„Mám otázku…,“ začal. Všechny oči se upřely na něj. Halt zvedl ruku, aby mu zabránil pokračovat dál. Jemné vyjednávání, přesně vyvážená a zacílená tvrzení, to nebyla mladíkova nejsilnější stránka. Horác byl bezprostřední člověk, ke každému problému, s nímž se setkal, přistupoval přímo.
„Horáci,“ varoval ho Halt, „tohle asi není nejlepší…“
Jenže i Horác zvedl ruku, aby Halta zastavil. Tvář měl odhodlanou a soustředěně zamračenou. Halt věděl, že je rozčilený domněnkou, že by se zapojili do takového nečestného plánu, jaký popsal Seletin. Halt nepotřeboval, aby Horácova uražená důstojnost teď všechno zhatila. Jenže mladík byl v ráži a na nic nedbal.
„Mám otázku pro vakíra,“ prohlásil. Evanlyn vedle něj se tvářila stejně znepokojeně jako Halt. Horác do toho asi pěkně šlápne, pomyslela si. Jenže Seletin už pokynul Horácovi, ať pokračuje, a bylo pozdě.
„Tvoje otázka zní?“ řekl uhlazeně.
„Jak jsme se to dozvěděli?“ zeptal se Horác. Jeho tón byl odměřený a vyzývavý. Seletin svraštil čelo, zatím nechápal.
„Jak jste se dozvěděli… co?“ otázal se.
Horácova tvář zrudla, částečně rozhořčením, ale také proto, že si uvědomil, že je středem pozornosti. To nikdy neměl rád. Ale cítil, že jeho připomínka je správná a že si zaslouží zaznít.
„Jak jsme se dozvěděli, že Erak je s touhle výpravou?“
Chvíli mu nerozuměl nikdo. Seletin trochu rozpačitě rozhodil rukama.
„Řekl jsem vám to já,“ odpověděl. Halt přihlížel a nejraději by byl Horáce objal. Přímočarost může být někdy mnohem účinnější než složitá a rozvláčná debata.
Horác přikývl. „Řekl jsi nám to večer předtím, než jsme odjeli z Al Šaby. Řekl jsi nám to, když skončila jednání. Ne dřív. A ty víš, že do té doby jsme si mysleli, že Erak je v zajetí v Al Šabě. Tak jak jsme během těch osmi hodin, které jsme měli, mohli zařídit, aby další oddíl Skandijců vyrazil do pouště, našel Tualagy a podplatil je, aby přepadli karavanu, o které jsme teprve slyšeli, že byla vypravena?“
„Nu… mohli jste…,“ Seletin se odmlčel, ale Horác využil svou výhodu.
„A ty víš, že poslední noc nikdo z nás neopustil dům pro hosty. Tak jak jsme to mohli provést? Myslím, že Halt je v takových věcech dobrý, ale tohle je dokonce i nad jeho síly.“
Halt usoudil, že je čas, aby se do toho opět vložil. Horác vyjádřil svůj názor a zapůsobil. Teď bylo na čase to zužitkovat, dřív než udělá nějakou chybu.
„Má pravdu, Seletine, a ty to v hloubi duše cítíš také,“ řekl Halt. Vakír znovu obrátil pozornost k němu a Halt věděl, že je pravý čas rozetnout to jednou provždy. Věděl, že je na čase přimět Seletina, aby se rozhodl, jestli bude s nimi, nebo se postaví proti nim. Velice opatrně se zeptaclass="underline" „Když ponecháme stranou skutečnost, že v čase, který jsme měli, jsme tohle nemohli zařídit, tak mi, Seletine, pověz, ty opravdu věříš, že jsme schopni tak falešného jednání?“
Seletin otevřel ústa, pak zaváhal. Pohlédl na skupinku cizinců. Bojovník Horác a nájezdník Svengal byli válečníci. Ani jeden neměl v sobě podlost nebo úskočnost. Věděl, že při střetnutí na bitevním poli by byli nebezpečnými nepřáteli. Ale bojovali by čestně a statečně.
Pak tu byla princezna. I ona během vyjednávání prokázala odvahu a upřímnost. Vlastně, pomyslel si neradostně, jestli se vůbec vyskytlo nějaké nečestné jednání, tak vzešlo od něj. Poprvé, když nechal sluhu, aby se vydával za něj, a podruhé, jak právě upozornil Horác, když jim neřekl, že Erak už v Al Šabě není.
Zbýval ten, kterému říkali Halt. Zjevně byl vůdcem celé výpravy, navzdory dívčinu vysokému postavení. On nepochybně všechno promýšlel a plánoval. A přece Seletin vycítil, že má zdravé a poctivé jádro. Nevysoký, prošedivělý hraničář se mu docela zamlouval.
