„Vlastně ano. Když jsem rozmlouval se svými vojáky, jeden desátník vyslovil zajímavý postřeh.“
Vytáhl zakřivenou dýku a do písku vyryl x. „Řekněme, že tohle je naše současná poloha,“ prohlásil. Pak od toho bodu načrtl klikatou, křivolakou čáru asi tři stopy dlouhou a směřující vzad. „A sem jsme se dostali tak, že jsme jeli za Tualagy, zatímco oni kličkovali, odkláněli se od přímé cesty a vraceli se zase zpět.“ Zvedl hlavu a pohlédl na Halta. „Jak jsi upozornil, máme díky tomu naději je dostihnout.“
Halt přikývl. Čekal, až pochopí, kam Arid míří.
„Jenomže přes všechny ty kličky a změny sem a tam se Tualagové pořád vraceli k jednomu základnímu směru.“ Proťal klikatou čáru středem. „A jestli tak pojedou dál, přivede je to sem.“ Vyhloubil v písku důlek na místě, kam by vedlo prodloužení spojnice označující základní směr Tualagů.
„A co tam je?“ zajímala se Evanlyn. Seletin se na ni podíval a odpověděl.
„Studny Chor-Abaš,“ odpověděl. „Nejlepší zdroj vody v okolí sta mil.“
Horác při pohledu na čáry vyryté v písku svraštil čelo. „Myslíte, že potřebují vodu?“ zeptal se. Seletin obrátil zrak k mladíkovi. Odpověděl s naprosto vážným výrazem.
„V poušti potřebuješ vodu vždycky,“ řekl mu. „Moudrý člověk nikdy nevynechá příležitost, aby si doplnil měchy vodou.“
„Není tu žádné jiné místo, kde by to mohli udělat?“ zeptal se Halt. Seletin vyryl dýkou do písku další značku.
„Zde jsou studny Orr-San,“ řekl. „Jsou menší a ne tak spolehlivé. A jsou o třicet mil dál na západ. Jestli Tualagové míří tam, kam si myslím, že míří, je to od jejich směru moc daleko.“
„A kam podle tebe míří?“ zeptal se Halt. Ostatní byli zpravidla spokojeni, když mluvení obstarával on.
„Sem.“ Dýka opět píchla do písku. „Na sever. Zde leží severní masiv.“ Načrtl čáru od východu k západu. „Jsou tam hory, útesy, slepá údolí. A několik měst, která mohou používat jako svou základnu.“
Halt svraštil čelo. „Já myslel, že jsi říkal, že Tualagové jsou kočovníci.“
Seletin přikývl. „To jsou. Města jsou aridská, ale Tualagové je dobyli a čas od času v nich měsíc nebo šest týdnů pobývají. Pak opět zamíří do pouště nebo dál do hor.“
Halt si zamyšleně mnul bradu a upřeně si prohlížel značky, které nakreslil Seletin.
„Takže pokud máš pravdu a Tualagové míří k těm studnám, mohli bychom je prostě přestat sledovat a jet přímo k vodě? S trochou štěstí bychom tam mohli počkat, až Tualagové dorazí.“
Seletin se mu zadíval do očí a kývl. „Samozřejmě to není úplně jisté,“ řekl. „Ale nenapadá mě jiné místo, kam by mohli mít namířeno.“
Halt se rozmýšlel. Rozhlédl se po tvářích svých společníků. Erak byl konec konců jejich společným přítelem, a pokud přijmou Seletinův plán, riskují, že úplně ztratí jeho stopu. Jeden po druhém všichni tiše přikývli. Obrátil se opět k Seletinovi.
„Uděláme to,“ řekl.
Dvacet devět
Will odhrnul přikrývku a Kijelíma mu pomohla vstát z lůžka umístěného pod palmami.
Rukou mu podepřela paži. Will několik vteřin nejistě vrávoral, pak se mu hlava přestala točit a stál mnohem pevněji. Žena na něj kývla, spokojená, že už je na tom mnohem líp.
„Silné, zdravé tělo se při troše odpočinku rychle zotavuje,“ prohlásila. „Pojď se seznámit s mocným Umarem.“
Opět se v jejích slovech objevil pobavený podtón. Will zjistil, že je bos, a nikde neviděl své boty. Pryč byla i pláštěnka. Žena si všimla, jak se rozhlíží.
„Tvoje věci jsou v bezpečí,“ řekla. Viděla, že ještě po něčem pátrá, a dovtípila se, co to asi je. Koník zůstal u něj přes den i v noci, když spal.
