„Mně by vážně nevadilo ani za mák, kdyby mi to neodpustili,“ řekl Halt. „Po léta se mi většina z nich usilovně vyhýbá.“
Lady Paulina se předklonila a jemně ho pohladila po ruce.
„Halte, pro některé z nich to bude vrcholný okamžik života. Když se to tak vezme, v království se nic moc neděje. Vážně bys je chtěl připravit o špetku zpestření a lesku v jejich jednotvárných životech? To já bych nechtěla.“
Halt si s povzdechem uvědomil, že má pravdu. Pochopil i to, že možná protestuje přespříliš. Začínal mít pocit, že vyhlídka na velkou, honosnou svatbu asi není pro Paulinu tak nepříjemná jako pro něj. Sice to nechápal, ale pokud ona chtěla právě tohle, byl ochoten jí to dát.
„Ne. Máš pochopitelně pravdu.“
„Tak,“ pokračovala, jelikož poznala, že se vzdal, a byla mu za to vděčná, „už sis vybral družbu?“
„Samozřejmě, Willa,“ odpověděl okamžitě.
„Ne Crowleyho? Je to tvůj nejstarší přítel.“ Byla si vědoma, zřejmě na rozdíl od Halta, že přidělování oficiálních rolí je choulostivá záležitost.
Halt svraštil čelo. „To je pravda. Jenže Will je zvláštní případ. Je vlastně spíš jako můj syn.“
„Samozřejmě. Ale budeme muset najít nějakou roli pro Crowleyho.“
„Mohl by vést nevěstu,“ navrhl Halt. Paulina v zamyšlení okusovala konec brku.
„Myslím, že baron Arald čeká, že si vybereme jeho. Hmmm. To je svízel.“ Chvíli přemýšlela a pak dospěla k rozhodnutí. „Vést mě může Crowley. Arald bude oddávat. Je to vyřešeno!“ Připojila další dvě poznámky k narůstajícímu seznamu.
V Araluenu byla svatba záležitostí světskou, nikoli náboženskou. Obřad obyčejně provedl nejvyšší představitel království, který se svatby účastnil. Halt si odkašlal a ze všech sil se snažil tvářit vážně.
„Nevyžaduje ale protokol,“ namítl s předstíraným zaujetím, „aby to provedl král?“
Paulininy uhlazené rysy se zamračeně stáhly. Uvědomila si, že je to pravda. Halt byl se sebou navýsost spokojen a nevinný výraz v jeho očích to potvrzoval.
„Zpropadeně!“ ulevila si. Zdálo se však, že to nestačí, a tak si vypůjčila jeho kletbu: „U Gorlogových zubů!“ Nespokojeně bubnovala prsty do stolu.
„Správně se říká u brady,“ opravil ji Halt mírně.
„Má obojí, jak jsem slyšela,“ prohlásila. Náhle dostala nápad. „Už vím. Požádáme krále Duncana, aby se stal hlavním patronem celé události. Tím se to vyřeší.“
„Co dělá hlavní patron?“ otázal se Halt a lady Paulina nad otázkou pokrčila rameny.
„Nejsem si jistá. Právě jsem tu hodnost vynalezla. Ale Duncan to nezjistí. Vyzná se v protokolu skoro stejně tak bídně jako ty. Svatba se bude konat pod jeho záštitou. Našemu svazku propůjčí jistý… královský lesk. Hmmm, to je dost dobré,“ mumlala si pro sebe. „Zapíšu si to.“
Provedla to a umínila si, že musí královského komořího přesvědčit, aby s nápadem ohledně vrchního patrona souhlasil. Ale lord Anthony byl starý přítel.
„Tak kdo ještě? Vynechali jsme někoho?“
„Horác?“ navrhl Halt. Lady neprodleně kývla.
„Uděláme z něj ceremoniáře,“ prohlásila a urychleně to zapisovala.
„To je další hodnost, kterou jsi právě vynalezla?“ zeptal se Halt a lady dotčeně vzhlédla.
„Jistěže ne. Ten existuje. Vždyť to znáš: ‚Jste ze strany nevěsty? Ze strany ženicha? Posaďte se vlevo. Posaďte se vpravo.‘ Ceremoniář.“
Halt se zamračil. „Pořád mám dojem, že na někoho zapomínáme…“
Paulina se plácla dlaní do čela. „Gilan!“ vyhrkla. „Strašně by se ho dotklo, kdybychom mu žádnou roli nepřidělili.“
Halt nespokojeně mlaskl. Měla pravdu. Gilan byl vysoký, veselý, čestný — a Haltův bývalý učeň.
„Můžu mít dva družby?“ zajímal se.
