„Uvidíme se za pár hodin,“ řekl a ztratil se ve tmě.
Gilan rychle a tiše postupoval členitou krajinou. Když dorazil pod hřeben prvního kopce, který stál mezi ním a táborem Tualagů, ohlédl se za čekající vysokou postavou a dvěma koňmi. Potom se spustil k zemi a tiše se převalil přes hřeben do temnoty pod sebou, aby náhodný pozorovatel nezahlédl obrys jeho těla proti obloze. Pozorovatel by spatřil jen nízký, neurčitý stín, který se nakrátko mihl na obzoru a pak zmizel.
Jakmile byl Gilan bezpečně pod hřebenem, zvedl se a zamířil k ohňům.
Věděl, že tak jasné vodítko k cíli v sobě skrývá jisté úskalí. Bylo by příliš jednoduché prostě pokračovat směrem k záři ohňů čím dál víc viditelné nad obzorem a nestarat se o to, aby sám zůstal neviděn. Příliš na něco spoléhat, jak předtím všichni viděli, je nebezpečná věc. Proto postupoval, jako by těsně mimo jeho dohled byla dvacítka strážců, všichni bdělí a předem varovaní, že se někdo pokusí kolem nich proklouznout.
Tak obezřetný postup zabral mnohem víc času. Ale on věděl, že mu v konečném zúčtování může zachránit život.
K táboru Tualagů dorazil za hodinu. Stejně jako předtím se před hřebenem posledního kopce spustil k zemi a sunul se vpřed, s kapucí pláštěnky nasazenou, aby stínila světlý ovál obličeje.
Když se jeho oči dostaly nad vrchol kopce, tiše si pro sebe hvízdl. Tábor byl mnohem větší, než očekával. Mysleli si, že sledují oddíl asi osmdesáti mužů. V táboře jich muselo být víc než dvě stovky, a dvakrát víc ohňů, než čekal — další důvod, proč bylo jejich světlo tak dobře viditelné.
Buď se připojili k hlavní skupině, pomyslel si, nebo se setkali s jinou.
Uvědomil si, že na tom vlastně ani nezáleží. Důležité bylo, že je tu téměř čtyřikrát víc mužů, než s sebou mají oni. Což znamenalo, že přímý útok byl v podstatě vyloučen.
Zatímco se vyrovnával s tímto zjištěním, jeho oči pátraly po táboře a hledaly nějakou stopu po Erakovi. Najít ho netrvalo dlouho. Oberjarlova hromotlucká postava byla v táboře menších a štíhlých pouštních kočovníků dost výrazná. Jak se dalo čekat, nacházel se v podstatě uprostřed tábora, kam by se k němu případný zachránce dostával nejobtížněji. Tualagové nechali vězně venku a sami trávili noc v malých, nízkých stanech, podobných těm, které používali Seletinovi aridští vojáci. Erak byl za chladné noci ponechán sám sobě, aby si s jednou přikrývkou udělal pohodlí, jak uměl. Gilan viděl, že se Erak uložil na kamenitou zem, a dobře si povšiml pout, kterými byl zajištěn. Gilan nakrčil čelo v úsilí zjistit, k čemu je Erak vlastně připoutaný. Pak pochopil, že je přivázaný ne k jednomu, ale hned ke dvěma velbloudům, kteří leželi opodál. Zklamaně zavrtěl hlavou. Přestože v Aridě pobýval jen krátce, poznal už, jak tvrdohlavá tahle hrbatá zvířata dovedou být. Tím, že Eraka přivázali mezi dva velbloudy, mu dokonale znemožnili útěk. A kdyby někdo něco prováděl s jeho pouty, popudlivá zvířata by začala hlasitě hýkat.
Takže žádný přímý útok a žádná možnost připlížit se a osvobodit ho, pomyslel si Gilan. Bylo to čím dál složitější.
Netušil, co ho na ten drobný pohyb upozornilo. Spíš ho vycítil, než spatřil — jeho oči ho vnímaly jen okrajově. Na dlouhém hřebeni, kde se nalézal, se něco pohnulo, nebo někdo. Ale ať to bylo cokoli nebo kdokoli, bylo to pět nebo šest set kroků nalevo od něj, tam, kde se pás kopců stáčel doprava. Opět pohlédl přímo na to místo, ale v neurčité noční tmě neviděl nic. Nato uhnul pohledem stranou, aby mohl okrajovým viděním zachytit, jestli tam něco je. Byl to osvědčený způsob, jak si všimnout pohybu ve tmě. Okrajové vidění bylo spolehlivější.