„Kůň je u stáda. Dostává vodu a krmení,“ sdělila mu. „Chvíli trvalo, než se nechal přesvědčit, že od tebe může odejít.“
Will se při tom pomyšlení usmál. Zažil strašnou chvilku, když si pomyslel, že se mu o Cukovi jen zdálo. Uklidněný pohlédl na své bosé nohy.
„Moje boty,“ řekl. „Potřebuju boty.“
Ale Kijelíma se jen usmála a odváděla ho do středu tábora. „Písek je jemný.“
Měla pravdu. Kráčel vedle ní a ona ho zlehka držela za ruku, aby neklopýtl. Písek ještě nebyl rozpálený palčivým sluncem, a tak byl na dotek chladivý a měkký. Začal si uvědomovat, že ho trochu pálí obličej a ruce. Podíval se na ruce a viděl, že na rudé spálené kůži se leskne nějaká olejovitá mast.
„To je léčivá mast, kterou naši lidé používají už spoustu let. Za pár dní se ti spáleniny zahojí,“ řekla. Pokýval hlavou.
„Díky,“ poděkoval a ona se na něj opět usmála. Pocítil vděčnost k této vlídné a veselé ženě. Asejch Umar je šťastný muž, napadlo ho.
Když procházeli táborem, všiml si, že lidé se zastavují a prohlížejí si ho — hlavně děti. Několikrát za zády zaslechl, jak kdosi zamumlal slovo cizinec. Taková zvědavost je přirozená, říkal si. Setkal se však i s úsměvy a pozdravy na uvítanou, nyní už známými posunky ústa-čelo-ústa, a on oplácel úsměvy a skláněl hlavu na pozdrav.
„Vaši lidé jsou velmi přátelští,“ poznamenal. Kijelíma v zamyšlení svraštila čelo.
„Ne vždy,“ řekla. „Zpravidla se staráme jen sami o sebe. Ale každý je šťastný, když se podaří zachránit někoho před krutým Pánem oblohy.“ Ukázala nahoru a Will pochopil, že tím míní slunce. Usoudil, že pro tyto lidi je neustálým nepřítelem a ohrožením.
Byli nedaleko středu tábora a Will spatřil skupinku šesti mužů sedících v kruhu. Všichni měli na sobě žlutě a bíle kostkované kufíje — takové, jaké si všiml u svého zachránce. Kijelíma ho jemným stiskem ruky zadržela.
„Musíme počkat,“ řekla. „Věnují se důležité obchodní záležitosti.“
Její hlas byl vážný, téměř uctivý. Oba se zastavili asi sedm kroků od skupinky mužů. Všichni se předkláněli a se zaujetím hleděli na vztyčený kámen umístěný uprostřed kruhu. Willa napadlo, že se určitě modlí, přestože žádná slova nepronášeli.
Pak se všichni naráz s výkřikem zklamání prudce narovnali.
„Uletěla!“ prohlásil jeden z nich a Will hlas poznal. Byl to muž, který ho zachránil. „Už byla skoro nahoře, a uletěla!“
Will tázavě pohlédl na Kijelímu a ta zakoulela očima. „Pochopíš to?“ zeptala se. „Dospělí muži a sázejí na dvě mouchy, které lezou po kameni!“
„Sázejí?“ opáčil. „Já myslel, že se modlí.“
Povytáhla obočí. „Pro ně je to skoro totéž. Bedullin si vsadí úplně na všecko. Je to bezmála náboženství.“ Kroužek mužů se rozpadl a většina z nich odcházela. Kijelíma pobídla Willa vpřed. „Asejchu Umare!“ zvolala. „Tvůj host se probudil.“
Její manžel se zvedl a se širokým úsměvem se k nim otočil. Will poznal mužnou tvář a velký, zlomený nos. Umar k nim kráčel s napřaženýma rukama. Chystal se Willovi na pozdrav stisknout předloktí, ale jeho žena varovně sykla.
„Opatrně, ty šprýmaři! Má spálené ruce!“
Asejch si uvědomil chybu a zadržel ruce ve vzduchu. „Jistě! Jistě! Prosím, pojď a usedni. Pověz mi své jméno. Já jsem…“
„Ví, kdo jsi. Jsi velký Umar sázející na mouchy. On se jmenuje Will.“
Umar se na svou ženu mile usmál. Will měl dojem, že je to nějaká hra, kterou tihle dva mezi sebou ustavičně hrají. Muž opět pohlédl na Willa.