„Tak jdeme, šlapači zelí,“ řekla.
Věděl, že není úniku. Scházel po schůdcích před Alyss, a když sestupovala, nabídl jí rámě. Potom na ni nejistě pohlédl.
„Ruku sem,“ řekla. „Druhou, ty hlupáku. Tuhle ruku sem … dobře, připraven? Začínáme tvojí levou nohou. Na tři. Raz. Dva… K čertu, co ten tady dělá?“
Hleděla Willovi přes rameno k hlavnímu vchodu do síně, kde najednou nastal rozruch. Přímo ve dveřích stál velký muž v zaprášeném oděvu a dohadoval se se sloužícími a strážci u dveří, kteří se ho snažili zadržet. Podle vlněné kazajky a rohaté helmice bylo zřejmé, že se jedná o Skandijce. Hlavy se otáčely za zdrojem hluku a Horác už mířil středem sálu ke dveřím, aby zjednal pořádek. Po několika krocích se však překvapeně zarazil, protože ve stejnou chvíli jako Will toho muže poznal.
„To je Svengal,“ vyhrkl Will.
Sedm
Horác dorazil ke skupince dohadující se mezi dveřmi a záhy zjednal klid. Ubezpečil sloužící a strážce, že Skandijec je přítel a že se nechystá vlastními silami dobýt Redmont. Will sledoval, jak vysoký bojovník rychle promluvil se Svengalem a pak ho odváděl do postranní místnosti. Když odcházeli, Horác se otočil, zachytil Willův pohled a jednoznačným pokynem ruky ho vyzval, aby šel za nimi.
Hosté v sále se postupně uklidnili. Bylo zřejmé, že událost se vyřešila a žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Po Svengalově příchodu hudba utichla, ale teď opět začala hrát a oči hostů se obrátily k novomanželskému páru. Will viděl, že Halt a lady Paulina netančí, ale nehybně stojí uprostřed taneční plochy. Rychle zamířil k nim.
„Jen tancujte,“ řekl jim tiše. „Já to vyřídím.“
Halt s povděkem kývl hlavou. Pokazit lady Paulině její den bylo to poslední, co by si přál.
„Zjisti, co chce,“ řekl.
Will se usmál. „Třeba vám přinesl svatební dar.“
Halt kývl hlavou k zadní straně síně.
„Jdi už,“ vybídl svého učně. Will se opět usmál, otočil se a cestou uchopil Alyss za ruku.
„Jdeme,“ prohlásil a odváděl ji s sebou. Gilan právě s Jenny sestupoval z vyvýšeného stupínku. Will mu pohlédl do tázavých očí, ukázal hlavou směrem k Haltovi a Paulině a jeho rty naznačily slova: „Tancuj.“
Gilan kývl. Uvědomil si, že čím méně se naruší obvyklý průběh svatební hostiny, tím lépe.
Paulina viděla rychlou domluvu mezi oběma mladými hraničáři a pak sledovala, jak Will v doprovodu Alyss prochází mezi stoly. Tu a tam se zastavil, usmál se při otázce od někoho z hostí a prohodil pár uklidňujících slov. Obdivovala ho za to, jak se celé věci ujal a rychle začal jednat.
„Je dospělejší,“ řekla Haltovi, když opět začali tančit. Gilan s Jenny kroužili sálem s nimi. Pak se připojili král Duncan s princeznou Kasandrou a po nich baron Arald s lady Sandrou. Pro ostatní to bylo znamení, že mohou zaplnit taneční parket. Většina přítomných do několika minut zapomněla, že svatební veselí nedávno narušil vyčerpaný a prachem dlouhé cesty pokrytý Skandijec.
Král Duncan směřoval při tanci k Haltovi s Paulinou a Kasandra se jím zlehka nechala vést.
„Halte? Nevíš, co se to děje?“ utrousil král koutkem úst.
„Will to právě zjišťuje, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Halt a král spokojeně pokýval hlavou.
„Dej mi pak vědět,“ řekl a odkroužil s Kasandrou pryč. Vystřídali je Arald se Sandrou, jen co si baron prorazil cestu davem tanečníků. Zatímco Duncan s Kasandrou půvabně přitančili, baron Arald zvolil přímou cestu a podobal se přitom spíše pestrobarevnému bojovému oři. Lady Sandře se bohužel nikdy nepodařilo úspěšně vštípit svému choti jemnůstky tanečního umění.
„Halte?“ řekl baron, když se přiblížili.
