Jednou či dvakrát se na zkoušku pokusil oslovit nejbližšího horníka, ale když dostal jen krátkou, nevlídnou odpověď, stáhl se do sebe a nepřirozeně se odmlčel; zamyšleně zíral do krajiny za oknem, na kterou se už snášel soumrak. Nebyl to příliš povzbudivý pohled. V houstnoucím šeru pulsovala na svazích hor rudá zář pecí. Velké haldy strusky a skládky popela se zvedaly po obou stranách a nad nimi strměly vysoké těžní věže uhelných dolů. Místy se podél trati vynořovaly roztroušené skupiny ubohých dřevěných domků, v nichž se už začaly rýsovat čtverce rozsvěcejících se oken, a na častých zastávkách bylo vidět hloučky jejich špinavých obyvatel. Železnorudná a uhelná pánev ve Vermisském údolí rozhodně nebyla útulkem pro lenivé a změkčilé. Všude bylo vidět stopy nelítostného boje o život, vykonané namáhavé práce a drsných, silných lidí, kteří ji vykonali.
Mladík vyhlížel z okna do neutěšené krajiny a v jeho tváři se mísil zájem s odporem, což zjevně prozrazovalo, že je ve zdejší končině poprvé. Chvílemi vytahoval z kapsy objemný dopis, nahlížel do něho a na okrajích si dělal nějaké poznámky. V jednom okamžiku vytáhl ze zadní kapsy něco, co s sebou obvykle lidé jeho zevnějšku a chování nenosívají — námořnický revolver největší ráže. Když jej šikmo sklonil proti světlu, záblesk na okrajích měděných nábojů v bubínku prozradil, že zbraň je nabitá. Rychle ji zastrčil zpátky do tajné kapsy, ale přece jen ne tak rychle, aby si toho nevšiml jeden z dělníků, který si sedl na vedlejší lavici.
„Hej, kamaráde!“ zvolal. „Vidím, že máš s sebou hotový arzenál a jsi připravený na všechno.“
Mladík se poněkud rozpačitě usmál.
„To víte,“ řekl, „tam, odkud přicházím, se bez těchhle věcí někdy neobejdeme.“
„A kde to je?“
„Naposled jsem byl v Chicagu.“
„Ve zdejším kraji jsi prvně?“
„Ano.“
„Ta věcička se ti může hodit i tady,“ řekl dělník.
„Doopravdy?“ Zdálo se, že to mladíka zajímá.
„Neslyšel jsi nic o tom, co se tu po okolí děje?“
„Nic mimořádného.“
„Vidíš, a já myslel, že si o tom vrabci štěbetají po celé Americe. Brzo o tom uslyšíš dost a dost. Co tě sem přivádí?“
„Slyšel jsem, že pro člověka, který není líný, je tu vždycky práce.“
„Jsi členem odborového svazu?“
„Ovšem.“
„Tak to bys mohl práci dostat. Máš tu nějaké přátele?“
„Zatím ne, ale možnost si je získat.“
„Jakto?“
„Jsem členem Řádu svobodných zednářů. Není jediné město, kde by nebyla lóže, a kde je lóže, tam najdu přátele.“
Tato poznámka udělala na jeho společníka neobyčejný dojem. Podezíravě se rozhlédl kolem sebe po ostatních lidech ve vagónu. Horníci si stále ještě šeptali mezi sebou. Oba policisté podřimovali. Vstal, přešel uličku, sedl si těsně k cestujícímu mladíkovi a podal mu ruku.
„Ruku na to,“ řekl.
Oba si pevně stiskli ruce.
„Vidím, že mluvíš pravdu. Bude ale dobře se přesvědčit.“
Zvedl pravou ruku k pravému obočí. Cestující ihned zvedl levou ruku k levému obočí.
„Temné noci jsou nepříjemné,“ řekl dělník.
„Ano, zvlášť pro cizince na cestách,“ odpověděl mladík.
