„Vidíš?“ řekl své ženě. „Nikdo se na nikoho nezlobí. Jen se stala chyba!“
Když Kijelíma viděla, jak se Will zachoval a že to, co se stalo, nebere jako příkoří, trochu se uklidnila. Když si oba muži potřásali rukama, dokonce se na ně nepatrně usmála.
„Tak dobře,“ řekla. Pak se obrátila k Willovi: „Musíš nám ale říct, co pro tebe můžeme udělat.“
Pokrčil rameny. „Už jste udělali víc než dost. Jen mě tu nechte den dva odpočinout a nabrat síly, dejte mi vodu, jídlo a mého koně. Pak mi ukažte cestu do Mararoku a už vás víc nebudu obtěžovat.“
Asejch však při jeho slovech svraštil čelo. „Tvého koně?“ divil se. „Tvůj kůň je mrtvý. Říkal jsem ti to. Zadávil ho lev.“
Will s úsměvem zavrtěl hlavou. „Toho ne. Cuka. Toho malého huňatého šedáka, který byl s vámi, když jste mě našli. To je můj kůň.“
Nyní byla řada na asejchovi, aby zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu způsobit cizinci nějaké zklamání. Ale musel mu sdělit holou pravdu.
„To není tvůj kůň,“ řekl. „Je náš.“
Třicet
Když se rozhodli, že ke studním Chor-Abaš pojedou přímější cestou, nemělo smysl, aby Gilan, Halt a Seletin jeli napřed.
Druhý den před úsvitem zrušil tábor celý oddíl a vyrazili všichni pohromadě. Nejprve je Seletin vedl dlouhým obloukem přímo na západ a pak se stočili kousek zpět, do severozápadního směru — základního směru, který udržovali Tualagové. Tak získali dostatečný odstup, aby se vyhnuli střetu s válečným oddílem Tualagů při některém z jeho ostrých odbočení k západu.
Už nebylo zapotřebí sledovat stopy, takže se mohli vrátit k původnímu způsobu jízdy a ujíždět v chladnějších temných hodinách před svítáním. Kromě toho po východu slunce pokračovali severozápadním směrem, což jim umožnilo jet každý den o jednu nebo dvě hodiny déle. Mohli tak získat značný náskok před nepřítelem. Když se druhý den přímé jízdy po setmění utábořili, vjel do tábora jeden ze Seletinových zvědů a podal vakírovi hlášení. Seletin ho vyslechl a pak se spokojeným úsměvem na tváři přistoupil k místu, kde seděla araluenská skupinka.
„Měli jsme pravdu,“ oznámil. „Moji zvědové říkají, že jednotka Tualagů postupuje rovnoběžně s námi. Utábořili se na noc, přibližně šest mil na severovýchod od nás.“ Významně pohlédl na malý, napůl zakrytý oheň na vaření, který byl to jediné, co si dovolili. Věděl, že jeho světlo není vidět ze vzdálenosti větší než jeden a půl míle. „Zřejmě jsou přesvědčeni, že jsme jejich stopu ztratili. Nedělají si starosti s maskováním ohňů.“
Halt se zamyšleně poškrábal na bradě. „Samozřejmě, kdyby to bylo jako obvykle, vzdali byste se a už dávno byste se vrátili, že?“
Aridský vůdce kývl. „Přesně tak. Zdá se, že naši přátelé přespříliš spoléhají na své schopnosti nás setřást.“
„A přespříliš na něco spoléhat,“ dodal Halt, „může být nebezpečná věc.“ Obrátil se k mladému hraničáři, který seděl na zemi, záda měl podepřená sedlem a s neodmyslitelnou kávou v rukou odpočíval. „Gile,“ oslovil ho Halt, „co kdyby ses dnes v noci podíval do jejich tábora?“
Gilan se usmál a dopil kávu. „Už jsem myslel, že se vůbec nezeptáš,“ řekl. Pohlédl na měsíc, který byl v první čtvrti a nízko nad západním obzorem. „Měsíc zapadne asi za půl hodiny. Můžu vyjet hned.“
„Podle Seletinova zvěda bys měl světlo z jejich ohňů uvidět po dvou mílích odsud. Tam nech Blaze a dál jdi pěšky. Dej pozor, abys zahlazoval stopy a…“ Halt se odmlčel, protože si všiml, že Gilan na něho hledí se shovívavým úsměvem ve tváři. „Odpusť,“ řekl. Jestli někdo věděl, jak si poradit s úkolem tohoto druhu, tak to byl Gilan. „Ty tohle všechno víš, že?“ dodal a omluvně se pousmál.
