„Mám radost, že jsi na nohou. Když jsme tě našli, měl jsi namále! Pojď si sednout a řekni mi, co jsi dělal?“ Podíval se na Kijelímu. „Milovaná ženo, přineseš nám kávu?“
Kijelíma zvedla jedno obočí a tázavě pohlédla na Willa. „Wille, chtěl bys ty kávu?“
Při pomyšlení na kávu se mu seběhly sliny, což bylo spolehlivé znamení, že se uzdravuje. „Kávu bych si dal rád,“ řekl.
Půvabně se uklonila. „V tom případě ji přinesu.“
S vysoko zdviženou hlavou odkráčela. Umar se za ní usmíval. Potom obrátil pozornost zpátky k Willovi a vedl ho ke kruhu polštářů.
„Takže ty se jmenuješ Will,“ prohlásil, když usedli se zkříženýma nohama.
„Ano.“ Will se odmlčel a pak dodaclass="underline" „Asejchu Umare, chci ti poděkovat, že jsi mi zachránil život.“
Bedullin přešel slova díků mávnutím ruky. „Život ti zachránil ten kůň, na kterém jsi jel. A udělal to dvakrát.“
„Šíp!“ vzpomněl si Will. Od chvíle, kdy ho zachránili, Šípa neviděl. „Kde je? Jak to udělal?“
Umarův úsměv zmizel. „Je mrtvý, Wille. V noci ho uchvátil lev. To bylo poprvé, co tě zachránil. Lev zabil jeho a ne tebe. Viděli jsme lví stopy, prošel tři kroky od místa, kde jsi ležel. Kůň se zřejmě plašil a dělal hluk, takže lev si tě vůbec nevšiml.“
„Mrtvý,“ smutně zopakoval Will. Šíp byl dobrý kůň. Umar soucitně pokyvoval. Vážil si člověka, který má rád svého koně.
„Druhý den ráno ti zachránil život podruhé,“ pokračoval. „Supi se slétali, aby hodovali na jeho těle, a my jsme je uviděli. Jel jsem zjistit, co se stalo, a… našel jsem tebe.“ S úsměvem se vrátil k veselejšímu tématu.
Will s povděkem potřásl hlavou. „Ještě jednou, jsem ti moc vděčný,“ řekl.
Umar stejně jako předtím díky odmítl. „To se na poušti dělá. Vlastně to přináší štěstí, zachránit v poušti někoho, kdo je v nesnázích.“ Pak jeho tvář ožila zájmem. „Máme tvoje zbraně!“ prohlásil. Otočil se a zavolal směrem k nízkému, rozměrnému stanu, který stál pár kroků od nich. „Ahmúde! Přines cizincovy zbraně!“
Za několik vteřin se ze stanu vynořil jakýsi výrostek. Zubil se na ně a položil na zem Willovy nože v dvojité pochvě, luk a toulec. Přinesl i složenou mapu a hledač severu v koženém pouzdře. Will se zvedl a připnul si dvojitou pochvu k opasku. Doteď si připadal neúplný. Žádný hraničář se nikdy necítil dobře bez svých zbraní. Umar se na něj pozorně zadíval a pak zvedl povolený luk.
„Takový jsem nikdy předtím neviděl,“ řekl. „Určitě hodně dobře střílí.“
„To ano,“ potvrdil Will. Hbitě si přidržel luk mezi kotníkem levé nohy a pravým lýtkem. Zapojil zádové svaly, ohnul luk a nasadil tětivu do zářezu na konci. Podal luk Umarovi, ten zkusil sílu tahu, námahou trochu zkřivil obličej a pak zbraň vrátil Willovi.
„Ukaž mi to,“ řekl a podával Willovi jeden šíp z toulce.
Will vložil šíp do luku a rozhlížel se po vhodném cíli. Všiml si hloučku chlapců vzdáleného asi sedmdesát kroků, hráli nějakou hru s malým koženým míčem. Pomocí nohou, hlav a těl se ho snažili udržet ve vzduchu, pohrávali si míč mezi sebou, aniž by se dotýkal země. Will se začínal poohlížet po nějakém bezpečnějším místě pro ukázku střelby, ale pak náhle sjel pohledem zpět, protože něco upoutalo jeho pozornost. Nejmenší chlapec, ne víc než osmiletý, přihrávku nezvládl a míč odskákal a zakutálel se pod plochou skálu. Chlapec za ním se smíchem běžel, pak si klekl a rukou šmátral po míči.
Will v mžiku natáhl, zamířil a vystřelil. Šíp jako blesk prolétl oázou, těsně minul chlapcovu nataženou ruku a rozkmitaný skončil pod skálou. Hoch sebou cukl a vyděšeně zavřískl. Rozkřičeli se i jeho kamarádi a otáčeli se, aby zjistili, odkud šíp přilétl.