Teď měl jistotu. Něco se tam pohnulo. Byl to náhlý pohyb, a proto si ho také prve všiml. Malá postava vklouzla zpátky pod hřeben kopce. Gilan znovu pohlédl přímo na to místo, ale nic už nespatřil. Hlídka? To sotva. Nebyl žádný důvod, aby se hlídka chovala tak pokradmu. A nic nenasvědčovalo tomu, že by tak daleko od tábora byly rozmístěné ještě další hlídky. To byla první věc, kterou Gilan prověřil, když se k táboru přibližoval. Hlídka postavená v místě, kde pohyb zahlédl, nedávala žádný smysl. Nemohl to být nějaký malý noční živočich? Možné to bylo, ale pochyboval o tom. Hraničáři byli vycvičení, aby naslouchali svým instinktům.
A ten Gilanův říkal, že tábor Tualagů pozoruje ještě někdo jiný než on.
Třicet jedna
Will cítil, jak se mu do tváří hrne krev. „Váš?“ opáčil a jeho hlas zazněl trochu pronikavěji, než měl v úmyslu. „O čem to mluvíš? Ty víš, že je můj.“
Kijelíma se na svého muže zamračila. Jenže asejch bezmocně rozhodil rukama. Nijak ho to netěšilo, ale nic s tím nemohl dělat.
„Byl tvůj,“ připustil. „Ale teď je náš. Tak to u nás chodí.“
„Vy kradete koně?“ obvinil ho Will a všiml si, že rozpaky v mužově tváři se při těch slovech mění v zlost.
„Nebudu si té urážky všímat, protože ty nevíš, jakými pravidly se řídíme v poušti,“ řekl. „Ale neudělej tu chybu, že to řekneš ještě jednou.“
Kijelíma přistoupila k manželovi. „Umare, přece můžeš udělat výjimku…,“ začala, ale Umar ji přerušil zdvižením ruky. Otočil se opět k Willovi a viděl, že každá částečka mladíkova štíhlého těla překypuje hněvem.
„Udělat takovou výjimku, to nezáleží jenom na mně.“ Obrátil se k Willovi a pokračoval. „Musíš chápat naše pravidla. Původně jsi toho koně vlastnil. To nikdo nepopírá.“
„Jak by mohl?“ namítl Will. „U sedla bylo náhradní pouzdro na šípy a v něm úplně stejné šípy, jako je tenhle.“ Ukázal na šíp, který propíchl písečnou kobru a pořád ležel na zemi u jejich nohou. Byl v tom úmysl. Chtěl, aby si Umar uvědomil, že Will právě zachránil život jeho vnukovi.
„Ano. V tom se shodneme. A když jsme tě našli, bylo jasné, že ten kůň tě zná. Ale o to tady nejde. Musel jsi mu dovolit, aby ti utekl.“
Willovi to prohlášení vyrazilo dech. Ještě pořád si dával za vinu, že v bouři pustil Cukovu uzdu. „Nu, ano… do jisté míry, řekl bych. Ale byla bouře a já jsem nemohl…“
Dál se nedostal, protože Umar se chopil příležitosti. „A podle našich zákonů kůň, který ti uteče, když ho pustíš, už není tvůj kůň. Patří tomu, kdo ho najde. A našel ho Hasan ibn Talúk. Byl zatoulaný, polomrtvý žízní. On ho zachránil, postaral se o něj a teď je to jeho kůň.“
Will kroutil hlavou. Jeho hlas zněl trpce. „Tomu nevěřím. Málem jsem zahynul, když jsem Cuka hledal, a ty mi tvrdíš, že teď patří tomu… Hasanovi… protože ho našel?“
„Přesně to ti říkám,“ prohlásil Umar.
„Umare, tomuhle mladíkovi za něco vděčíme,“ prosebným hlasem se ozvala Kijelíma. „Ty s tím určitě můžeš něco udělat.“
Umar potřásl hlavou. „Ano, vděčíme. A on vděčí nám za svůj život, jestli si vzpomínáš. V tom jsme vyrovnáni. On sám to řekl.“ I když byl Umar z celé věci nešťastný, cítil povinnost ctít kmenový zákon. „Podívej, kdybych toho koně našel já, s radostí bych ti ho vrátil. Ale na mně to nezáleží. Hasan si ho zamiloval. Moc se mu líbí a chce si ho nechat.“
„Nikdy se na něm nesveze!“ vykřikl Will. Hraničářští koně byli vycvičení tak, aby je nikdy nemohl ukrást žádný cizí jezdec. Než jezdec poprvé na koně sedne, musí mu říct tajné heslo.