Na věži kostelní v tom zazněl zvon.A rázem ve vsi, na polích se tajízvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon.Již proudy slavnými se rozlévajípo snivých stráních, zmlklém údoluposvátné zvuky v mocném hlaholu.
Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu,rozpřáhl ruce, na kolena kles´a zaryl divě prsty v lesní trávua vtiskl obličej u vonný vřes.
I mněl jsem, že se pomátly mu smysly,jak počínal si: líbal zemi, štkal,a volat chtěl, však hlahol nesouvislýse z prsou jeho pouze dobýval.
Když posléz obličej od země zdvih´,tu hrály perly v lících zbrázděných,a tam, kde tváře své byl tiskl na ni,též tráva leskla se jak rosou ranní.
I pravil ke mně pak:»Jsem Bártův syn!Kdys opustil jsem této vísky klín,a za přeludem štěstí jsem se honil.Čas mnohý v klamných paprscích jsem slonilskráň bujnou, hrdou – pak ji objal stín.Překrásné oko, jež mi lásku lhalo,jak dýka skvoucí hruď mi probodalo,ochladli druzi, minul štěstí klama v mrazu cizoty jsem zůstal sám.
Tu poznal jsem, že chudá rodná ves,otcovská střecha vetchá, šindelová,jasnější blaho, sladší kryje ples,než celý svět ho v loktech šírých chová.
Tu poznal jsem, podušky zlatý lema hedvábí že žalost neodnímá;jen na tom drahém srdci mateřskémi neštěstí a vina sladce dřímá.«
Tak vzdychal, volal; já pak neodhalilv té chvíli trpké neštěstí mu všecko,že matčin zrak i duch se stářím zkalil,že nespatří a nepozná své děcko.
Jdem´ ke vsi. Ó, jak zdravil šedou střechuv úponkách révy, v zelenavém mechu,ty steré známé milé předměty,jež dvorcem, chatou byly rozsety!
A hle i tam na lavičce podle stěny,berličkou ruce majíc podepřeny,uprostřed slunečnic a slezu květůstařenka sedí, odumřelá světu.A je tak malá, schoulená a sivá —víc páry stín, než lidská bytost živá.Den hasnoucí jí zlatí tváře vráskya zraků navždy uzamčená víčka —tak sedává tu z lidí cizích láskybez duše příbuzné, bez přítelíčka.
Však nyní před ní klesá drahý syn,skráň chorou ukládá na její klín,na její roucho lkavé tiskne retya rosí okem bledé jeho květy.
Tu třesavé, hle! ruce vine onakol kadeří, jež první sníh mu schvátil,i protrhla se šerá ducha clona:»Můj Václav!« šepce, »Václav můj se vrátil.«
Což vypravovat dále? Krátce chovalji v loktech syn, co klenot opatroval,až pohrobil ji v lůno rodné půdya sám k ní zemdlené pak složil údy.
Hrob jediný, jak víte, oba jímáa lehka dojista mu černá zem;vždyť na tom drahém srdci mateřskémi neštěstí a vina sladce dřímá!
II
Po chvíli mlčení teď řeči nitěvyzáblý krejčík uchopil se hbitě:
A přece dím, že v cizím jenom krajipoznání vzácná jablka nám zrají.Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy,jen polovičním zůstal člověkem;jemnější mrav a názor žití pravýlze ve světě jen získat dalekém.
Květ mnohý doba v novot ostrém vánís haluzí krejčoviny odnesla;však nejvíc, páni, želím cestování —té krásné, vonné růže řemesla.Jak vesele se tovaryš bral z domus ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu!Jak nad ním obláček po nebes báni,putoval volně luhem, doubravou;kam pohlédl, svět šírý v usmívánívstříc rozpínal mu náruč modravou.Tak putovat – rty časem sklonit žhavéna džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skýtá,a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé,nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá,pak ulehnout si v trávu pod jabloní,jež stinnou větev s vonným poupětemna víčka lehce přivřená ti kloní,a čekati, až v písku rozjetéms plechovou zdobou, pestrým řešetemvůz formanův se přikolébá líněa pohostí tě v šíré plachty stíně,navečer posléz branou zčernalouv cizího města pestrou, šumnou vřavuse pohřížiti, k tovaryšů davubez péče sklonit hlavu ospalouna kůpu odstřižků, za družných řečí – —nad cesty takové zda rozkoš větší?
Když vzpomínám na mladá svoje léta —co zemí viděl jsem, kus jaký světa!
Byl ve Vídni jsem. – Tam jen život pravý!Kostelů mračno, lázně, divadla,že Praha celá v paláců těch davyco krůpěj do moře by zapadla,a deset chrámů svatovítských stěžíby štěpánské jen po šíj´ sáhlo věži.
Mnich uherský mne blíže Tokajenáprstkem vína prastarého hostil —sám svatý Štěpán révy k němu rostil —na šírém světě také nezraje!Toť byla vůně jako z nebes květůa prška perel nádherného vznětu,kypící oheň, purpurové blesky —a každá krůpěj v ceně granát český.
Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle.Ó, což bych mohl vyprávěti vámo svatém Marku, slavné Campanile!To město plyne na moři jak prám,jsouc k Italie břehům připoutánořetězy tlustšími než lodní lano.Tak dláždění si spoří vláda obce;v ulicích čluny, gondolemi zvané,dvojzubé na sáh vypínají zobcejak černé noty, dvakrát čárkované.Uprostřed města dávné slávy zjev,ohromný palác dožů, k nebi strmí,kde křídlatý svatého Marka levna zbožné obce útraty se krmí.A vzdechů most – leč týden sotva dostna vypsání všech města pamětností.
Než jeden příběh snad vás pobaví.Byl tehda hoch jsem švarné postavy,líc broskve nach, na bradě lehké chmýří,a s očima, z nichž lásky bůže mířínechybným šípem v dívčí útrobu, —nu, slovem; krasavec.(Tu s paty k hlavěkruh posluchačů jeho podobupohledem plachým přelét´ ostýchavě.)
Když při okně jsem sedal na stoles těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy,tu stíhával mne sladký pohled mnohýz hedvábných záclon pyšné gondole.Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů,dvou jenom záclon hlídal řasný běl,jenž v okně za lagunou propouštěltvář časem sladkou, jako oblak lunu.Ba, slunka jarního byl bratrem spíšten svěží obličej, pln záře smavé,v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé,skloněným snivě, stinnou měli skrýša v důlku brady, důlkách smavých lícíbůžkové lásky, něžně laškující.
Zakrátko seznal jsem, že oko jejítéž na mně dlívá plno záliby,že drobné prsty častěj´ odslánějíbělostných záclon skoupé záhyby,a brzy mluvou zraků blahou, bolnoujsme vyznali si lásku obapolnou.Však princeznu mou čaroděje zléhohlídaly mračné, bdělé pohledy;byl strýc to přísný, vzrůstu obrovského,pochmurný titan, morous škaredý.Jak rozvalená mračna v horském kraji,v nichž stále bouřka hrozebná se tají,obočí husté v krabatou mu tvářposupně visí; – než se zasní komu,jízlivých blesků osvítí je zářa z úst mu rachot zaburácí hromu.Než na nejvyšší vrchol všeho pychuto v očích mých jej věru povzneslo:že s takou tváří muž ten bez ostychu —cukrářství tropil sladké řemeslo.Bělostné čapky naškrobené řasymu objímaly pusté černé vlasy;nad hlavou časem sběračky se mih´nevinný znak a plátna čistý sníhkol údů obrovských se vlnil k patě —divoký dravec v nevinnosti šatě!