Mohutná pěst udeřila Willa přímo do brady. Zavrávoral a svalil se, luk mu vypadl z rukou. Umarova tvář byla zbrázděná hněvem.
„Ty bezohledný blázne! Myslíš, že na mě uděláš dojem, když ohrozíš život mého vnuka? Mohl jsi ho zabít!“
Jeho ruka uchopila mohutný jilec velké dýky za opaskem. Will, ohromený ranou pěstí, se pokoušel postavit na nohy, ale Umarův zuřivý kopanec s ním zatočil a poslal ho opět rozplácnutého k zemi. Z dálky slyšel, že dítě stále ječí, a také směsici hlasů, které něco volaly — křičely překvapením a zlostí a strachy.
Zaslechl kovové zařinčení dýky vytahované z pochvy. Pak všechny zvuky přehlušil Kijelímin hlas, ostrý a naléhavý.
„Umare, dost! Podívej se na tohle!“
Umar se odvrátil od postavy ležící na břiše před ním. Jeho žena se vracela s kávou, procházela kolem vnuka a byla svědkem celé události. Teď klečela na kolenou a sahala pro něco pod skálu. S námahou vyprostila Willův šíp. Na jeho ozubeném širokém hrotu bylo pevně napíchnuté tři a půl stopy dlouhé tělo písečné kobry, kterou Will zastřelil. Šíp čistě prošel hlavou a okamžitě hada usmrtil.
Vteřinu předtím, než by byl zaútočil na chlapce.
Dýka vypadla Umarovi z ruky, když si uvědomil, co se stalo a čeho se dopustil. Celý zděšený se shýbl, aby pomohl Willovi vstát.
„Odpusť mi! Mrzí mě to! Myslel jsem…“
Will se stále ještě snažil popadnout dech, když se přihrnula Kijelíma a mávala mrtvým hadem nabodnutým na šípu.
„Co to vyvádíš, ty blázne?“ osopila se. „Ten mladík zachránil Fajsala!“
Umar postavil Willa na nohy a se zkroušeným výrazem ho začal horečně oprašovat. Právě hodlal zabít mladého muže, který nepochybně zachránil život jeho vnukovi.
„Odpusť mi!“ žadonil o překot. Ale Kijelíma se prodrala mezi ně a od mladého cizince ho odstrčila.
„Jdi pryč!“ poručila mu hrubě. Hodila na zem mrtvého hada, rukama uchopila Willovu čelist, jemně s ní pohybovala ze strany na stranu a s hlavou nachýlenou naslouchala. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. Will se pokusil o chabý úsměv, ale když čelist zabolela, přál si, aby to byl nedělal.
„Trochu to oteklo,“ řekl ztěžka. „Ale jsem v pořádku.“
Žena odspěchala ke džbánu s vodou, který stál před velkým stanem opodál. Namočila do vody cíp svého šátku, vrátila se a přitiskla mokrou látku Willovi na čelist. Umar se opět pokusil ji obměkčit.
„Je mi to líto!“ řekl. „Myslel jsem, že…“ Dál se nedostal.
„Tys myslel?“ odsekla mu rozzuřeně. „Myslíš ty vůbec někdy? Chtěl jsi toho mládence zabít! Viděla jsem tě s tím tvým nožem!“
Will ji uchopil za ruce a odstrčil mokrý šátek od brady. Pohnul trochu čelistí a ujistil se, že nic není zlomené.
„Je to v pořádku,“ řekl jí. „Nic se nestalo. Z toho bude jen modřina. Bylo to nedorozumění.“
„Přesně tak!“ ozval se i Umar. „Nedorozumění.“ Kijelíma na něj zuřivě pohlédla.
„Zachránil Fajsalovi život,“ vyštěkla. „A cos udělal ty?“
Umar chtěl odpovědět, ale uvědomil si, že nemůže říct nic, co by jeho rozzlobenou ženu usmířilo, a bezmocně svěsil ruce. Věděl, že jednal ukvapeně, že chybu udělal on. Ale co byste čekali? Rozhodně to vypadalo, jako by cizinec střelil tak blízko jeho vnuka proto, aby domýšlivě a bezohledně předvedl své střelecké mistrovství. Když o tom teď Umar přemýšlel, pochopil, že cizincovo střelecké umění je na nejvyšším možném stupni. Nikdy neviděl nikoho takhle střílet. Opět pohlédl na svou ženu, všiml si hněvu v jejích očích, celkového držení těla a věděl, že není nic, co by mohl říct.
Do nepříjemného ticha se vložil Will. „On zachránil život mně, vzpomínáš?“ Malinko úkosem se usmál na asejcha. „Řekl bych, že jsme vyrovnáni.“ Napřáhl k Bedullinovi ruku, ten ji vděčně přijal a stiskl.