„Opatrně,“ řekl kdosi. „Jen po troškách.“
A když to dořekl, další trocha vody stekla Willovi do vyprahlých úst a potom dolů do krku. Hrdlo se mu stáhlo a on se rozkašlal a vodu vyprskl, ale zároveň se ji snažil zoufale zadržet, protože věděl, že o ni nesmí přijít.
„Jen klid,“ řekl ten hlas. „Je jí dost. Jen pij nejdřív pomalu.“
Will se poslušně opřel a nechal neznámého, aby mu po troškách vléval vodu do úst. Byl mu vděčný a bylo mu jedno, kdo to je. Neznámý si však zřejmě neuvědomoval, že Will je polomrtvý žízní. Jinak by mu nechal vodu proudit do lačných úst, myslel si Will, že by ho zaplavovala a tekla by mu po bradě a on by jí hltavě spolykal celé vědro. Ale neřekl nic. Nechtěl svého dobrodince urazit, aby s tím nepřestal.
Někde blízko uslyšel nepokojné zaržání a zase si byl jistý, že je to Cuk, ale pak si vzpomněl. Cuk byl pryč.
„Je v pořádku,“ řekl hlas. Will usoudil, že mluví ke koni. To je od Šípa hezké, že má starost, pomyslel si. Až tak dlouho se neznali. Cítil, jak mu nějaká navlhčená látka jemně otírá oči a mne slepená víčka. Trochu vody stékalo po tvářích a on po ní lapal vystrčeným jazykem. Byla by škoda ji vyplýtvat.
„Zkus je otevřít,“ řekl hlas a on poslechl a ze všech sil se snažil rozlepit víčka.
Spatřil paprsek světla a nad sebou skloněný temný stín. Zamrkal. Stálo ho to nesmírné úsilí, ale když opět otevřel oči, šlo to trochu lépe a viděl malinko jasněji. Byla to hodně tmavá tvář. Vousatá, jak viděl. Rámovaná žluto-bílou kufíjí. Velký a zahnutý nos byl kdysi ošklivě zlomený, takže se křivil k jedné straně. Na chvíli utkvěl Will pohledem na nose. Pak znovu zamrkal a jeho pozornost přitáhly oči nad ním.
Byly tmavé, skoro černé. Hluboko posazené a chráněné hustými řasami. Výrazná tvář, pomyslel si. Ale ne hezká. O to se postaral velký křivý nos.
„To je velký nos,“ zachraptěl a ihned si uvědomil, že něco tak nezdvořilého neměl říkat. Pomyslel si, že určitě mluví z cesty. Ale tvář se smála. Proti tmavé kůži a vousům se zuby zdály nezvykle bílé.
„Jediný, který mám,“ řekl muž. „Ještě vodu?“
„Prosím,“ požádal Will a zázračná voda byla opět v jeho ústech.
A potom, div divoucí, se před jeho oči protlačila další hlava. Odstrčila vousatého muže, takže málem rozlil vodu. Stín na chvíli opustil Willův obličej a oslňující slunce ho přinutilo uhnout a zamrkat. Pak se stín opět vrátil a Will otevřel oči.
„Cuku?“ hlesl a neodvažoval se tomu uvěřit. A když ho kůň tentokrát pozdravil zaržáním, nedalo se o tom pochybovat. Byl to Cuk, stál nad ním, očichával ho a oždiboval měkkou tlamou a snažil se dostat k němu co nejblíž.
Šťouchl Willa hlavou do ramene důvěrně známým způsobem. Velké oči se upřeně zadívaly do Willových, z poloviny zavřených.
Vidíš, do jakých potíží se dostaneš, když nejsem s tebou, říkaly.
Vousatý muž přejel pohledem od koně ke spálené, puchýři pokryté cizincově tváři.
„Zdá se mi, že vy dva se znáte,“ řekl.
Byl jen napůl při vědomí, ale cítil, že mu někdo potírá spálenou kůži na obličeji a rukou zklidňující chladivou mastí. A byla tu další voda, kolik jen chtěl vypít — pokud ji pil pomalu. Už se poučil. Kdyby se pokoušel pít moc rychle, vodu by mu vzali. Pij pomalu a voda poteče. Staralo se o něj několik lidí a věděl, že Cuk je pořád tady, pořád u něj. Will střídavě usínal a procital a pokaždé, když se probral, ho na chvíli zachvátil strach, že se mu všechno zdálo a Cuk je pořád ztracený. Pak znovu spatřil známou, starostlivou tvář a dýchalo se mu volněji.