„Will to zjišťuje, sire,“ odpověděl Halt a baron přikývl.
„Dobrá. Dej mi pak vědět.“
A vzdálil se i se svojí paní. Halt tázavě pohlédl na svou tanečnici. Musel přitom malinko zvednout oči, protože Paulina byla na ženu dost vysoká.
„Hned jak se sám něco dozvím,“ utrousil.
Když se dostali ke vstupním dveřím do síně, Alyss se zastavila a obrátila Willa k sobě.
„Možná bych měla jít zpátky ke stolu,“ řekla. „Ten Svengal mě nezná a třeba se bude při řeči cítit volněji, když u toho nebude nikdo cizí.“
Jako diplomatka měla pro podobné věci vytříbený smysl a Will cítil, že má pravdu. Bylo jasné, že se děje něco mimořádného. Důkazem byl Svengalův náhlý příchod. Will přikývl a krátce podržel její ruku ve svých dlaních.
„Asi máš pravdu,“ řekl. „Navíc to bude vypadat líp, když se jeden z nás ke společnosti vrátí.“
Stiskl jí ruku a pak ji pustil. Usmála se na něj, pak se obrátila a proklouzla zaplněnou síní. Will se za ní chvíli díval a potom zamířil k malému předpokoji, kam Horác zavedl nečekaného hosta.
Když Will vešel, vyčerpaný Svengal sklesle seděl na lavici.
„Wille,“ řekl Skandijec s unaveným úsměvem a ztěžka vstával, aby si potřásli rukama. „Omlouvám se, že jsem sem vrazil v takovéhle chvíli.“
Will rychle pohlédl na Horáce.
„Co se děje?“ zeptal se. Ze Svengalovy sklíčenosti a vyčerpání vyvodil, že nepřinesl žádnou dobrou zprávu.
Horác pokrčil rameny. „Myslel jsem, že bude líp, když počkáme na tebe. Aby Svengal nemusel všecko říkat dvakrát. Jak to vypadá tam?“ Drobným pohybem hlavy ukázal k sálu.
„Všechno je zase v pořádku. Vyřešil jsi to dřív, než si většina lidí vůbec něčeho všimla. Dobrá práce.“
Horác skromně mávl rukou a Will opět pohlédl na Skandijce.
„Vypadáš dost utahaně, Svengale. Není ti nic?“
Svengal klesl zpátky na lavici. Neradostně se usmál a rovnal si bolavá záda.
„Už mi bylo líp,“ připustil. „Dva dny a většinu dnešního večera jsem strávil na jednom z těch vašich zatrápených koní — celou cestu z hradu Araluenu až sem. Skoro necítím nohy ani záda.“
„Z Araluenu?“ skočil mu do řeči Horác. „Cos tam dělal?“
„Připluli jsme s Vlčím větrem po té řece jako posledně. Myslel jsem, že to je nejlepší cesta, jak vás všechny najít.“
Will s Horácem si vyměnili pohledy. „Umím si představit, že to vypadalo, jako když pustíš štiku do rybníka,“ poznamenal Will. Mezi Araluenem a Skandií byla uzavřena smlouva, ale i tak musel nečekaný pohled na vlčí loď tak daleko ve vnitrozemí způsobit poplach.
„Pluli jsme pod Evanlyninou vlajkou,“ vysvětloval Svengal. „Ještě jsme ji měli mezi ostatními vlajkami. Nemáte tu něco k pití?“
Will omluvně zvedl ruce. „Promiň. Možná se ti hodí i něco k snědku,“ řekl.
Svengal několikrát pokýval hlavou. „Jo. To by se taky hodilo. Hrozně dlouho jsem nejed.“
Will zavolal páže, které stálo za dveřmi. Chlapec nakoukl dovnitř a zvědavě civěl na mohutného Skandijce. Svengal se na něj zazubil.
„Dones nám nějaké víno… ne, počkej!“ volal Will za hochem, který okamžitě vyrazil. Páže se vrátilo. „Přines i misku jídla. Mísu. Vlastně podnos. Hromadu masa a chleba. Se zeleninou nebo salátem se nezdržuj.“ Věděl, že Skandijci mají hluboce zakořeněný odpor k požívání zeleninových salátů.
„Vína přines rovnou džbán,“ doplnil Horác. „Ne takový pohárek, jako mají tam. A pospěš si!“
„Ano, pane,“ odpovědělo páže a odběhlo.
„Tak nám řekni,“ vybídl Will Svengala, „co tě sem přivádí, zrovna když má Halt svatbu?“