Dal si další doušek vody. Chtěl se zeptat, kde je, ale ta otázka mu připadala hloupá. Raději ukázal na lidi přecházející po táboře.
„Kdo jsou ti lidé?“ zeptal se. Usmála se na něj.
„My jsme choreští Bedullini,“ sdělila mu. „Jsme pouštní lidé. Já se jmenuji Kijelíma.“ Provedla posunek ústa-čelo-ústa, který viděl u Seletina. Necítil se na to, aby ho opětoval. Místo toho se vsedě nemotorně uklonil.
„Těší mě, Kijelímo. Já se jmenuji Will.“
„Buď vítán v našem táboře, Wille,“ odpověděla. Při hovoru si náhle uvědomil, jaký má hlad, a sáhl do koše pro jednu chutnou chlebovou placku. Byly tam i plátky studeného pečeného masa, tak si jeden vzal, zabalil ho do chleba a pořádně si ukousl. Maso bylo dobré, výborně upečené a plné šťávy, chutnalo trochu po kouři z ohně a bylo lehce ochucené lahodným kořením. Will žvýkal a polykal, pak utrhl další velký kus placky s druhým plátkem masa, naplnil si pusu a usilovně žvýkal. Kijelíma se mírně usmála.
„Mladík, který má takovou chuť k jídlu, na tom nemůže být nijak zle,“ prohlásila a on zaváhal a napadlo ho, že hltat jídlo takovým způsobem může vypadat nevychovaně. Zasmála se a posunkem ho pobídla, ať jí dál.
„Máš hlad,“ řekla. „A když jíš s takovou chutí, je to poklona pro mé kuchařské umění.“
S povděkem si posloužil dalším jídlem. Když utišil svíravý hlad, smetl drobky z klína a opět se rozhlédl kolem.
„Ten muž, co mě našel,“ zeptal se. „Kde je?“
Ukázala do středu tábora. Will si všiml, že ho položili na kraj tábora, pravděpodobně proto, aby mohl nerušeně odpočívat.
„Byl to Umar ibn Talúd,“ řekla. „Teď má na práci určitě spoustu důležitých věcí. Je to náš asejch.“
Viděla mu na očích, že nechápe, a pokračovala ve vysvětlování. „Asejch je náš výraz pro vůdce. Je to hlava choreských Bedullinů. Také je můj manžel,“ dodala. „A ví, že náš stan potřebuje opravit a že mám koberec, který potřebuje vyklepat. Proto má právě teď určitě na práci spoustu důležitých věcí.“
Po rtech jí přelétl slabý úsměv. Will měl dojem, že asejch je sice vůdcem svého lidu, ale jako každý jiný manžel na světě podléhá pravomoci své manželky.
„Rád bych mu poděkoval,“ řekl a ona přikývla.
„Určitě ho to potěší.“
Dvacet osm
„V tomhle jsou ti Tualagové dobří,“ prohlásil Gilan, když se s Haltem vyhoupli zpátky do sedel. Seletin seděl na koni a čekal, až se doví, co hraničáři zjistili.
Bylo to popáté, co toho odpoledne ztratili stopu zanechanou válečným oddílem Tualagů, a museli slézt z koní a pěšky pátrat po nepatrných náznacích, kterým směrem jeli dál.
Halt odpověděl zabručením a opět vyrazili. První den se Tualagové hnali vpřed a nijak se nesnažili stopy zakrývat. Ale potom s tím začali a nechali za sebou malou skupinku, jež zahlazovala stopy hlavního oddílu, který postupně měnil směr jízdy. Samozřejmě, že se jim nemohlo podařit odstranit každou stopu po jejich průjezdu, ale zbývající nepatrné náznaky dokázali zpozorovat jen zkušení stopaři jako Halt a Gilan.
„Takhle to bylo pokaždé, když jsme se je pokusili pronásledovat,“ řekl Seletin. „Chvíli jejich stopu vidíme zřetelně, ale pak prostě zmizí.“
„To dává smysl,“ přikývl Halt. „K sledování takových stop potřebuješ denní světlo, tak jako ho potřebujeme teď. První den se snažili ze všech sil, aby ujeli co nejvíc mil. Myslím si, že vyrážejí před úsvitem a ujíždějí až do poledne. Pak odpočívají a pokračují pozdě odpoledne a večer. Potom, když mají před pronásledovateli náskok, začínají měnit směr a zahlazovat stopy.“ Pohlédl na Seletina. „Tehdy tvoji stopaři ztrácejí stopu a musíte to vzdát,“ dodal. Seletin mrzutě kývl.
„Aspoň že je tohle zpomaluje,“ poznamenal Gilan.
