Gilan se opět zhoupl ze sedla, odběhl kus napřed a upřeně prohlížel půdu. Jeho hnědák poslušně následoval za ním a šetřil mu čas potřebný k návratu a nasednutí. Mladý hraničář svým zaujetím a dychtivostí sledovat stopu Tualagů připomínal Seletinovi loveckého psa.
„Tudy,“ volal a ukazoval mírně vlevo. A oddíl Aridů pootočil koně a zamířil směrem, který Gilan označil.
Po poledním odpočinku vyjeli Seletin a oba hraničáři před hlavní skupinou a domluvili se, že budou ostatním nechávat znamení, aby je mohli následovat. Při každé změně směru měli vyrýt do země šipku. Nebo, pokud bude povrch příliš tvrdý, sestavit šipku z kamenů.
Po prvních dvou hodinách bylo zřejmé, že se pohybují rychleji než Seletinovi vojáci. Malý oblak prachu, který se za jednotkou jezdců zvedal, nebylo na obzoru téměř vidět. Halt ho podmračeně sledoval.
„Musíme na to pamatovat, až se k nim hodně přiblížíme,“ řekl. „Nechceme, aby věděli, že jsme jim v patách.“
Pokračovali v jízdě i v pozdním odpoledni, dokud se slunce nesklonilo k západnímu obzoru a světlo pro stopování nebylo příliš spolehlivé. Seletin si všiml, že hraničáři zrychlili, občas klusali, nebo dokonce cválali, když bylo možné stopu sledovat snadněji. Jejich statní koně nevypadali, že by jim rychlá jízda vadila, i když předtím jeli jen pomalým krokem. Jeho vlastnímu koni změna tempa nečinila potíže, ale to byl čistokrevný kůň a pocházel z dlouhého rodokmene nejlepších aridských koní. Seletin věděl, že někteří méně dobří koně, na nichž jeli jeho vojáci, by se rychlejšímu tempu bránili, a zadíval se na hraničářské huňaté koně mnohem pozorněji. Po boku jeho krásně stavěného a vyhřebelcovaného aridského koně vypadali škaredí a zanedbaní. Měli ale náramnou výdrž a úžasnou rychlost. Seletin věřil, že na krátkou vzdálenost by jeho hřebec, Pán slunce, byl pravděpodobně rychlejší. Ale pak by asi přišla ke slovu jejich schopnost udržovat stálou rychlost míli za mílí.
Napadlo ho, že by si měl o těch koních zjistit něco víc, a uvažoval, jaké výhody by znamenalo mít celou jízdu vybavenou takovými dobrými koňmi.
V době, kdy předsunutá trojice zastavila na nocleh, byla hlavní skupina dávno z dohledu.
Odsedlali koně, postarali se o ně a utábořili se. Seletin se vydal nasbírat palivo na malý signální oheň. Halt s Gilanem se zvedli, že mu pomůžou, ale on to mávnutím ruky odmítl.
„Vy jste pracovali celý den,“ prohlásil. „Já se jen vezl.“
Neušel mu mírně překvapený pohled, který si vyměnili, a v skrytu se cítil potěšen, že si získal jejich vděk a možná i trochu úcty. Soudil, že si nepotrpí na formality a vědí, že pravá autorita spočívá v ochotě podílet se na těžké práci, ne ve snaze povyšovat se nad ni. Záhy byl oheň rozdělaný a vrhal kruh jasného světla. Seletin věděl, že za tmy bude vidět zdaleka. Oddíl jedoucí za nimi je i potmě bez potíží najde.
„To je další věc, na kterou musíme dávat pozor, až se k nim dostaneme blíž,“ prohodil Halt. Na vzdálenost tří nebo čtyř mil byl oheň jasně viditelným bodem. A než vyjde měsíc, bude jeho zář vidět na obloze z ještě mnohem větší dálky.
Když je hlavní skupina tři hodiny po setmění konečně dojela, najedli se. Po jídle vojáci odpočívali, pili kávu a tiše si povídali. Seletin odešel mezi ně, tak jak by to měl udělat správný velitel. Zastavoval se u každé skupinky, poklekl na koleno a tiše je chválil, jak daleko za celý den postoupili, a vyptával se, jestli oni sami nebo jejich koně nemají nějaké potíže.
