„Hm — co tím sledoval?“ opakoval zamyšleně můj přítel.
White Mason se zasmál a zamnul si buclaté ruce s uspokojením odborníka.
„Řekl jsem vám, že je to případ velkého formátu!“ zvolal. „A vidíte, že jsem měl pravdu!“
Kapitola VI — Světlo rozbřesku
Všichni tři detektivové měli ještě spoustu detailů, které si chtěli prošetřit, a tak jsem se sám vrátil do našich skromných pokojů ve vesnickém hostinci; ještě předtím jsem se však vydal na malou procházku po malebné starobylé zahradě, která obklopovala zámek z obou stran. Kolem dokola ji lemovaly řady prastarých tisů, prořezaných do prapodivných tvarů. Mezi nimi byl pruh nádherného trávníku se starými slunečními hodinami uprostřed a celek působil uklidňujícím a líbezným dojmem, který moje otřesené nervy s úlevou uvítaly. V té hluboce pokojné atmosféře se dalo zapomenout — nebo vzpomínat jen jako na fantastický zlý sen — na setmělou pracovnu, kde na podlaze leželo zhroucené, krví potřísněné mrtvé tělo. A přece, když jsem procházel zahradou a pokoušel jsem se ponořit duši do jejího hojivého balzámu, stala se zvláštní událost, která mě opět vrátila k celé tragédii a zanechala ve mně krajně nepříznivý dojem.
Řekl jsem už, že zahradu lemovaly řady ozdobných tisů. Na nejvzdálenějším konci zahrady byly tak husté, že tvořily souvislý živý plot. Na druhé straně tohoto plotu byla kamenná lavička, skrytá očím každého, kdo se k ní blížil od domu. Když jsem k tomu místu přicházel, uslyšel jsem dva hlasy — nějakou poznámku, pronesenou hlubokým mužským hlasem, na niž odpověděl jasný, zvonivý ženský smích. Za okamžik jsem obešel konec plotu a uzřel jsem paní Douglasovou a pana Barkera — dřív než oni zpozorovali mě. Zjev paní Douglasové mě téměř šokoval. V jídelně byla vážná a zamlklá. Teď z ní však všechen předstíraný smutek spadl. Oči jí svítily radostí ze života a tvář jí dosud zářila veselostí, kterou v ní vyvolala nějaká poznámka jejího společníka. Seděl předkloněný, ruce měl sepjaté, předloktí opřená o kolena, a na jeho smělé, hezké tváři pohrával souhlasný úsměv. Vzápětí, ale přece jen trochu pozdě, si znovu nasadili důstojné masky — jakmile mě zahlédli. Ve spěchu spolu vyměnili dvě tři slova a pak Barker vstal a šel ke mně.
„Promiňte, prosím,“ řekl, „račte být doktor Watson?“
Odměřeně jsem se uklonil, čímž jsem mu, doufám, dal jasně najevo, jakým dojmem na mě jejich chování zapůsobilo.
„Mysleli jsme, že to nejspíš budete vy, poněvadž vaše přátelství s panem Holmesem je notoricky známé. Nechcete nám obětovat chvilku a pohovořit si s paní Douglasovou?“
Následoval jsem ho s kyselou tváří. V duchu jsem pořád zřetelně viděl tu zohavenou postavu, ležící na podlaze. A tady, pouhých několik hodin po tragédii, směje se jeho žena s jeho nejlepším přítelem za křovím v zahradě, která mu patřila. Pozdravil jsem paní Douglasovou dost upjatě. V jídelně jsem sdílel její zármutek, ale teď se její prosebný pohled setkal s mýma nedojatýma očima.
„Pokládáte mě za pěkně bezcitnou a bezohlednou ženu, viďte?“ zeptala se.
Pokrčil jsem rameny.
„To se mě netýká,“ řekl jsem.
