„A co princezna?“ zeptal se. Kdyby měla jet zpátky do Al Šaby, musel by vyčlenit část svých mužů na její doprovod. To by jeho síly oslabilo ještě více.
„Ta pojede s vámi,“ zvučně se ozvala Evanlyn.
Seletin pohlédl na Halta a obočí mu tázavě vyjela vzhůru. Halt se pochmurně usmál. Viděl už dřív, jak je Evanlyn odvážná v bitvě. A věděl, že s lehkým mečem, který nosí u boku, se o sebe dokáže postarat. Během plavby z Araluenu cvičila s Horácem a Gilanem, vynikajícími šermíři. A obstála. Sice se jim nevyrovnala, ale zdatná byla dost. Věděl, že Evanlyn nebude přítěží. Mohlo se klidně stát, že bude užitečná.
„Pojede s námi,“ prohlásil.
Dvacet sedm
Probudil ho pronikavý chlad pouštní noci.
Ležel tváří k zemi, a jak mu teplo unikalo z těla, prudce se třásl. Je to nespravedlivé, pomyslel si. Oslepující denní žár a skoro mrazivé noční teploty se spojily, aby ho připravily o poslední zbytky sil. Třas ho vyčerpával a on si to nemohl dovolit.
Will se pokusil zvednout hlavu, ale neuspěl. Pak se s velkým úsilím převrátil na záda a zjistil, že hledí na zářivé hvězdy, třpytící se na jasné noční obloze. Nádherné, pomyslel si. Jenže pro něj cizí. Chtěl natočit hlavu a podívat se k severu, kde by nízko na severním obzoru mohl spatřit souhvězdí, která znal z domova. Ale neměl sílu. Dokázal tu jen ležet a umírat pod cizími hvězdami, které ho neznaly a jimž byl lhostejný.
Bylo to opravdu velice smutné.
Přemýšlel teď překvapivě jasně, jako by celodenní vypětí a všechny přeludy zmizely a on dokázal nezaujatě posoudit svoji situaci. Věděl, že ho čeká smrt. Když ne dnes v noci, tak zítra určitě. V žádném případě nemohl přežít další den v tom pekelném žáru. Prostě vyschne a pouštní vítr ho odvane.
Bylo to velmi smutné. Rád by si poplakal, ale v těle mu nezbyla žádná voda na slzy. S návratem schopnosti jasně uvažovat se dostavil i dotěrný pocit roztrpčení. Chtěl vědět, co udělal špatně. Nechtěl umřít v nevědomosti. Všechno dělal správně — nebo si to aspoň myslel. A přece někde udělal chybu — osudovou chybu. Bylo smutné, že musí umřít. Trápilo ho, že neví, jak k tomu mohlo dojít.
Krátce uvažoval, jestli mapa, kterou mu dal Seletin, byla falešná. Vzpomínal si, že ve dne ho taková myšlenka napadla. Ale téměř okamžitě ji zavrhl. Seletin je čestný muž, řekl si. Ne, mapa byla správná. Chybu udělal on a teď se už nikdy nedoví jakou. Halt bude zklamaný, pomyslel si — a to bylo na celé věci asi nejhorší. Pět let se kvůli prošedivělému, podmračenému hraničáři, který se mu stal něčím jako otcem, snažil ze všech sil. Vždycky usiloval hlavně o Haltův souhlas se svým jednáním, bez ohledu na to, co si mysleli všichni ostatní. Pochvalné pokývnutí hlavou nebo jeden z Haltových vzácných úsměvů byly nejvyšším uznáním, jaké si dokázal představit. Teď, u této poslední překážky, měl pocit, že svého učitele zklamal, a nevěděl, jak nebo proč k tomu došlo. Nechtělo se mu umřít s vědomím, že zklamal Halta. Umírání snést dokázal, to zklamání však ne.
Blížil se k němu velký stín a zakryl část oblohy. Na chvíli se mu strachem rozbušilo srdce a pak pochopil, že je to Šíp. Uvědomil si, že mu na noc nespoutal nohy. Mohl by se zatoulat a ztratit, nebo by ho mohly napadnout šelmy. Opět se pokusil vstát, ale nedokázal to. Jediné, co svedl, bylo zvednout hlavu asi o palec nad tvrdou, kamenitou zem. Pak poraženě klesl zpět.
Přemýšlel, co se stalo s Cukem. Doufal, že koník je v pořádku. Možná ho někdo našel a teď se o něj stará. Ne že by se nálezci podařilo na něm jezdit, pomyslel si a v duchu se zasmál při představě, jak Cuk shazuje každého jezdce, který se pokusí na něj nasednout.
