení jsou ještě horší!“ zvolal MacDonald. „Někdo zabil člověka, a ať to byl kdo chtěl, jasně vám dokazuji, že to měl udělat nějak jinak. Jak si to představoval, když si takhle nechal odříznout ústupovou cestu? Jak si to představoval, že použil brokovnice, když pro něho ticho znamenalo jedinou šanci k útěku? Nuže, pane Holmesi, je na vás ukázat nám správnou cestu, když říkáte, že teorie pana Masona je nepřesvědčivá.“
Holmes během tohoto dlouhého rozhovoru seděl bez hnutí a napjatě naslouchal, takže mu neušlo jediné pronesené slovo; bystrýma očima střílel zprava doleva a na čele se mu objevily zamyšlené vrásky.
„Rád bych si zjistil pár dalších faktů, než se odvážím vyslovit nějakou teorii, pane Macu,“ řekl a poklekl u mrtvoly. „Panebože, ta rána je skutečně příšerná. Mohli bychom na okamžik zavolat sluhu? —— Bylo mi řečeno, Amesi, že jste tuhle velice nezvyklou značku — vypálený trojúhelník v kruhu — na předloktí pana Douglase často vídal?“
„Vlastně pořád, pane.“
„A nikdy jste neslyšel žádný dohad o tom, co to může znamenat?“
„Ne, pane.“
„Muselo to zatraceně bolet, když ho tím cejchem označili. Není pochyb o tom, že je to vypálené. Mimochodem, teď vidím, Amesi, že pan Douglas má tady dole na bradě kousek náplasti. Všiml jste si toho, když byl ještě naživu?“
„Ano, pane. Včera ráno se řízl při holení.“
„Nevzpomínáte si, jestli se při holení řízl už někdy dřív?“
„Už dávno ne, pane.“
„To je nápadné,“ řekl Holmes. „Může to být samozřejmě jenom shoda okolností, ale také to může být i důsledek jisté nervozity, což by naznačovalo, že měl důvod obávat se nebezpečí. Všiml jste si včera v jeho chování něčeho neobvyklého, Amesi?“
„Zarazilo mě, že byl trochu neklidný a rozčilený.“
„Vida! Přepadení asi nebylo tak zcela nečekané. Přece jen jsme se dostali o kousek dál, ne? Nechtěl byste radši klást otázky sám, pane Macu?“
„Ne, pane Holmesi. U vás je věc v lepších rukou.“
„Dobrá, přejdeme tedy k tomu lístku—, V.V. 341’. Je z tvrdého kartónu. Máte v zámku nějaký podobný?“
„Myslím, že ne.“
Holmes přistoupil k psacímu stolu a z obou kalamářů ukápl na piják po kapce inkoustu. „V tomhle pokoji to napsané nebylo,“ řekl, „tenhle inkoust je černý a ten druhý je fialový. Písmena byla napsána tlustým pérem, kdežto tahle pera jsou jemná. Ne, tohle bylo napsáno někde jinde, aspoň se mi zdá. Jste schopen nám ten text nějak vysvětlit, Amesi?“
„Ne, ani v nejmenším.“
„Co si myslíte vy, pane Macu?“
„Dělá to na mě dojem, že jde o nějakou tajnou společnost. A totéž si myslím o té značce na předloktí.“
„Na mne to dělá také ten dojem,“ řekl White Mason.
„Můžeme to tedy přijmout za pracovní hypotézu a uvidíme, do jaké míry to odstraní naše obtíže. Agent nějaké takové společnosti se dostane do domu, počká na pana Douglase, málem mu z téhle zbraně urazí hlavu a uteče přes vodní příkop. Nejdřív ovšem nechá vedle mrtvého tenhle lístek, o němž se noviny jistě zmíní a oznámí tak ostatním členům společnosti, že pomsta byla vykonána. To všechno do sebe zapadá. Proč si ale ze všech možných zbraní vybral právě tuhle pušku?“
„To je ono.“
„A proč chybí prsten?“
„Ovšem.“
„A proč ještě nikoho nezatkli? Jsou už dvě hodiny pryč. Jsem si jist, že od rozednění každý policista v okruhu čtyřiceti mil hledá nějakého promočeného cizince, ne?“
„Je to tak, pane Holmesi.“
„No prosím, jestli nemá někde nablízku nějakou skrýš nebo se rychle nepřevlékl, nemohli ho přehlédnout. A přesto jim do téhle chvíle uniká.“ Holmes přistoupil k oknu a pomocí lupy zkoumal krvavé stopy na parapetu. „Je to zřetelný otisk podrážky. A pozoruhodně široké — málem bych soudil, že pachatel musel mít plochou nohu. Což je zajímavé, poněvadž pokud lze v tomhle zabláceném koutě vysledovat vůbec nějaké stopy, člověk by řekl, že podrážka byla mnohem užší. Rozhodně však jsou velice neurčité. Co je to pod tímhle stolkem?“
„Činky pana Douglase,“ řekl Ames.
„Říkáte činky — ale je tu jen jedna. Kde je druhá?“
„To nevím, pane Holmesi. Možná že byla jen jedna. Nevšiml jsem si jich už kolik měsíců.“
„Jedna činka——“ řekl Holmes vážně, ale jeho poznámky přerušilo ostré zaklepání na dveře.
Na prahu stál energický, vysoký, opálený, hladce oholený muž a hleděl na nás do místnosti. Nedělalo mi potíž uhodnout, že je to Cecil Barker, o kterém jsem už slyšel. Jeho panovačné oči rychle těkaly s tázavým leskem z jedné tváře na druhou.
„Promiňte, že jsem vás vyrušil při konzultaci,“ řekl, „ale měli byste vědět, co je nového.“
„Zatkli někoho?“
„Takové štěstí, zatím neměli. Našli ale jeho bicykl. Ten lotr zde nechal bicykl. Pojďte se na něj podívat. Je asi sto metrů od hlavní brány.“
Na cestě jsme pak spatřili tři nebo čtyři čeledíny a čumily, prohlížející si bicykl, vytažený ze zimostrázového keře, v němž byl ukryt. Byl to hodně ojetý bicykl značky Rudge-Whitworth a byl zastříkaný od bláta jako po dlouhé cestě. Pod sedlem byla kožená taška se šroubovákem a olejničkou, ale nic neposkytovalo žádné vodítko ke zjištění majitele.