„Jednou mě možná pochopíte. Kdybyste jen věděl — “
„Není třeba, aby to pan doktor Watson věděl,“ prohlásil rychle Barker. „Jak sám řekl, ani v nejmenším se ho to netýká.“
„Ovšem,“ řekl jsem, „a proto vám snad nebude vadit, když budu pokračovat v procházce.“
„Okamžik, pane doktore,“ zvolala paní Douglasová prosebně. „Mám k vám jednu otázku, na kterou mi nemůže nikdo na světě odpovědět líp než vy, a odpověď je pro mne možná velice důležitá. Znáte pana Holmese a jeho vztahy k policii líp než kdokoli jiný. Dejme tomu, že bychom se mu s něčím důvěrně svěřili; myslíte, že by s tou informací nevyhnutelně seznámil i detektivy?“
„Ano, o to nám jde,“ řekl dychtivě Barker. „Pracuje pan Holmes samostatně, nebo se s nimi ve všem ztotožňuje?“
„Nejsem si jist, jestli mám právo o takových věcech mluvit.“
„Snažně vás o to prosím, pane doktore. Ujišťuji vás, že nám — mně velice pomůžete, jestliže nám v téhle věci poradíte.“
Její hlas byl tak plný upřímnosti, že jsem na okamžik zapomněl na její lehkovážnost a vyhověl jejímu přání.
„Pan Holmes pátrá na svou vlastní pěst,“ řekl jsem. „Je svým vlastním pánem a může jednat tak, jak sám uzná za vhodné. Zároveň však může cítit loajalitu vůči úředníkům, kteří s ním pracují na stejném případě a nezatajit před nimi nic, co by jim pomohlo přivést zločince do rukou spravedlnosti. Víc vám říct nemohu a pro podrobnější informaci byste se měli obrátit přímo na pana Holmese.“
Po těchto slovech jsem zvedl klobouk a pokračoval ve své cestě, zanechav je sedět v úkrytu za živým plotem. Když jsem plot obcházel na druhém konci, ohlédl jsem se a uviděl, že spolu stále zaujatě rozmlouvají, ale poněvadž mě sledovali očima, bylo mi jasné, že námětem jejich debaty je rozhovor se mnou.
„O žádné důvěrnosti se jich neprosím,“ řekl Holmes, když jsem mu oznámil, co se stalo. Strávil celé odpoledne na zámku v poradách s oběma kolegy a vrátil se kolem páté vyhladovělý jako vlk a hned se vrhl na vydatnou svačinu, kterou jsem mu objednal. „Žádné důvěrnosti, Watsone; s tím pak bývají jenom potíže, když je třeba provést zatčení pro spiknutí a vraždu.“
„Myslíte, že k tomu dojde?“
Byl ve své nejveselejší a nejroztomilejší náladě.
„Milý Watsone, až zkonzumuji tohle čtvrté vejce, ochotně vás zasvětím do celé situace. Neříkám, že jsme už vyšetřili všechno — zdaleka ne — až ale najdeme tu chybějící druhou činku — “
„Činku!“
„Proboha, Watsone, cožpak vám dosud nedošlo, že tenhle případ stojí a padá s tou pohřešovanou činkou? No nic, nemusíte se kvůli tomu trápit, poněvadž — mezi námi řečeno — ani inspektor Mac, ani ten znamenitý místní detektiv také nepochopili, že jde o nesmírně závažnou okolnost. Jedna činka, Watsone! Zkuste si představit atleta s jednou činkou. Uvědomte si, k jak jednostrannému rozvoji svalstva by to vedlo — o akutním nebezpečí zkřivené páteře ani nemluvě. Hrozné pomyšlení, Watsone — hrozné!“
Seděl s ústy plnými topinky a v očích mu čtverácky zajiskřilo, když pozoroval, jak jsem s rozumem v koncích. Pouhý pohled na jeho báječný apetit neklamně svědčil o úspěchu, poněvadž jsem měl velice živé vzpomínky na dny a noci, kdy neměl na jídlo ani pomyšlení, kdy se jeho znejistělý důvtip mořil s nějakým problémem, zatímco vyzáblé rysy jeho tváře vystupovaly ještě ostřeji v askezi absolutního soustředění. Konečně si zapálil dýmku, pohodlně se opřel ve výklenku starého vesnického hostince a pomalu, v poznámkách na okraj, se rozpovídal o celém případu, spíš jako člověk, který myslí nahlas, než jako vypravěč podávající souvislou zprávu.
„Lež, Watsone — lež jako věž, nestoudná, nehorázná a drzá lež vítá nás hned na prahu tohoto případu. Celá ta historie, kterou nám vyprávěl Barker, je lež. Barkerovu historii ale potvrzuje paní Douglasová. Proto lže také. Lžou oba a jsou spolu domluveni. Takže teď máme před sebou jasný problém — proč lžou a jaká je pravda, kterou se tak usilovně snaží zatajit? Pokusme se, Watsone, zda my dva dokážeme tu lež odhalit a rekonstruovat pravdu!