Ranhojič pohlédl na Willa.
„Zemřel,“ řekl a Will smutně kývl. Zvedl hlavu a viděl, že kupec ho ustrašeně sleduje. Určitě myslel na to, jak oba cizince udal Tualagům. Teď byl jeden z nich mrtvý a druhý dal najevo, že i když je ještě mladý, není radno si s ním začínat. Kupec sepjal ruce, přistoupil blíž a prosil o slitování. Klesl na kolena.
„Prosím, pane… já netušil, kdo jste…,“ spustil.
Will ho přerušil pohrdavým mávnutím ruky. Věděl, že kupec je udal. Ale také přivedl ranhojiče. Will měl náhle pocit, že zabíjení bylo ten den už dost.
„Jdi pryč,“ řekl tiše. „Prostě… zmiz.“
Muž vytřeštil oči. Nemohl uvěřit svému štěstí. Zvolna vstal a otočil se. Potom zaváhal, ujišťoval se, že si to Will nerozmyslí. Nakonec se uklidnil a chvatně prchal do uličky. Will ještě několik minut slyšel, jak jeho měkké boty škorbtají po kamenné suti. Pak bylo ticho. Ranhojič na Willa soucitně pohlédl a složil Alúmovi ruce na prsou. Will si vzal svůj plášť — Alúm už ho potřebovat nebude. Přehodil přes poručíkovo tělo jeho vlastní plášť a zakryl i tvář. Potom sáhl do váčku s penězi a podal ranhojičovi stříbrnou minci.
„Zůstaneš u něj?“ požádal ho. „Hlídej ho, dokud se nevrátím.“
Sehnul se, zvedl luk a toulec a zamířil uličkou k tržišti.
Čtyřicet osm
Toskjak opatrně vyhlížel zpoza rohu jedné úzké uličky vedoucí na náměstí. Začátek hlavní ulice, která vedla k hlavní bráně, byl od něj padesát kroků. Spatřil, že Erak a jeho přátelé míří k podloubí na opačné straně náměstí. Pomyslel si, že ho nejspíš někdo zahlédl, jak tím směrem utíká.
Škodolibě se usmál. Původně tam skutečně běžel. Ale pak se otočil, prošel spletí uliček a vrátil se k náměstí z druhé strany. V jedné stáji, pár domů od náměstí, měl připraveného a osedlaného koně. Teď jeho nepřátelé odcházeli a uvolňovali mu cestu k úniku. A hraničáři, jak si s uspokojením všiml, u sebe neměli ty proklaté luky. Zbývalo jen vyzvednout si koně, dovést ho sem na roh, nasednout a ujíždět jako o život.
Až bude pryč z Mašaby, kdo ví? Bude mít náskok, čerstvého koně a spoustu vody. Pojede na pobřeží, které bylo od Mašaby vzdálené pětatřicet mil. Jeho loď, Vlčí dráp, kotvila v malé zátoce a on se uměl řídit podle hvězd. Na pobřeží hodlal jet v noci, aby ho ti zpropadení hraničáři nemohli stopovat. Za dva dny mohl být na palubě.
Jenže napřed se musel dostat z Mašaby. A nyní se mu naskytla velká příležitost. Pomalu se stáhl několik kroků od rohu ulice, potom se otočil a lehkým krokem se rozběhl ke stáji.
„Potíž je v tom, že jakmile se dostal až sem, mohl se vydat kamkoli,“ podotkl Horác. Halt přikývl a zamyšleně si kousal ret. Za podloubím, které ohraničovalo náměstí, se nacházela spleť úzkých, klikatých uliček mezi natěsnanými domy.
„Budeme zkrátka muset hledat dál, dokud ho nenajdeme,“ prohlásil. „Alespoň že není těžké ho přehlédnout.“
„Co znamená ten křik?“ vložila se do hovoru Evanlyn. Z náměstí k nim doléhaly rozrušené hlasy volající na poplach. V hloučku proběhli zadními dveřmi hostince, který právě opustili, a vyběhli opět na náměstí.
„To je Toskjak!“ zakřičel Svengal.
Na protějším konci náměstí seděl skandijský zrádce na vzpínajícím se koni a bojovou sekerou sekal nalevo napravo po skupince bedullinských vojáků, kteří se ho pokoušeli zadržet.
Probil se přes ně, dva nechal za sebou ležet zlověstně ztichlé, a zamířil s koněm k širokému ústí ulice vedoucí k hlavní bráně. Svengal několik kroků popoběhl a mrštil za prchajícím jezdcem kopí, ale byl to jen marný pokus, protože zbraň se zařinčením dopadla na dlažbu pětadvacet kroků před cílem.