Bylo zřejmé, že ostatní si ho váží a věří mu. A co bylo možná nejdůležitější, měli ho rádi. Horác a Svengal byli možná prostí a přímočaří, ale nebyli hloupí. Horác to právě prokázal.
Seletin si zamyšleně kousal ret a přemýšlel o Haltově otázce. Pak odpověděclass="underline" „Ne. To si nemyslím.“
Halt byl v pokušení zhluboka si oddechnout úlevou. Věděl ale, že to by byla chyba. Místo toho jednou kývl, jako by vůbec nebyl pochyboval, co Seletin odpoví.
„Tak se do toho dáme,“ prohlásil rázně. „Co s tím vším uděláme?“
„Jakmile dorazíme do Mararoku, pošlu za nimi oddíl vojáků,“ pokrčil rameny Seletin. „Snad to bude něco platné.“
Z trpké zkušenosti věděl, jak si Tualagové počínají. Pokaždé zaútočili na karavanu a pak se jednoduše vytratili do pouště. Aridové žili většinou ve městech, nebyli zběhlí ve stopování a nevyznali se v poušti tak, aby mohli útočníky sledovat. Tualagové znali tyto pustiny jako své boty a věděli, jak se v nich ztratit. Ano, Seletin pošle oddíl pronásledovatelů. Ale bude to pouhé gesto. Po dvou nebo třech dnech vojáci stopu válečné tlupy Tualagů ztratí a vrátí se, unavení, zaprášení a zklamaní. Vždycky to tak bylo, pomyslel si Seletin. Kdyby měl s sebou několik Bedullinů, byla by tu jistá naděje. Bedullini byli lovci a stopaři a v poušti se vyznali stejně dobře jako Tualagové, jejich zapřísáhlí nepřátelé. Přesně takhle porazil Tualagy před pár lety — vytvořením dočasného spojenectví s Bedulliny. Jenže Bedullini jsou hrdí a svobodymilovní lidé, a jakmile bylo po bitvě a Tualagové poraženi, neměli zájem zůstat na Aridech závislí.
„Proč se za nimi nepustíme rovnou?“ zeptal se Halt.
Seletin se usmál nad tou pošetilostí. „Protože se rozplynou v poušti. Tak to dělají.“
„Potom je vystopujeme. Tak to děláme my,“ ozval se další hlas.
Byl to Gilan. Právě prozkoumal dějiště jednostranné bitvy, vracel se k nim a zaslechl Seletinova poslední slova.
Halt se k němu otočil. „Našel jsi něco?“
Gilan se usmál a pak ukazoval a vysvětloval.
„Schovávali se tam za těmi skalami na východě,“ řekl. „Bylo jich možná osmdesát nebo devadesát. Většinou na koních, ale někteří na velbloudech. Směrem na sever vyslali skupinu, která měla odvrátit pozornost — asi deset jezdců. Ti vyrazili, předstírali útok a pak se obrátili a ujeli. Když se vojenský doprovod rozdělil a rozjel za nimi, hlavní skupina zaútočila zezadu.“
Seletin pohlédl na mladého hraničáře s novou úctou. „Tohle všechno dokážeš poznat jen z toho, že si prohlédneš zem?“
Gilan se na něj zazubil. „Jak jsem řekl. Tak to děláme my,“ odpověděl. „Tak co říkáš? Pojedeme za nimi, nebo se stáhneme zpátky do Al Šaby?“
Pronesl to záměrně vzývavým tónem. Vycítil, že vakír potřebuje důvod, aby se mohl pustit do pronásledování Tualagů — aby je jednou provždy naučil, kdo je pánem této země. A měl pravdu. Seletin horečně přemýšlel. Tohle by mohla být přesně ta příležitost, na kterou čekal.
„Budou mít přesilu,“ řekl zamyšleně.
„My ale budeme mít na své straně výhodu překvapení,“ namítl Halt. „Obvykle je přece nepronásledujete, že?“
Seletin přemýšlel. Osmdesát Tualagů, říkal ten mladý hraničář. A on měl s sebou padesát dobře vycvičených, vyzbrojených a zkušených vojáků. A ještě Araluence a jednoho Skandijce. Věděl, že Horác a Svengal by byli dobří. Vlastně čím víc o tom přemýšlel, tím víc by se mu líbilo vidět Svengala, jak se s tou svojí bojovou sekerou prosekává tlupou Tualagů. A oba hraničáři měli přes ramena zavěšené mohutné dlouhé luky. Ochotně by se vsadil, že je nenosí jen tak pro ozdobu. Měl jednoznačný pocit, že tihle dva muži v pláštěnkách umějí napáchat hodně škody. Byl tu však jeden háček. Nemohl by si už dovolit své síly oslabit. Potřeboval by všechny muže, které má.