Šíp odcházel a tlumené šourání obalených kopyt Willa na chvíli zmátlo — než si vzpomněl, že mu je ovázal kusy deky. Jeden se musel uvolnit, protože Šípův krok zněl divně — tři duté údery a pak klapnutí, když se země dotklo holé kopyto.
Otočil hlavu, aby se podíval, jak se temný stín od něj vzdaluje.
„Šípe, vrať se,“ řekl. Alespoň si myslel, že to řekl. Jediným zvukem, který mu vyšel z úst, však bylo přidušené zasípání. Kůň si ho nevšímal. Vzdaloval se a pátral po kousku potravy, který by obsahoval alespoň trošičku vláhy. Will se opět pokusil přivolat Šípa zpátky, ale ani teď ze sebe nevydal žádný srozumitelný zvuk. Nakonec to vzdal. Cizí hvězdy se na něj dívaly a on se díval na ně.
„Tyhle hvězdy se mi nelíbí,“ zamumlal. Zdálo se, že slábnou, že jejich chladný třpyt pohasíná. To je divné, pomyslel si. Hvězdy obvykle svítily jasně, až dokud nevyšlo slunce. Nedošlo mu, že hvězdy září stejně jasně jako jindy. To on slábl. Po chvíli jen tiše ležel a sotva dýchal.
Lev ho minul o pár kroků. Šíp, zesláblý a vyčerpaný ztrátou vody, se soustředil na vysvobození dalšího kopyta z hadrového obalu. Až do posledního okamžiku velkou šelmu necítil. Zbyl mu čas jen na jedno úzkostné zafrkání, které téměř ihned uťaly mohutné čelisti.
Později si Will bude myslet, že to zafrkání snad zaslechl, ale nikdy si nebude jistý. Ve skutečnosti proniklo do jeho podvědomí, ale už byl moc daleko, aby ho vnímal.
Šíp zemřel rychle a svou smrtí zachránil Willovi život.
Někde u hlavy mu zafuněl kůň a Will ucítil, že ho očichávají měkké nozdry, olizuje drsný velký jazyk a pružné pysky mu žmoulají ruku.
Na jeden krásný okamžik si myslel, že je to Cuk. Pak klesl na duchu, protože si vzpomněl, že Cuk je pryč, ztracený někde v téhle pustině. Určitě se vrátil Šíp, napadlo ho. Nemohl otevřít oči. Ale ani to nechtěl. I přes zavřená víčka vnímal oslnivou záři slunce, které ho opět spalovalo, a nechtěl jí čelit. Daleko lehčí bylo jen tak ležet s očima pevně zavřenýma. Šíp se znovu pohnul, takže jeho stín padl na Willovu tvář a Will zašeptal své díky.
Pokoušel se donutit oční víčka, aby se otevřela, ale v napuchlém, spáleném obličeji byla pevně slepená. Mírně ho překvapilo, když zjistil, že není mrtvý. Věděl ale, že je to jen otázka času. Napadlo ho, že možná je mrtvý. Pokud skutečně byl, ten stav mu rozhodně nepřipomínal žádnou z představ o nebi, s jakou se kdy setkal, a uvažovat o jiné možnosti bylo nepříjemné. Šíp do něj opět strčil hlavou, jako by se ho snažil probudit. Willovi se vybavilo, že tak to dělával Cuk. Možná to dělají všichni koně. Nechtěl se probudit, nechtěl otevřít oči. Byla by to moc velká námaha.
Bylo zvláštní, pomyslel si, že před pár hodinami neměl sílu, aby se celý obrátil. Teď bylo nad jeho síly něco tak jednoduchého jako zvednout oční víčka. Snazší bylo jen tak ležet, spát a zvolna od všeho uniknout.
Uslyšel, jak někde blízko na písku a kamení skřípají kroky. Bylo to divné, nepamatoval si, že by tam byl někdo jiný. Pak mu čísi ruka vklouzla pod hlavu, nadzvedla ji a položila na něco, co připomínalo koleno, takže teď napůl seděl. Zavzdychal. Chtěl, aby ho nechali na pokoji.
Potom ucítil něco úžasného. Neuvěřitelného. Tenoučký chladivý pramínek vody mu smočil suché, rozpraskané rty. Dychtivě otevřel ústa a toužil po další zázračné vodě. Další troška stekla do úst a on se snažil zvednout, snažil se dosáhnout na měch s vodou a přisát se k němu. Zabránila mu v tom nějaká ruka.