„To je všechno zcela jasné!“ řekl Holmes.
„Nu, jenomže pan Douglas se neobjevil. Co ten člověk musel udělat pak? Nechal bicykl bicyklem a za soumraku se přikradl k domu. Zjistil, že most je spuštěný a nikde nablízku živá duše. Využil tedy příležitosti a jistě měl připravenou nějakou výmluvu pro případ, že by na někoho narazil. Nepotkal však nikoho. Vklouzl do prvního pokoje, který uviděl, a schoval se tam za záclonu. Měl odtamtud dobrý výhled na padací most, který mezitím zvedli, a tak věděl, že uniknout může jedině přes vodní příkop. Čekal až do čtvrt na dvanáct, kdy pan Douglas — na své obvyklé obchůzce domu — přišel do pokoje. Zastřelil ho a utekl tak, jak si to předem rozvážil. Věděl, že lidé z hotelu popíší bicykl, který se tak stane důkazem proti němu, a proto jej tam nechal a dostal se pomocí nějakého jiného prostředku do Londýna nebo jiného bezpečného úkrytu, který měl předem zajištěný. Co tomu říkáte, pane Holmesi?“
„Nu, jak to vykládáte, zni to dobře a zdá se to jasné, pane Macu. Tohle je závěr, k němuž jste dospěl vy. Já ale dospěl k jinému: domnívám se, že zločin byl spáchán o půl hodiny dřív, než nám ohlásili, že paní Douglasová a pan Barker jsou domluveni a něco před námi tají, že pomohli vrahovi k útěku — nebo alespoň že přišli do pokoje dřív, než vrah uprchl — že naaranžovali falešnou stopu, svědčící o jeho útěku oknem, zatímco s největší pravděpodobností mu spustili padací most, aby mohl odejít po něm. To je můj výklad první poloviny případu.“
Oba detektivové zavrtěli hlavou.
„Víte, pane Holmesi, jestli je tohle pravda, pak jsme upadli jen z jedné záhady do druhé,“ řekl londýnský inspektor.
„A v jistém smyslu do mnohem horší,“ dodal White Mason.,,Paní Douglasová nikdy v životě nebyla v Americe. Jaký vztah by mohla mít k nějakému americkému vrahovi — vztah, který by byl důvodem k tomu, aby ho kryla?“
„Připouštím, že jsou tu jisté rozpory,“ řekl Holmes. „Hodlám dnes v noci podniknout menši pátrání na vlastni pěst a je docela dobře možné, že bude na prospěch našemu společnému úsilí.“
„Můžeme vám být nápomocni, pane Holmesi?“
„Ne, to ne. Potřebuji jen Watsonův deštník a tmu — nic víc. A Ames — spolehlivý Ames — mi jistě také trochu vyjde vstříc. Všechny úvahy mě neustále vedou zpět k jediné základní otázce — proč by si nějaký atlet trénoval svaly a kostru tak nepřirozeným posilovadlem jako je jedna činka?“
Ze svého samotářského výletu se Sherlock Holmes vrátil až pozdě v noci. Spali jsme v dvoulůžkovém pokoji — nejlepším, jaký v malém venkovském hotelu měli. Už jsem spal a trochu jsem se probral, když přišel.
„Tak co, Holmesi,“ zabručel jsem, „našel jste něco?“
Stál vedle mne mlčky, se svíčkou v ruce. Pak se jeho vysoká, štíhlá postava ke mně sklonila.
„Poslyšte, Watsone,“ zašeptal, „nebojíte se spát v jednom pokoji se šílencem, chlapem, který má měknutí mozku, s idiotem, kterému haraší ve věži?“
„Vůbec ne,“ odpověděl jsem užasle.
„To mám věru štěstí,“ řekl a tu noc už jsem od něho neslyšel ani slovo.
Kapitola VII — Rozřešení
Druhý den ráno, když jsme se nasnídali, našli jsme inspektora MacDonalda a White Masona v malé služebně místní policejní stanice, kde měli zřejmě důvěrnou poradu. Před nimi na stole se vršila hromádka dopisů a telegramů, které pečlivě třídili a zapisovali. Tři z nich si odložili stranou.
„Pořád ještě pátráte po tom prchajícím cyklistovi?“ zeptal se Holmes vesele. „Co víte o tom lumpovi nového?“
MacDonald zdrceně ukázal na hromadu korespondence.
