„Promiň,“ řekl Masklin. „Můžeš to zkusit zopakovat?“
„Nechápeš?“
„Nevím, co znamená ‚chápat‘.“
„Jazyk se evidentně změnil způsobem, kterému nerozumím.“
Masklin se tvářil, aby to vypadalo, že mu na tom velice záleží.
„Vynasnažím se objasnit své prohlášení,“ řekla Věc. Zablikalo několik světýlek.
„Samý špás,“ řekl Masklin.
„Velká pán chtít Obchoďáka třískat hezky brzy najedná hromada?“ řekla Věc, plná naděje.
Nomové se na sebe dívali. Nezdálo se, že někomu svítá.
Věc si znovu odkašlala. „Znáš význam slova ‚zbourán‘?“
„Ale ano,“ řekl Dorcas.
„A to se má stát s Obchoďákem. Do jedenadvaceti dnů.“
4
I. Běda tobě, Kovomate a Galanterie; běda vám, Modes robes a Del Ikatesi; běda tobě, Mladá módo, i vám, lupiči Korsetští. Jakož i tobě, Papírnictví.
II. Jelikož Obchodní dům jest toliko místem uvnitř Venku.
III. Běda vám, neboť bří Arnoldové (zal. 1905) zahájil Poslední výprodej. Poslední výprodej.
IV. Avšak posmívali se mu a pravili, Ty jsi Venkovní, ty ani neexistuješ.
Nahoře se ploužili lidé svým pomalým a nepochopitelným životem. Dole, kde ten lomoz tlumil koberec a podlaha ve vzdálený šum, se nomové kvapem rozeběhli po prašných chodbičkách.
„To nemohla myslet vážně,“ řekla bábi Morkie. „Tady je to moc velké. Takhle velké místo se nedá zbourat. To dá rozum.“
„Povídal sem to, no né?“ vyhrknul Torrit, který se vždycky náramně zaradoval nad zprávami o ničení a násilí. „Říkalo se dycky, že Věc ví vo všem. A ať tě ani nenapadne říkat mi kušuj, ty.“
„Proč musíme utíkat?“ řekl Masklin. „Chci říct, jedenadvacet dní je dlouhá doba.“
„V politice ne,“ řekl Dorcas chmurně.
„Myslel jsem, že tohle je obchodní dům.“
Dorcas se zastavil tak náhle, že mu bábi Morkie vrazila do zad.
„Podívej,“ řekl s předstíranou trpělivostí. „Co myslíš, že by měli nomové udělat, bude-li Obchoďák zbourán?“
„Jít pryč, sam —“ začal Masklin.
„Ale většina ani nevěří, že Venek skutečně existuje. Ani já v tom nemám jasno, a to mám mimořádně inteligentní a zvídavý mozek! Není kam jít! Rozumíš mi?“
„Venku je plno —“
„Jenom když v něj věříš!“
„Ne, skutečně!“
„Mám obavy, že naši lidé jsou složitější, než myslíš. Ale stejně musíme k Opatovi. Je to děsný starý tyran, toť se ví, ale svým způsobem celkem chytrý. Byť jde o způsob dost vyčpělý.“ Přísně na ně pohlédl.
„Nejlíp asi, když na sebe nebudeme přitahovat pozornost,“ dodal. „Mají ve zvyku nechávat mě na pokoji, ale není moudré potloukat se mimo svá odděleni bez dobrého důvodu. A jelikož ještě oddělení nemáte…“
Pokrčil rameny. Jediným pohybem dokázal naznačit všechny ty nepříjemné věci, které se mohou přihodit tulákům bez oddělení.
Znamenalo to znovu použít výtah. Vedl je do prašného podzemí, matně osvětleného slabými žárovkami s velkými odstupy. Vypadalo to, že tu nikdo není. Po hemžení v jiných odděleních tu byl skoro nepříjemný klid. Dokonce větší, pomyslel si Masklin, než v rozlehlých polích. Koneckonců, tam má být klid. V tunelech pod podlahou by měli být nomové.
Všichni to tak cítili. Přimkli se k sobě.
„Taková krásná světýlečka,“ řekla Grimma, aby prolomila mlčení. „Úplně nomům na míru. Všechny možné barvy, podívejte. A některá se rozsvěcují a zhasínají.“
„Každý rok si jich nakradem krabice, kolem Vánočního trhu,“ řekl Dorcas, ani se nerozhlédl. „Lidé si je dávají na stromečky.“
„Proč?“
„Vím já. Aby je lépe viděli, řekl bych. S lidma nevíš nikdy na čem seš,“ řekl Dorcas.