K Haltovi a Gilanovi se připojil Svengal a oba mladí lidé z Araluenu. Vychutnávali silnou aridskou kávu a s uznáním sledovali Seletina. Věděli, že vakír musí být unavený a že určitě touží po misce kávy a pohodlném poležení na stále ještě prohřáté zemi. On však dál procházel mezi svými muži, tu zažertoval s některým ze starých druhů, tam zas měl slůvko povzbuzení nebo projev zájmu pro mladého nováčka.
Nakonec vysoká, bíle oděná postava své pochůzky dokončila. Poněkud je překvapilo, když zamířil k místu, kde seděli.
„Smím se k vám připojit?“ oslovil je.
„Prosím,“ pokynul mu Halt na znamení, že je vítán.
Horác se začal zvedat. „Přinesu vám misku kávy,“ nabídl se, ale Seletin rukou naznačil, ať zůstane sedět.
„O to se postará Sidár,“ odpověděl a oni si všimli, že jeden z vojáků předvídal přání svého velitele a od malého ohně přináší misku. Seletin se posadil, spokojeně si oddychl a přijal od vojáka misku.
Usrkl dlouhý doušek a potom si znovu oddychl — úlevou nad tím, že unavené tělo se konečně dočkalo odpočinku.
„Co bychom dělali bez kahvy?“ zeptal se a užil přitom aridský a původní název tohoto nápoje.
„Když je člověk hraničář, tak skoro nic,“ odvětil Horác a všichni se zasmáli. Seletin už vypozoroval, že hraničáři mají tento nápoj ve stejné oblibě jako každý Arid. Vysoký bojovník jejich silnou náklonnost zřejmě sdílel, zatímco Skandijec nad svou večerní kávou obvykle bručel a přál by si místo ní tmavé pivo, které se pilo v jeho rodné zemi. Podle Svengalova názoru bylo pivo jediný nápoj, který se dal po dlouhém dni pít.
„Nechápu, jak se všichni dokážete obejít bez doušku dobrého piva,“ prohlásil. „Večer uklidňuje mysl, to pivo umí.“
Evanlyn se na něj usmála. „Stýská se ti po domově, Svengale?“ zeptala se. Velký pirát se na ni na chvilku upřeně zadíval a rozmýšlel si odpověď.
„Abych řekl pravdu, Vaše Veličenstvo,“ řekl, „já na tohle podnebí nejsem stavěný.“
Svengal trval na tom, že bude Evanlyn oslovovat Vaše Veličenstvo. A to navzdory skutečnosti, že ho opakovaně žádala, aby jí říkal Evanlyn nebo Kasandro. Dokonce ho upozornila, že jako princezna by správně měla být oslovována „Vaše Výsosti“, ne Vaše Veličenstvo. Jenže Svengal stál na svém. Evanlyn měla podezření, že je to trochu neotesaný způsob skandijského humoru a projev skandijského rovnostářství, jemuž se protivila představa o královském původu a dědičných králích předurčených vládnout jen proto, že se narodili. Věděla, že Skandijci si své vládce volí pro jejich schopnosti a oblíbenost. A když si vybavila některé z králů, s nimiž se musel Araluen ve své historii smířit, nebyla si úplně jistá, jestli skandijské pojetí není vlastně lepší.
„Ty nejsi stavěný ani na jízdu na koni,“ dodal Horác. „Řekl bych, že jde spíš o zadek otlačený od sedla než o stesk po domově.“
Svengal se neradostně pousmál a podvacáté si poposedl ve snaze najít pohodlnější polohu.
„To je pravda,“ přiznal. „Zjistil jsem, že mám na zadnici místa, o kterých jsem ani nevěděl, že tam jsou.“
Seletin se smál, líbil se mu laskavý humor a kamarádství cizinců.
Ale on sem nepřišel klábosit. Mírně si odkašlal a viděl, že okamžitě přitáhl Haltovu pozornost.
„Máš něco na srdci, Seletine?“ zeptal se Halt. Už překonali období, kdy vakíra oslovoval titulem nebo zdvořilým „Excelence“. Seletin se trochu předklonil a uhlazoval písek před sebou.