Júsal rozhodil rukama. „Nabízím vám milosrdenství rychlé smrti,“ odpověděl. „Jinak vás čeká dlouhé utrpení. Ty víš, že mí lidé jsou v pomalém mučení mistři.“
Seletin se podíval úkosem na Halta. „To je pravda,“ řekl tiše. „Myslím, že by pro nás bylo lepší zemřít se zbraní v ruce.“
Halt se chystal odpovědět, pak se zarazil. Někde nablízku uslyšel slabé hučení — a postupně nabíralo na výšce a síle. Netušil, co to je. Potřásl hlavou a pustil ten zvláštní zvuk z hlavy.
„Rozumím,“ řekl. „Budeme bojovat dál. Člověk nikdy neví, kdy se něco může změnit.“
Júsal čekal několik minut na Seletinovu odpověď. Když pochopil, že žádná nepřijde, zvedl ruku nad hlavu a chystal se dát svým mužům znamení k závěrečnému, zdrcujícímu útoku na hlouček nepřátel.
„Dobrá tedy. Odmítl jsi mou nabídku. Teď zaplatíš. Tualažští jezdci, vzhůru —“
Jeho slova přetrhlo bolestné heknutí a Júsal se oběma rukama chytil za čelo. Náměstím jasně zazněl pleskavý úder. Pak Júsalovy ruce klesly a ukázalo se, že oči a horní část obličeje mu zalévá krev, stéká dolů a vpíjí se do modrého závoje. Zatápal nohou vpřed, minul okraj stánku, na němž stál, a zřítil se dolů na tvrdou dlažbu, kde zůstal nehybně ležet.
Mezi Tualagy to neklidně zašumělo. Jejich vůdce se skácel uprostřed věty. Ale nikde očividně nebyla žádná zbraň, která ho mohla srazit — jenom ten ošklivý pleskavý zvuk a po něm potok krve stékající Júsalovi po obličeji.
Pouštní jezdci byli pověrčiví. Věřili, že ve zdejším starém pohoří žijí džinové, ďáblové a duchové. Zdálo se, že jeden z nich strašlivou silou srazil jejich vůdce nějakým kouzlem. Tualagové začali ustupovat od obranné linie aridských a bedullinských bojovníků a tlumeně se dohadovali, co se asi Júsalovi stalo. Jeden z poručíků, udatnější než ostatní, vyskočil na stánek na vůdcovo místo a pokusil se je znovu povzbudit.
„Bojovní Tualagové!“ křičel přeskakujícím hlasem. „Teď nastal čas, aby —“
Opět se ozvalo vydatné plesknutí a poručíkovy ruce, podobně jako předtím Júsalovy, vylétly vzhůru k překvapivé a ošklivé ráně, která se mu objevila na čele. Muž se zakymácel, natáhl ruku po plátěné stříšce stánku, sáhl do prázdna a spadl na dlažbu. Tam klečel schoulený, držel se rukama za hlavu a naříkal bolestí.
Tentokrát Halt zahlédl, jak Evanlyn vzadu na plošině pomalu spouští ruku s prakem. Zachytila jeho pohled a odhodlaně se usmála. Halt si všiml, že náhrdelník z těžkých mramorových kamenů už nemá kolem krku.
„Nu, to jsou mi věci,“ poznamenal.
Tualagové, zničení, zmatení a naplnění pověrčivým strachem, se začali stahovat.
Pak se ozval bojový pokřik a třesk zbraní a na náměstí vtrhl Umar se svým oddílem. Bedullinští bojovníci se rychle rozestoupili do půlkruhu a Tualagové se octli v obklíčení: za zády měli Umara a jeho muže a před sebou čtyřicítku odhodlaných obránců.
Tualagové byli v podstatě zloději a rváči. Bojovali bez slitování, ale jen když se cítili ve slušné výhodě. Přesila čtyři na jednoho byl poměr, který jim při bitvě vyhovoval. Když byl počet v podstatě vyrovnaný a oni bez vůdce, který by je hnal vpřed, chuť k boji mizela.
Zbraně Tualagů začaly nejprve ojediněle a pak ve stále větším množství padat na zem.
„Ještě je zapotřebí vyřídit jednu maličkost…,“ prohlásil Erak.
Umarovi vojáci odzbrojili zbývající Tualagy, svázali jim ruce za zády a nařídili jim usednout se zkříženýma nohama na dlažbu náměstí. Júsal byl spoután a v doprovodu stráží odveden do skladiště, které předtím používal jako vězení. Asejch byl stále napůl omráčený a stěží při smyslech. Těžký mramorový kámen z Evanlynina praku mu způsobil těžký otřes mozku.