Mlhavě si uvědomoval, že je položený na nosítkách a že jsou nakloněná. Možná je přivázali za koně, pomyslel si. Když se pak dal do pohybu a ucítil zvláštní pomalý rytmus chůze zvířete, které ho táhlo, svůj odhad opravil. Musel to být velbloud. Nezvyklý, dlouhý a houpavý krok se přes dřevěné tyče s pruhem hrubé látky uprostřed přenášel na jeho tělo.
Někdo mu starostlivě dal nad hlavu stínítko, aby mu chránilo obličej a oči před prudkým sluncem. Postupovali pouští a Will podřimoval. Netušil, kterým směrem se ubírají. Nezáleželo mu na tom. Byl naživu a Cuk byl jen pár kroků od něj, pomalu kráčel vedle a byl ve střehu vůči každému náznaku, že by mu opět mohlo hrozit nebezpečí.
Neměl ponětí, jestli jedou půl hodiny, nebo půl dne. Později zjistil, že se vezl na nosítkách jen něco málo přes hodinu a půl, a potom dorazili do tábora zachránců. Zvedli ho z nosítek a položili na přikrývku ve stínu pod skupinkou palem. Vějířovité listy propouštěly jemné světlo a Will si pomyslel, že ještě nikdy v životě se necítil tak pohodlně. Kůže na obličeji a rukou pálila, ale další zklidňující mast bolest zmírnila.
Cuk stál vedle a pozorně ho sledoval.
„Je mi dobře, Cuku,“ řekl mu. S úlevou zjistil, že se mu zase vrací hlas. Stále trochu sípal, ale krk už neměl tak vyprahlý a dokázal mluvit srozumitelně. Smutně se usmál při pomyšlení na vyprahlý krk. Vzpomněl si, že tak žertoval se Šípem — zdálo se, že od té doby uplynuly celé měsíce.
Zajímalo ho, kam se Šíp poděl. Neviděl aridského koně od té doby, co se znovu probral. Doufal, že se neztratil.
„Musím přestat ztrácet koně,“ prohlásil rozespale. „Je to špatný zvyk.“
Vzápětí usnul.
Will se probudil po hlubokém posilujícím spánku. Ležel na zádech a díval se na vějíře palem.
Byl ve velké oáze. Slyšel, jak poblíž zurčí voda, a slyšel i kroky a hlasy mnoha lidí. Přejel pohledem kolem sebe a spatřil tábor postavený z nízkých stanů. Oáza a tábor se táhly několik set kroků na obě strany. Uprostřed leželo větší jezírko obklopené dalšími menšími jezírky a studnami. Lidé chodili sem a tam, nosili od studní nádoby s vodou, rozdělávali ohně na vaření nebo dohlíželi na stáda koz, velbloudů a koní. Podle velikosti tábora usoudil, že tu muselo být několik stovek lidí — všichni oblečení v dlouhých, splývavých oděvech. Muži nosili kufíje a ženy měly hlavy omotané dlouhými šály, které nezakrývaly obličej, ale chránily hlavu a krk.
„Jsi vzhůru.“
Hlas přicházel zezadu a Will se natočil, aby se na mluvčího podíval. Usmívala se na něj malá, štíhlá žena, asi čtyřicetiletá. Přinesla mělký košík s ovocem, chlebem a masem a také láhev vody. Zlehka poklekla vedle Willa, položila košík a posunkem ho pobídla, ať si vezme.
„Měl by ses najíst,“ řekla. „Určitě jsi dlouho nejedl.“
Chviličku si ji upřeně prohlížel. Její oválná tvář byla pravidelná a přátelská. Oči měla tmavé a šelmovsky v nich blýskalo. Když se usmála, tak jako teď, tvář jí velmi zkrásněla. Pokožka měla barvu bílé kávy. Šátek na hlavě a volný dlouhý šat byly jasně žluté. Willa napadlo, že má v sobě něco mateřského a přívětivého.
„Díky,“ řekl. Vzal si kousek ovoce, zakousl se do něj a cítil, jak mu šťáva tryská do pusy a jak se mu sbíhají sliny. Vychutnával ten pocit a vzpomněl si, jak ještě před krátkým časem měl jazyk i krk oteklý a vyprahlý. Matně si vzpomínal, že když spal, někdo mu opakovaně přikládal k ústům hrdlo měchu s vodou a nabádal ho, aby se napil, ale jen pomalu. Něčím to připomínalo sen, ale pochopil, že to byla skutečnost. Zachránci dokázali, že jeho tělo opět získalo dostatek vody, ale přitom ho vlastně neprobudili.