Potom Halt opět uslyšel to podivné hučení, které bylo čím dál pronikavější. Ohlédl se a spatřil Evanlyn, jak s nohama rozkročenýma točí nad hlavou koženým prakem stále vyšší rychlostí.
„Má na hlavě helmici,“ upozornil. Toskjak byl připravený probojovat se z města. Byl plně ozbrojený a Halt věděl, že proti těžké železné helmici prak nic nezmůže.
„Já vím,“ řekla stručně Evanlyn a soustředěně se zamračila.
Pak se ozvalo zasvištění, když za prchajícím Toskjakem vrhla mramorovou kouli. Ta přelétla náměstí tak rychle, že ji oči nestačily sledovat, a bolestivě udeřila do cíle, který Evanlyn zvolila — do koňského zadku.
Po náhlém palčivém nárazu se kůň vzepjal a uklouzl na dlažbě náměstí. Klopýtal na zadních nohou a pokoušel se znovu získat rovnováhu. Nečekaně prudký pohyb a změna směru, to bylo na Toskjaka příliš. Sklouzl přes koňský zadek a s třeskem dopadl na dláždění.
„Dobrá rána,“ pochválil Halt Evanlyn. Princezna se usmála.
„Počítala jsem s tím, že nebude sedět na koni lépe než většina Skandijců,“ řekla.
Toskjak měl vyražený dech, vyhrabal se na nohy a zjistil, že je obklíčen kruhem pomstychtivých Bedullinů. Pouštní bojovníci ho obezřetně obstoupili, ale drželi se mimo hrozivý dosah mohutné bojové sekery. Toskjak jako pravý Skandijec nepustil při pádu sekeru z ruky. Teď pozoroval kruh nepřátel a byl odhodlán nedat svou kůži lacino. Toskjak byl možná zrádce, ale nebyl zbabělec.
„Dobrá,“ prohlásil. „Kdo bude první?“
„Myslím, že to budu já.“
Erak se protlačil mezi bedullinskými bojovníky a stanul svému nepříteli tváří v tvář. Toskjak několikrát pokýval hlavou a usmál se. Věděl, že ho čeká smrt, ale aspoň mu bude dopřáno vzít nenáviděného oberjarla s sebou. S opovržením pohlédl na tualažskou šavli, kterou Erak držel. V mohutné oberjarlově pěsti nevypadala větší než dýka.
„Chceš proti sekyře bojovat párátkem, Eraku?“ posmíval se. Erak upřel pohled na zbraň a semkl rty. Rozhlédl se po kroužku přihlížejících a uviděl něco lepšího. Sundal kufíji a omotal si s ní dlaň a prsty levé ruky. Potom položil šavli a natáhl ruku k Horácovi.
„Horáci, myslíš, že bych si od tebe mohl půjčit ten tvůj bodec?“ zeptal se.
Horác vykročil, otočil velký popravčí meč a vložil ho jilcem do Erakovy napřažené dlaně.
„Jen si posluž,“ řekl.
Erak několikrát máchl mečem sem a tam a pak s uspokojením kývl.
„To půjde,“ prohlásil. „Teď všichni uhněte stranou. Mám tu práci.“
Kroužek přihlížejících spěšně o několik kroků ustoupil. Erak se vrhl na Toskjaka a švihl mečem shora dolů úderem, který by dokázal zrádce rozseknout vedví.
Ozvalo se mocné zařinčení, protože Toskjak zachytil ránu horní hranou bojové sekery s oboustranným břitem. Otočil zápěstím, srazil meč stranou a byla řada na něm. Rozmáchl se sekerou doširoka kolem sebe.
Erak v poslední chvilce uskočil a těžké dvojité ostří zasvištělo vzduchem jen malý kousek od jeho žeber. Vzápětí už Erak s mečem vyrážel do protiútoku, ale i Toskjak se výpadu vyhnul. Obří čepel projela těsně kolem jeho boku a se zajiskřením dopadla na kamennou dlažbu.
Toskjak zkusil sek shora a Evanlyn pochopila, proč si Erak omotal ruku kufíjí. Sevřel čepel meče levou rukou a jilec pravou, aby sílu úderu zadržel. Držet pouze jilec by na zastavení mohutné sekery nestačilo, uvědomila si.
Oba muži se pár vteřin přetlačovali se zbraněmi zaklesnutými do sebe. Oba byli mohutní a měli sílu jako býk. Jenže Erak byl už nějaký čas v zajetí a vzhledem k bídné stravě a častému bití od věznitelů mu sil ubylo. V přímém boji hrubou silou byl Toskjak ve výhodě a začal oberjarla krok za krokem zatlačovat.