„Máme tu hlášení, že byl spatřen v Leicesteru, Nottinghamu, Southamptonu, Derby, East Hamu, Richmondu a na čtrnácti dalších místech. Ve třech městech — v East Hamu, Leicesteru a v Liverpoolu — ho už usvědčili a dokonce i zatkli. Celá Anglie se jen hemží uprchlíky v hnědavých převlečnících.“
„Proboha!“ řekl Holmes s pochopením. „Poslyšte, pane Macu a pane Masone, chtěl bych vám dát jednu dobrou radu. Když jsem se pouštěl do tohoto případu s vámi, udělal jsem to s výhradou, jak se jistě pamatujete, že vám nebudu prezentovat žádné napůl prokázané teorie, ale že si nechám své nápady pro sebe, ověřím si je a sdělím vám je teprve tehdy, až budu sám přesvědčen, že jsou správné. Z téhož důvodu vám ani v této chvíli nepovím všechno, co mám na mysli. Na druhé straně jsem však slíbil, že s vámi budu hrát poctivou hru, a proto by ode mne nebylo hezké, abych vás nechal třeba jen na okamžik vynakládat síly na zbytečnou práci. Proto jsem teď ráno přišel a má rada se dá shrnout do několika slov: pusťte ten případ k vodě!“
MacDonald a White Mason užasle civěli na svého proslulého kolegu.
„Domníváte se, že to je beznadějné?“ zvolal inspektor.
„Za beznadějný pokládám váš postup. Netvrdím ale, že není naděje zjistit pravdu.“
„Je tady ale ten cyklista. Toho jsme si přece nevymysleli. Máme jeho popis, jeho kufřík a bicykl. Ten člověk musí někde být. Proč bychom ho neměli dopadnout?“
„Jistě, jistě — určitě někde je a určitě ho dopadneme, nechci ale, abyste zbytečně mrhali silami v East Hamu nebo v Liverpoolu. Věřím, že dosáhneme výsledku nějakou kratší cestou.“
„Něco nám zamlčujete a to od vás není pěkné, pane Holmesi.“ Inspektor byl rozmrzelý.
„Znáte moje pracovní metody, pane Macu. Nehodlám nic tajit déle, než je třeba. Chci si jen v jistém ohledu ověřit některé detaily, což nebude obtížné; pak se vám odporoučím a vrátím se do Londýna. Výsledky našeho společného pátrání vám budou plně k dispozici. Vděčím vám za tolik, že nemohu jednat jinak; přes veškeré bohaté zkušenosti si nevzpomínám na ojedinělejší a zajímavější problém.“
„Nad tím mi zůstává rozum stát, pane Holmesi. Mluvili jsme přece s vámi včera večer, když jsme se vrátili z Tunbridge Wellsu, a vy jste s našimi výsledky v podstatě souhlasil. Co se mezitím stalo, že najednou vidíte případ ve zcela jiném světle?“
„Když se tedy na to ptáte, strávil jsem, jak jsem vám už ostatně řekl, na dnešek v noci několik hodin na zámku.“
„Nu a — co se stalo?“
„Ach, na to vám v téhle chvíli mohu dát jen velice povšechnou odpověď. Mimochodem, přečetl jsem si o zámecké budově stručnou, ale neobyčejně jasnou a zajímavou brožurku, která je k dostání za pouhou penci v místní trafice.“ Při těchto slovech vytáhl Holmes z kapsy u vesty drobnou knížečku, ozdobenou hrubou rytinkou starého zámku. „Mimořádně to zvyšuje zájem o pátrání, milý pane Macu, když se člověk s patřičným porozuměním vžije do historického ovzduší svého okolí. Nedívejte se tak netrpělivě — ujišťuji vás, že i takový popis, málem v holých větách, dokáže vám v duchu vyvolat jistý obraz minulosti. Dovolte, abych vám uvedl příklad. ,Birlstonský zámek, postavený v pátém roce panování Jakuba I. na místě, kde stávala budova mnohem starší, je jedním z nejkrásnějších dochovaných dokladů jakubského sídla, obehnaného vodními příkopy’—“
„Vy si z nás děláte legraci, pane Holmesi!“
„Pst, pst, pane Macu! Tohle je první projev temperamentu, který jsem u vás zaznamenal. Prosím, když vám to jde tak na nervy, nebudu to číst slovo od slova. Řeknu-li vám ale, že je tu zmínka o tom, že roku 1644 zámek dobyl plukovník protikrálovské strany, že se tu za občanské války několik dní skrýval král Charles a byl tu na návštěvě i George II., jistě uznáte, že s tím prastarým domem jsou spojeny různé zajímavé vzpomínky.“