„Jaký je ale motiv?“
„Dal jej spáchat člověk, který si nemůže dovolit neúspěch — člověk, jehož výlučná pozice je vybudována právě na tom, že se mu podaří všechno, co podnikne. Velký mozek a obrovská organizace se spolčily ke zničení jediného člověka. Je to totéž, jako kdybyste chtěl rozlousknout ořech bucharem — absurdní mrhání energií — nicméně ořech je rozdrcen na padrť.“
„A co vlastně má ten člověk s celou tou věcí společného?“
„Mohu vám říct jen tolik, že vůbec první zpráva, kterou jsme o tomhle případu dostali, přišla od jednoho jeho důvěrníka. Ti Američani na to šli náramně důvtipně. Čekala je práce v Anglii, a proto si vzali za partnera — jak by to udělal každý zkušený zločinec z cizí země — proslulého experta na zločiny. Od toho okamžiku byl osud jejich oběti zpečetěn. Zprvu se spokojil jen tím, že jim s nasazením té své mašinérie jejich oběť vypátral. Potom asi naznačil, jak by se celá věc měla realizovat. Když se nakonec v novinách dočetl o nezdaru vyslaného agenta, zakročil v té věci sám a udělal to tak, že lze poznat ruku mistra. Slyšeli jste, jak jsem zámeckého pána z Birlstonu varoval, že nadcházející nebezpečí bude horší než to, které minulo? Měl jsem pravdu nebo ne?“
Barker se v bezmocném hněvu udeřil zaťatou pěstí do čela.
„A to mi říkáte, že za těchhle okolností máme zůstat sedět se založenýma rukama? Říkáte mi, že na toho krále všech ďáblů je každý krátký, že se mu nikdy nikdo nedostane na kobylku?“
„Ne, to neříkám,“ prohlásil Holmes s očima jakoby upřenýma do daleké budoucnosti. „Neříkám, že se na něho nedá vyzrát. Musíte mi ale dát čas — musíte mi ale dát čas!“
Chvíli jsme všichni seděli mlčky, ale ty fatální oči dál upřeně zíraly před sebe, jako by chtěly proniknout závojem.