„Ne. Ale můžeš mít mládence. Dobrý nápad! To znamená, že já si budu muset opatřit další družičku. Chtěla jsem vzít Alyss.“
„Nu,“ prohlásil Halt s radostí, že v tomhle ji překoná, „to by bylo něco pro Kasandru.“
Překvapilo ho, když spatřil, že Paulině po tváři přeběhl mírný záblesk nevole. Dobře odhadla, že Alyss, její pomocnici, by vůbec nenadchlo, kdyby s ní a s Willem byla u svatebního stolu princezna Kasandra. Bylo by lepší, kdyby se toho večera zdržovala dál, u stolu královského hlavního patrona.
„Ne-e,“ protáhla nesouhlas. „To si nemůžeme dovolit. Jako královská princezna by odváděla pozornost od nevěsty.“
„Hm, tak to si rozhodně dovolit nemůžeme!“ souhlasil Halt.
„Možná mladá Jenny, pokud ji Chubb může postrádat. Konec konců, vyrůstala spolu s Alyss a Willem.“
Vytáhla nový list papíru a zapsala si další poznámku. Seznam se rozrůstal. Bylo toho třeba tolik zařídit. Vtom si na něco vzpomněla. Aniž zvedla oči, řekla: „Necháš se ostříhat, ne?“
Halt si znovu prohrábl vlasy. Jsou trochu dlouhé, pomyslel si.
„Udělám to sám,“ prohlásil a ruka mu bezděčně sjela k jilci saxonského nože. Tentokrát Paulina zvedla oči od psaní.
„Necháš se ostříhat,“ řekla a Halt si uvědomil, že jisté svobody, které po léta považoval za samozřejmé, už mu nebudou patřit.
„Nechám se ostříhat,“ svolil.
Čtyři
„Skasat plachtu,“ rozhodl Erak, skandijský oberjarl a v té chvíli kapitán nájezdnické lodě Vlčí vítr.
Svengal a skupinka námořníků obsluhujících plachtu už stáli připraveni u stěžně. Na Erakův rozkaz uvolnili lana držící mohutné ráhno a začali plachtu, do níž se opíral pobřežní vítr, spouštět na palubu. Velká čtvercová plachta prudce sjela dolů a tři muži ji hbitě a přesně poskládali, aby ji mohli uložit do přední plachetní komory.
Samotné ráhno stáhli dolů ze stěžně a opatrně, aby zbytečně nenaráželo a neklapalo, ho položili do úložného prostoru podél zvýšeného bednění mezi dvojitými řadami veslařských lavic. Skandijci se obvykle při podobné činnosti tolik nesnažili nadělat co nejméně hluku. Jenže ten den nebyli v obvyklé situaci. Chystali se k nájezdu.
Po zbytek cesty zůstávali v tichosti na lodi, Erak stočil příď k přístavu a plul podle nízkého pobřeží Aridy, vzdáleného co by kamenem dohodil.
„Vesla,“ zavelel stále stejně tiše. Potom dodaclass="underline" „A u Toraka, dělejte to potichu.“
Blesklo mu hlavou, že jednou z užitečných věcí na skandijském náboženství je velký počet bohů, bůžků a menších démonů, kterých se člověk může dovolávat, když potřebuje zdůraznit rozkaz. Posádka statných veslařů s téměř přehnanou opatrností vytáhla vesla a založila je do vidlic rozmístěných na obou bocích lodě. Neozvalo se přitom víc než několik slabých cvaknutí a dutých ťuknutí, ale i tak Erak zatínal zuby. I když tato část aridského pobřeží byla obvykle opuštěná, vždycky se mohlo stát, že nějaký osamělý pastýř nebo jezdec něco zaslechne a pustí do oběhu zprávu, že předjitřní tmou tiše klouže směrem k městu Al Šabě skandijská vlčí loď.
Erak věděl, že je nebezpečné plavit se tak blízko pobřeží. Ale ze dvou nebezpečí bylo tohle to menší. Celou noc vytrvale udržovali jihovýchodní směr, neúnavně poháněni severním větrem vanoucím v tuto roční dobu směrem k pobřeží. Nesen pouze větrem při pobřeží vplul Vlčí vítr do rozlehlé zátoky zaříznuté do linie pobřeží. Na východním konci zátoky na vyvýšeném výběžku stálo město Al Šaba. Erak věděl, že když nechá loď v zátoce a k městu se přiblíží od vnitrozemí, bude ho zezadu zaštiťovat temný pás pevniny. A až bude vycházet slunce, což nastane asi za tři čtvrtě hodiny, bude loď stále skryta ve tmě, zatímco výběžek pevniny a město budou ozářené.