„Redmont?“ opáčila. Zmínka o Redmontu pochopitelně vzbudila její zájem. „Kdo bude mít na Redmontu svatbu?“
Tři
Halt si prohrábl střapaté vlasy a zkoumal soupis jmen.
„U Gorlogovy brady!“ ulevil si skandijskou kletbou, kterou si poslední dobou docela oblíbil. „Kolik je těch lidí?“
Lady Paulina na něj mírumilovně pohlédla. „Dvě stě tři,“ řekla klidně.
Vyděšeně zvedl oči od seznamu. „Dvě stě tři?“ ujišťoval se a ona kývla. Potřásl hlavou a pustil arch pergamenu na její stůl.
„Nu, tak to budeme muset trochu seškrtat,“ prohlásil.
Paulina v zamyšlení lehce svraštila čelo a uvažovala o jeho slovech. „Možná bychom se mohli zbavit těch tří,“ řekla. „Nejsem si jistá, jestli chci mít na své svatbě iberionského vyslance a jeho dvě přihlouplé dcery.“
Uchopila brk a přeškrtla poslední tři jména na seznamu. Pak zvedla oči k Haltovi a zářivě se usmála.
„Tak. A je to. Že to byla hračka?“
Halt zmateně vrtěl hlavou, opět si vzal seznam a pročítal ho. „Ale… dvě stovky lidí? Copak vážně potřebujeme mít svatbu s dvěma stovkami lidí?“
„S nimi svatbu mít nebudeme, drahý. Budeme mít svatbu spolu,“ předstírala záměrně nepochopení. Zamračil se na ni. Haltův zamračený výraz obvykle naháněl hrůzu. Pro lady Paulinu v něm však nebylo nic hrozivého. Pohlédla na Halta s jedním obočím zdviženým a on si uvědomil, že klidně může s mračením přestat. Vrátil se k seznamu a zapíchl ukazovák do jedné jeho části.
„Já jen… počítám, že král u toho být musí,“ začal.
„Samozřejmě že ano. Jsi jeden z jeho nejstarších rádců,“ připomněla.
„A Evanlyn — totiž, Kasandra. Jsme přátelé. Ale kdo jsou všichni ti ostatní? Ta královská výprava má snad patnáct členů!“
„Sedmnáct,“ upřesnila lady Paulina. „Král přece nemůže cestovat bez družiny. Nemohou s Kasandrou jen tak skočit na koně a jednoho dne se tu objevit a říct: ‚Tak jsme přijeli na tu svatbu. Kam nás posadíte?‘ Je nutné dodržet jistý protokol.“
„Protokol!“ posměšně zahučel Halt. „Taková snůška nesmyslů!“
„Halte,“ promluvila uhlazená diplomatka, „když jsi mě žádal, abych si tě vzala, myslel sis, že se jen tak s hrstkou přátel odplížíme na nějaký lesní palouček a bude hotovo?“
Halt zaváhal. „Nu… ne, samozřejmě že ne.“
Ve skutečnosti si právě tohle myslel. Prostý obřad, pár přátel, trochu dobrého jídla a pití a pak z nich s Paulinou bude manželský pár. Měl však pocit, že by asi nebylo moc moudré přiznat to právě teď.
O zasnoubení postaršího hraničáře a krásné lady Pauliny už několik týdnů mluvilo celé Redmontské léno.
Lidé se divili a měli radost, že z této nesourodé, avšak velice vážené dvojice se mají stát manželé. Bylo to něco, nad čím mohli žasnout a o čem mohli klevetit. Už týdny se v redmontské hodovní síni nemluvilo skoro o ničem jiném.
Byli i tací, kdo předstírali, že překvapeni nejsou. Jedním z nich byl baron Arald z Redmontu.
„Já to vždycky věděl!“ vykládal každému, kdo ho chtěl poslouchat. „Vždycky jsem věděl, že mezi těmi dvěma něco je! Už dávno jsem tušil, že k tomu dojde! Možná jsem to věděl dřív než oni.“
A vskutku, během let se čas od času objevily zvěsti, že Halt a Paulina jsou něco víc než jen přátelé. Ani Halt, ani Paulina se k tomu nikdy nevyjadřovali. Pokud šlo o udržení tajemství, jen málokdo uměl být mlčenlivější než hraničáři a členové diplomatické služby.
Jenže přišel den, kdy si Halt uvědomil, že čas běží stále rychleji. Will, jeho učeň, byl v posledním ročníku přípravy. Za pár měsíců výcvik dokončí a slavnostně obdrží stříbrný dubový list — znak plnohodnotného hraničáře. A to znamenalo, že Will se odstěhuje pryč z Redmontu, protože dostane přidělené vlastní léno. Halt cítil, že každodenní život, díky Willově přítomnosti pestrý a plný událostí, bude najednou strašlivě prázdný. Jak v něm ten pocit narůstal, Halt bezděčně stále častěji vyhledával společnost lady Pauliny.