„Toskjak?“ dopověděl Svengal Erakovu větu.
Erak přikývl. „Toskjak. Ten ničemný zrádce se vtom zmatku někam vytratil.“
„Když to celé začalo, byl dole pod plošinou,“ připomněl Halt.
„To ano,“ potvrdila Evanlyn, „ale když Will začal střílet, vydal se směrem k podloubí.“ Rozhlédla se kolem. „Kde je vlastně Will? Co ho zdrželo?“
Will klečel v suti pod věží, luk se šípy odložil a na koleni mu spočívala Alúmova hlava. Aridský poručík umíral. Ztráta krve z četných ran byla příliš velká. Když Will zlehka seskočil z věže, aby se o Alúma postaral, letmo se rozhlédl a spatřil tlustého udavače, který tam pořád stál jako přimrazený a hleděl na ně.
„Sežeň ranhojiče,“ zavolal na něj Will, a když muž zaváhal, znovu příkaz zopakoval. „Běž! Přiveď ranhojiče! Rychle!“
Tlusťoch uhnul očima a to ho zradilo. Když se otočil k odchodu, Willův mrazivý hlas ho zadržel.
„Počkej!“
Muž se znovu obrátil, ale stále se očima vyhýbal pohledu mladého hraničáře.
„Podívej se na mě,“ poručil Will a muž pomalu zvedl zrak. „Jestli utečeš, jestli se nevrátíš, spolehni se, že si tě najdu,“ varoval ho. „A slibuju, že se ti to nebude líbit.“
Will viděl, jak strach z jisté odplaty zvolna přemáhá proradnost v kupcových očích. Chvatně přikývl, potom se otočil a zapadl do úzké uličky kdesi vzadu.
Alúm horečně něco mumlal. Will mu z opasku odvázal malou láhev a opatrně mu nalil do úst trochu vody. Alúmovy oči se na chvíli vyjasnily a upřely se na Willa.
„Vyhráli jsme?“ zeptal se.
Will přikývl. „Vyhráli,“ ujistil ho. Spatřil v jeho očích úlevu. Potom se poručík namáhavě pokoušel posadit, ale Will mu v tom jemně zabránil.
„Odpočívej,“ řekl. „Ranhojič je na cestě.“
„Vakír?“ zeptal se Alúm. Pak zmlkl a několikrát se trhaně nadechl, jako kdyby ho obyčejné mluvení vysilovalo. „Je v pořádku?“
Will opět přikývl.
„Je v pořádku. Viděl jsem ho s Haltem, když bylo po všem. Júsalovi se něco stalo,“ dodal nesouvisle, protože se stále snažil pochopit, co se na náměstí přihodilo. Slyšel, jak Júsalův hlas náhle přerušil bolestný výkřik. Věděl ale, že ani jeden z jeho přátel u sebe nemá luk.
Alúma opět opouštělo vědomí, jako by mu zpráva, že velitel je v pořádku, stačila. Ruce i nohy se začaly škubat v křeči, dýchání bylo přerývané.
Will zaslechl tlumený zvuk kroků přibližujících se uličkou a sáhl po jilci saxonského nože. Vyprostil ho z těla mrtvého Tualaga, než podruhé vylezl na věž. Ze stínu uličky se vynořily dvě postavy a Will poznal tlustého kupce. Vedle něj šel starší muž s koženou brašnou přes rameno.
„To je ranhojič,“ řekl kupec a jeho společník přistoupil a poklekl vedle mumlajícího poručíka. Rozhlédl se, viděl, že nedaleko leží odhozený Willův plášť a smotal ho. Potom s ním podložil Alúmovi hlavu a Will mohl narovnat koleno. Muž rychle prohlédl zraněného a podíval se na Willa.
„Tvůj přítel?“ zeptal se.
Will přikývl. Znal ho sice jen pár dní, ale Alúm se postavil proti třem bojovníkům, aby měl Will možnost zachránit ostatní. Od žádného přítele byste nemohli žádat víc.
Ranhojič zavrtěl hlavou.
„Můžu mu dát něco pro zmírnění bolesti — nic víc,“ řekl. „Ztratil příliš mnoho krve.“
Will smutně pokýval hlavou.
„Udělej to,“ řekl a sledoval, jak ranhojič vytáhl z brašny malou lahvičku a pár kapek čiré tekutiny nechal skanout do Alúmových úst, přímo na jazyk. Za několik vteřin začal Alúm dýchat volněji. Hruď se mu zvedala a klesala rovnoměrněji. Pak bylo dýchání stále pomalejší, až nakonec ustalo.