„Jistě,“ odtušil Gilan. „Ale nikdy neškodí si to připomenout. Mám hledat něco určitého?“
Halt se zamyslel, pak pokrčil rameny. „Obvyklé věci. Zkus najít Eraka. Zjisti, jak ho hlídají. Kdyby byla možnost, jak ho z tábora vysvobodit potají, bylo by to podle mě lepší než se s nimi utkat v boji. Počet, samozřejmě. Ať víme, kolik jich vlastně je. Všechno ostatní, co podle tebe bude stát za pozornost.“
„Považuj to za hotovou věc.“ Gilan zvedl sedlo na rameno a zamířil k místu, kde nechávali přes noc koně. Horác chvatně vyskočil a oprašoval si písek z kolenou.
„Gilane, počkej. Nechceš někoho s sebou?“ zeptal se.
Gilan zaváhal. Nechtěl se mladého bojovníka dotknout.
„Horáci, možná by bylo lepší, kdyby jel sám,“ rozmlouval mu to Halt. „Je vycvičený pohybovat se tiše, ty ne.“
Horác kývl, že rozumí. „To já vím. Ale já můžu čekat na místě, kde nechá Blaze — všechno ohlídat. Ani mě není slyšet na dvě míle daleko.“
„To není jisté,“ prohlásil Halt s dokonale kamennou tváří. Potom pohlédl na Gilana.
„Ale něco na tom je. Možná by nebylo špatné mít nablízku někoho v záloze.“
Teď když Gilan věděl, že není třeba Horáce odmítat, s ulehčením řekclass="underline" „Já to beru. Budu rád, když budu mít společnost. Jdeme sedlat.“
Horác se shýbl, uchopil svoje sedlo a oba společně odcházeli ke koním.
„Dál už bys asi jezdit neměl,“ řekl Gilan Horácovi. Mladík kývl a oba sesedli z koní. Horác přivázal Kikrovy otěže k trnitému keři. Gilan je po hraničářském způsobu prostě pustil na zem.
„Zůstaň stát,“ řekl Blazovi.
Hnědák, jak oba věděli, se bude držet v okruhu zhruba třiceti kroků, dokud se jeho pán nevrátí. Gilan s Horácem pozorovali severovýchodní obzor.
„Začínají být trochu moc namyšlení, co?“ prohodil Horác. Na obloze nad obzorem bylo i z takové dálky jasně vidět zář tualažských táborových ohňů.
„To tedy ano,“ souhlasil Gilan. „Vezmi si z toho poučení. Nikdy si nemysli, že jsi někomu unikl, dokud se o tom důkladně nepřesvědčíš.“
Stáhl z ramenou luk a toulec a položil je na zem. Na své výpravě je nepotřeboval a jen by mu překážely. Ze stejného důvodu odepjal od opasku pochvu s mečem. Zůstal mu tak saxonský a vrhací nůž, což byly dostatečné zbraně.
„Nemám Blazovi uvolnit sedlový popruh?“ zeptal se Horác a Gilan odpověděl bez zaváhání.
„Ne. Nech ho, jak je. Kikra taky. Kdyby se něco semlelo, možná odsud budeme muset hodně rychle spěchat pryč.“
Horác se na něj se zájmem zadíval. Věděl, že o mladém hraničáři se všeobecně ví, že v umění nenápadného pohybování patří mezi členy hraničářského sboru k nejlepším — možná byl úplně nejlepší ze všech. Povídalo se, že Gilan se dokáže přiblížit i k velmi ostražitému strážci na pár kroků, ukrást mu opasek a boty a nechat ho v údivu, proč mu padají kalhoty a je mu zima na nohy. Horác věděl, že to byly přehnané báchorky — ale jen trochu.
„Čekáš, že se něco semele?“ zeptal se. Gilan na něj vážně pohlédl a položil mu ruku na rameno.
„Vždycky čekej, že se něco semele,“ řekl mu. „Věř mi, když se v tom zmýlíš, vadit ti to nebude. A když budeš mít pravdu, tak na to budeš připravený.“
Byl to někdy divný pocit, dávat takové rady někomu, kdo je rytíř a navíc považovaný za vynikajícího bojovníka. Ale Gilan nesměl zapomínat, že bez ohledu na to, jak byl Horác dobrý, byl ještě mladý.