„To docela stačí. Jsem bratr Scanlan z lóže 341 ve Vermisském údolí. Vítám tě v našich končinách.“
„Děkuji. Já jsem bratr John McMurdo z lóže 29 v Chicagu. Velmistr J. H. Scott. Mám ale opravdu štěstí, že jsem tak brzo narazil na bratra.“
„Tady v okolí je nás spousta. Nikde jinde v celých Spojených státech není řád v takovém rozkvětu jako ve Vermisském údolí. Takové mládence, jako jsi ty, ale můžeme potřebovat. Nechápu, jak je možné, že takový statný mužský, a navíc člen odborového svazu, nemůže najít v Chicagu práci.“
„Práce jsem tam měl dost,“ řekl McMurdo.
„Tak proč jsi odešel?“
McMurdo kývl směrem k policistům a usmál se.
„To by myslím zajímalo tamhlety chlapy,“ řekl.
Scanlan si s pochopením povzdechl.
„Jsi v maléru?“ zeptal se šeptem.
„V ošklivém.“
„Nucené práce?“
„A to ostatní.“
„Ne ale pro zabití?“
„Na to je brzo — mluvit o takových věcech,“ pravil McMurdo a zatvářil se jako člověk, který se ukvapil a řekl víc, než chtěl. „K odchodu z Chicaga mám dobrý důvod, to vám zatím musí stačit. Kdo vlastně jste, že si osobujete právo ptát se mě na takové věci?“
V šedých očích za brýlemi se zableskl náhlý a nebezpečný hněv.
„Dobrá, kamaráde. Nic ve zlém. Chlapci si o tobě nebudou myslit nic špatného, ať jsi provedl cokoli. Kam máš teď namířeno?“
„Do Vermissy.“
„To je třetí zastávka na trati. Kde budeš bydlet?“
McMurdo vytáhl obálku a zvedl ji ke kalně mžikající petrolejce.
„Tady je adresa — Jacob Shafter, Sheridan Street. Má to být penzión a doporučil mi jej jeden známý v Chicagu.“
„Ne, ten dům neznám, ale Vermissa je pro mě trochu z ruky. Bydlím v Hobson’s Patchi a tam právě přijíždíme. Poslyš ale, než se rozejdeme, dám ti jednu dobrou radu. Kdybys měl ve Vermisse nějaké potíže, jdi rovnou do Union Housu a navštiv šéfa, McGintyho. To je velmistr vermisské lóže a v tomhle kraji se nestane nic, co si Černý Jack McGinty nepřeje. Na shledanou, kamaráde. Možná že se některý večer setkáme v lóži. Pamatuj ale na má slova: budeš-li mít potíže, jdi za šéfem McGintym.“
Scanlan vystoupil a McMurdo opět zůstal sám, jen se svými myšlenkami. Byla už noc a ve tmě hučely a šlehaly plameny pecí, kterých stále přibývalo. Na jejich úděsném pozadí se shýbaly a namáhaly temné postavy, točící se a obracející zároveň s pohybem rumpálu či jeřábu, v rytmu věčného rachotu a řinčení.
„Řekl bych, že takhle nějak to vypadá v pekle,“ ozval se nějaký hlas.
McMurdo se otočil a spatřil, že jeden z policistů si sedl vedle něho a zírá do ohnivé pouště.
„V tom punktu,“ řekl druhý policista, „s tebou souhlasím — v pekle to asi jinší nebude. A jestli jsou tam dole ještě horší ďáblové než pár těch, které bychom mohli jmenovat, tak to potom předčí všechno očekávání. Hádám, že jste tady u nás poprvé, mladý muži, ne?“
„A co má být?“ odpověděl McMurdo nerudně.
„Jen to, že bych vám radil, abyste byl opatrnější při volbě svých přátel. Být na vašem místě, nezačínal bych si nic s Mikem Scanlanem a jeho bandou.“
„Co je vám hrome do toho, s kým se přátelím?“ rozkřikl se McMurdo tak hlasitě, že se všechny hlavy ve vagónu otočily, aby jim z té hádky nic neušlo. „Prosil jsem se vás o radu? Nebo mě považujete za takového cucáka, že bych si bez ní neuměl poradit sám? Člověk má mluvit, když se ho někdo na něco zeptá, ale přisámbůh, že si počkáte, než se vás na něco zeptám já!“
Celý se nasupil a vycenil na strážníky zuby jako rozběsněný pes.