Halt s tím souhlasil. „Musejí jet za dne stejně jako my. A nedrží přímý směr. Odhaduji, že jsme jejich náskok snížili o půl dne.“
Oba hraničáři byli schopní ušetřit během pronásledování trochu času. Rychle se ukázalo, že Tualagové, možná přehnaně sebejistí díky zdařilému oklamání aridských pronásledovatelů v minulosti, přešli na pravidelné střídání falešných stop a ostrých změn směru. Po několika hodinách bylo možné tento postup předvídat a Gilan s Haltem mohli míjet některé falešné stopy, držet se přímějšího směru a odhadovat skutečnou trasu na pár mil dopředu. Rychle také vyšlo najevo, že když Tualagové vyrábějí falešnou stopu, věnují jejímu zahlazení menší úsilí. Jak poznamenal Gilan, byli dobří. Chyběl jim však důležitý prvek — důslednost do nejmenších podrobností.
Výhodné bylo pochopitelně i to, že Halt s Gilanem spolupracovali. Když dorazili k místu, kde se stopa větvila, Halt vedl aridský oddíl dál směrem, jímž nepřátelé mířili doposud, a Gilan pro jistotu krátce sledoval odbočku. Příznivá byla i okolnost, že oddíl pronásledovatelů postupoval brzy ráno a pozdě odpoledne. V šikmém, nízkém světle byly lépe vidět drobné nerovnosti a slabé otisky kopyt zanechané v tenké vrstvě písku pokrývající poušť.
Zatím pokaždé, když použili tuto taktiku, po pár mílích opět objevili pravou stopu a Gilan se k nim mohl zase připojit. Krajina byla naštěstí rovná, takže zůstávali na dohled i při velké vzdálenosti.
Jak řekl Halt, přiblížili se díky tomu Tualagům o půl dne. Ale on se chtěl přiblížit ještě víc. Pohlédl nahoru na slunce a rukou si stínil oči. Blížilo se poledne, čas, kdy by se měli schovat před vedrem.
„Přemýšlím o tom,“ oznámil Seletinovi, „že dnes odpoledne bychom ve třech mohli jet napřed. Budeme tak rychlejší a můžeme za sebou nechávat zřetelná znamení, aby nás mohl celý tvůj oddíl následovat. Do zítřejšího večera se chci dostat dostatečně blízko, aby se Gilan mohl na Tualagy podívat.“
Seletin kývl na souhlas. Byl to rozumný návrh. Postup padesátičlenného oddílu se řídil podle rychlosti nejpomalejšího koně. A čas zabíralo i průběžné zastavování a vyjíždění, když Halt s Gilanem museli na kamenité zemi hledat stopy. Pokaždé, když zastavili, trvalo dlouho, než byl velký oddíl připraven vydat se znovu na cestu. Vždycky se našel nějaký popruh, který bylo třeba utáhnout, kamínek v koňském kopytu, část výstroje, která se musela upravit, potřeba dát si ještě lok vody z měchu. Bylo to sice jen pár minut tu a pár minut tam, ale ty se za celý den nastřádaly do významného zdržení.
„Pojedeme ještě několik mil,“ řekl, „pak uděláme přestávku. My tři odpoledne vyrazíme napřed.“
Halta napadlo, jak výraznou změnu v jejich vztahu to znamená. Po původní podezíravosti na místě masakru karavany dal vakír dvěma hraničářům důvěru a nechal je, aby vedli jeho jednotku. Nyní byl ochoten oddělit se od svých vojáků a jet s Haltem a Gilanem napřed.
Co se vakíra týkalo, čím dál víc se mu zamlouvala vyhlídka, že kmeni Tualagů zasadí citelnou ránu. Kočovníci věděli, že s sebou nemá žádné bedullinské stopaře, a jak říkal vousatý hraničář, byli přehnaně sebejistí. Kdyby se jemu a jeho vojákům někdy v příštích dnech podařilo provést překvapivý útok, dávný nepřítel by v budoucnu neměl takovou chuť do nájezdů, protože by si už nebyl tolik jistý svým uměním zmizet aridským pronásledovatelům v pusté poušti. Tualagové by se nikdy nedověděli, jak se mu podařilo je v poušti vystopovat, a on by se postaral, aby se to k nim nikdy nedoneslo.
S velkou úctou pohlížel na schopnosti obou seveřanů číst znamení na zemi. Několikrát mu ukázali, co hledají a co vidí: nepatrný důlek v měkčí vrstvě písku, slabé škrábnutí od kopyta na kamenitém povrchu, vlákno ze sedlové pokrývky nebo z oděvu zachycené na některém z četných zakrslých keřů. Nepatrné stopy, kterých on by si nikdy nevšiml. A přece je jejich bystré oči četly, jako kdyby byly napsané na zemi velkými písmeny. Zachmuřeně se zamyslel i nad svojí ochotou jet s nimi sám. Byl v pokušení vzít s sebou i jednoho nebo dva ze svých vojáků. Takovou myšlenku však zavrhl. Cítil, že je důležité ukázat hraničářům, že jim věří.