„Tak tedy víš, co jsou stromy,“ řekl Masklin. „Nemyslím, že byste je v Obchoďáku měli.“
„Samozřejmě, že vím,“ řekl Dorcas. „Velké zelené věci s plastikovými pichláky. Některé jsou z pozlátka. Kvůli těm pitomostem se o každém Vánočním trhu nemůžeš ani hnout.“
„Ty, co jsme měli Venku, jsou obrovské,“ odvážil se říct Masklin. „A mají takové listí, které každý rok opadává.“
Dorcas se na něj divně podíval.
„Co tím myslíš, opadává?“
„Listy se zkroutí a upadnou,“ řekl Masklin. Ostatní přikývli. Poslední dobou si nebyli jisti spoustou věcí, ale na to, co se děje každý rok s listím, na to byli experti.
„A tohle se stane každý rok?“ divil se Dorcas.
„No jo.“
„Opravdu? Fascinující. A kdo je tam lepí zpátky?“
„Nikdo,“ řekl Masklin. „Zase se objeví, tak to chodí.“
„Úplně samy od sebe?“
Přikývli. Jste-li si jisti jedinou věcí, držíte se jí zuby nehty. „Vypadá to tak,“ řekl Masklin. „Nikdy jsme vlastně nepřišli na to proč. Prostě se to stane.“
Nom z obchodního domu se poškrábal na hlavě. „No, nevím,“ řekl nejistě. „To mi přijde jako pořádně lajdácky zařízeno. Víte jistě —“
Najednou je obstoupily postavy. Z hromady prachu se v příští minutě vyloupli nomové. Ten v čele měl plnovous, pásku přes oko a nůž v zubech. Šklebil se proto ještě hůř než ostatní.
„Propána,“ vydechl Dorcas.
„Kdo to je?“ zasyčel Masklin.
„Lupiči. S Korsetskými je vždycky problém,“ špitl Dorcas a zvedl ruce.
„Co je to lupiči?“ řekl Masklin zaraženě.
„Co je to Korsety?“ řekla Grimma.
Dorcas ukázal prstem na prkna podlahy nad sebou. „Tam nahoře,“ řekl. „Oddělení. Jenže nikdo o něj nemáme doopravdy zájem, protože v něm není nic k užitku. Z větší části je růžové,“ dodal. „Někdy ty elastické —“
„Eníze neo žiot,“ vypravil ze sebe netrpělivě vůdce banditů.
„Prosím?“ zeptala se Grimma.
„Fekse eníze nebo žiot!“
„Myslím, že je to tím nožem,“ řekl Masklin. „Myslím, že bychom vám rozuměli, kdybyste si vyndal ten nůž.“
Bandita na ně třeštil své zdravé oko, ale vyndal si ostří z úst.
„Řekl jsem, peníze nebo život!“ opakoval.
Masklin se tázavě podíval na Dorcase. Starý nom zamával rukama.
„Chce, abyste mu dali všecko, co máte,“ řekl. „Samozřejmě vás nezabije, ale dovedou být docela nepříjemní.“
Venkovní nomové dali hlavy dohromady. To bylo něco, s čím neměli zkušenost. Myšlenka loupit byla pro ně nová. Doma nebylo koho okrást. Když na to přijde, nebylo nikdy ani co ukrást.
„Nerozumějí nomsky?“ řekl bandita.
Dorcas se na něj bojácně usmál. „Musíte je omluvit,“ řekl. „Jsou tu noví.“
Masklin se obrátil k banditovi.
„Už jsme se rozhodli,“ řekl. „Jestli vám to nevadí, necháme si, co máme. Lituji.“
Zářivě se usmál na Dorcase i na banditu.
Bandita mu úsměv oplatil. Otevřel aspoň ústa a ukázal množství zubů.
„É,“ řekl Dorcas, „to nemůžeš takhle, víš. Nemůžeš říct, že nechceš být oloupen!“ Viděl, že Masklin je úplně zmaten. „Oloupen,“ opakoval. „To znamená, že ti odejmou všecky tvoje věci. Prosté nemůžeš říct, že nechceš, aby se ti to stalo!“