Paulina si zase všimla, že Halt čím dál víc potřebuje společnost a lásku. Hraničářský život přirozeně tíhl k osamělosti — a hovořit o něm se dalo pouze s několika málo lidmi. A Paulina, jako hlava diplomacie obeznámená s mnoha tajemstvími léna i království, jemuž oba sloužili, mezi ně patřila. Halt se v její společnosti dokázal uvolnit. Mohli probírat pracovní záležitosti obou dvou a radit jeden druhému. A v minulosti mezi nimi vlastně něco bylo — někdo by to mohl nazvat vzájemným porozuměním — v době, kdy byli oba mladší.
Řečeno bez obalu, lady Paulina byla do Halta zamilovaná už řadu let. Čekala tiše a trpělivě a věděla, že jednoho dne ji požádá o ruku.
Věděla také, že až k tomu dojde, bude vyhlídka na velmi veřejný sňatek pro něj jako pro mimořádně plachého a samotářského člověka naprosto děsivá.
„Kdo je tohle?“ zeptal se a ukázal na jméno, které neznal. „Lady Georgina ze Sandalhurstu? Proč ji zveme? Já ji neznám. Proč zveme lidi, které neznáme?“
„Já ji znám,“ odvětila Paulina. Z hlasu jí zazněla jistá tvrdost a Halt ji dobře postřehl. „Je to moje teta. Taková stará ochechule, vlastně, ale pozvat ji musím.“
„Nikdy předtím ses o ní nezmínila,“ namítl Halt.
„Ovšem. Nemám ji moc ráda. Jak jsem řekla, je to taková stará ochechule.“
„Tak proč ji zveme?“
„Zveme ji proto,“ vysvětlovala lady Paulina, „že teta Georgina posledních dvacet let ustavičně běduje nad tím, že jsem se nevdala. ‚Chudáček Paulina!‘ stěžuje si každému na potkání. ‚Bude z ní osamělá stará panna! Provdaná za svoji práci! Nikdy si nenajde manžela, který by se o ni postaral!‘ Takovouhle příležitost si nemůžu nechat ujít.“
Haltova obočí se v zamyšlení spojila. Možná bylo několik věcí, které by mu vadily víc než něčí výtky namířené proti ženě, kterou miloval, ale právě teď nemohl na žádnou přijít.
„Souhlasím,“ řekl. „A na hostině ji posadíme k těm největším otravům.“
„Dobrý nápad,“ poznamenala lady Paulina. Udělala si poznámku na list papíru. „Bude první osobou u stolu protivů.“
„Stůl protivů?“ nechápal Halt. „Tenhle výraz jsem asi ještě neslyšel.“
„Na každé svatbě musí být stůl protivů,“ vysvětlovala trpělivě jeho snoubenka. „Vezmeš všechny nudné, otravné a naduté lidi a posadíš je k sobě. Tak se všichni nudí navzájem a neotravují slušné lidi, které jsi pozval.“
„Nebylo by jednodušší pozvat jen ty lidi, které máš ráda?“ zeptal se Halt. „Samozřejmě kromě tety Georginy, protože u té je k pozvání dobrý důvod. Ale proč zvát jiné protivy?“
„Je to rodinná událost,“ prohlásila lady Paulina a podle vlastního uvážení doplnila druhé a třetí jméno ke stolu protivů. „Musíš pozvat rodinu a každá rodina má svůj příděl otravných protivů. K plánování svatby to prostě patří.“
Halt se opřel ve vyřezávaném křesle. Seděl v něm ze strany, s jednou nohou přehozenou přes područku. „Já myslel, že svatba je radostná událost,“ zamumlal.
„To je. Pokud máš stůl protivů.“ Usmála se. Už se chystala dodat, že Halt má štěstí, že nemá rodinu, kterou by musel pozvat, ale včas se ovládla. Halt přes dvacet let nikoho ze své rodiny neviděl a ona vycítila, že někde hluboko v nitru je z toho smutný.
„Jde o to,“ začala hovořit o něčem jiném než o rodině, „že jakmile se nějaké události zúčastní i král, stává se významnější. Je nutné pozvat některé další lidi — šlechtice, rytíře a jejich dámy, místní hodnostáře, radní a podobně. Kdybychom je okradli o příležitost pobývat v přítomnosti královského majestátu, nikdy by nám to neodpustili.“