„Proč ne?“ řekla Grimma.
„Protože —“ starý nom zaváhal. „Já vlastně nevím. Asi je to tradice.“
Šéf banditů si přehodil nůž z ruky do ruky. „Řeknu vám, co udělám,“ řekl, „vy nováčkové a bůhvíco. Sotva vám vůbec můžeme něco vzít. Chopte se jich.“
Dva bandité popadli bábi Morkie.
To se ukázalo jako chyba. Její kostnatá pravačka vystřelila a pleskly dva zvučné pohlavky.
„Drzost!“ vyštěkla, zatímco se nomové zapotáceli a chytili se za uši.
Bandita, který se pokusil zajmout starého Torrita, dostal špičatým loktem do žaludku. Další mával nožem na Grimmu, ta ho chytila za zápěstí; nůž mu vypadl a on klesl na kolena a vydával srdceryvné bublání.
Masklin se sehnul a popadl šéfa jednou rukou za košili a zvedl si ho k očím.
„Nejsem si jist, jestli plně chápeme tento zvyk,“ řekl. „Ale nomové by neměli ubližovat druhým nomům, nemyslíš?“
„Eheheehe,“ řekl vůdce nervózně.
„Takže si myslím, že by možná bylo nejlepší, kdybyste vypadli, co?“
Pustil ho. Bandita se doplazil po podlaze pro nůž, ještě jednou se na Masklina bázlivé zaculil a mazal pryč. Zbylí bandité si pospíšili za ním nebo aspoň rychle odkulhali.
Masklin se obrátil k Dorcasovi, který se svíjel smíchy.
„No,“ řekl, „co tohle mělo znamenat?“
Dorcas se opřel o zeď.
„Ty to vážně nevíš, jo?“ vyprskl.
„Ne,“ řekl Masklin klidně. „Proto se ptám, víš.“
„Korsetští jsou banditi. Berou si věci, které jim nepatří. Skrývají se v Oddělení dámského prádla, protože vypudit je odtud nestojí nikomu za tu námahu,“ řekl Dorcas. „Obyčejně jenom zkoušejí lidi vystrašit. Jsou to vážně děsní otravové.“
„Proč měl ten nůž v ústech?“ řekla Grimma.
„Myslí, že mu má dodávat dojem drsnosti a bezohlednosti.“
„Myslím, že mu spíš dodává na hlouposti,“ řekla Grimma rozhodně.
„Dám mu čuchnout ke svý pěsti, jesli se sem vrátí,“ zuřila bábi Morkie.
„Nejspíš se už nevrátí. Řekl bych, že jimi skutečně trochu otřáslo, že je někdo uhodil,“ řekl Dorcas. Zasmál se. „Víte, já se vážně těším, až uvidím, jak zapůsobíte vy lidičky na Opata. Tuším, že jsme ještě nikdy neviděli něco takového. Budete něco jako — é — co je to, co jsi říkal, že je toho Venku spousta?“
„Čerstvý vzduch?“ řekl Masklin.
„To je ono. Čerstvý vzduch.“
A tak nakonec dorazili do Papírnictví.
Jděte do Papírnictví nebo jděte ven, řekl Vévoda, maje na mysli, že mezi tím nevidí žádný rozdíl. A nebylo pochyb o tom, že ostatní velké familie Papírnictví nedůvěřovaly a přičítaly mu zvláštní a děsivou moc.
Koneckonců, tady uměli číst a psát. Každý, kdo vám dovede říct, co praví nějaký kousek papíru, musí být divný.
Také rozuměli nebeským poselstvím od bří Arnoldové (zal. 1905).
Ale velká obtíž je setkat se s někým, kdo věří, že neexistujete.
Masklin si vždycky myslel, že Torrit vypadá staře, ale Opat vypadal tak, že snad musel být u toho, když se sám Čas rozhýbával. Kráčel s pomoci dvou holí a dva mladší nomové se zdržovali v jeho blízkosti pro případ, že by potřeboval podepřít. Obličej měl jako zmuchlaný sáček, z něhož hleděly oči jako dva pichlavé černé otvory.
Kmen se shromáždil za Masklinem jako vždycky, když byli neklidní.
Opatova přijímací síň byl prostor poblíž jednoho z výtahů, ohraničený kartónem. Tu a tam projel výtah a rozvířil trochu prachu.
Opatovi pomohli do křesla. Pomalu se usadil, zatímco jeho asistenti nervózně rejdili kolem. Potom se naklonil vpřed.
„Á“ řekl, „Del Ikates, není-liž pravda? Vynalezl jsi něco v poslední době?“
„V poslední době ne, pane,“ řekl Dorcas. „Pane, mám tu čest představit —“
„Nikoho nevidím,“ řekl Opat přívětivě.
„To musí bejt slepej,“ popotáhla nosem bábi.
„A ani nikoho neslyším,“ řekl Opat.
„Buďte zticha,“ zasyčel Dorcas. „Někdo mu o vás řekl! On si nedovolí se na vás podívat! Pane,“ řekl nahlas a obrátil se zpátky, „přináším podivnou zprávu. Obchodní dům se bude bourat!“
Nemělo to zcela takový účinek, jaký Masklin očekával. Papírničtí kněží za Opatem se hihňali mezi sebou a Opat si také dopřál lehké pousmání.
„Ale, ale,“ řekl. „A kdyže se tato strašlivá událost má odehrát?“
„Do jedenadvaceti dnů, pane.“
„Tak to ano,“ řekl Opat laskavým hlasem, „teď se seber a jdi odsud, potom nám povíš, jak to dopadlo.“
Tentokrát se knězi ošklíbali.
„Pane, to není —“
Opat zvedl sukovitou ruku. „Jsem si jist, že toho víš hodně o elektřině, Dorcasi, ale určitě také víš, že pokaždé, když je Velký výprodej, nervóznější nomové rozhlašují ‚Konec Obchoďáku se blíží‘. A kupodivu, život jde dál.“
Masklin na sobě cítil Opatův pohled. Jakožto něco neviditelného přitahoval značnou pozornost.
„Pane, je toho ještě víc,“ řekl Dorcas škrobeně.
„Ó, řekla ti to elektřina?“ zeptal se Opat posměšně.
Dorcas dloubl Masklina do žeber. „Teď,“ řekl.
Masklin pokročil vpřed a položil Věc na podlahu.
„Teď,“ zašeptal.
„Nalézám se v přítomnosti představitelů komunity?“ řekla Věc.
„Asi tolik, kolik se ti kdy poštěstí,“ řekl Dorcas. Opat upíral oči na krabičku.
„Budu užívat krátké věty,“ řekla Věc. „Jsem letový záznamový a navigační počítač. Počítač je stroj, který myslí. Mysli, počítači, mysli. Podívej, jak počítač myslí. Užívám elektřinu. Někdy může elektřina nosit zprávy. Dokážu zprávy slyšet. Dokážu zprávám porozumět. Někdy jdou zprávy po drátech, které se nazývají telefonní dráty. Někdy jsou v jiných počítačích. V Obchoďáku je počítač. Vyplácí lidem mzdy. Slyším, jak myslí. Myslí si: brzy už nebude žádný Obchoďák, žádné výplaty, žádné vyúčtování. Telefonní dráty říkají: Je to Grimethorpova demoliční společnost? Je možno projednat konečná opatření pro demolici, všechno zboží bude vyprodáno k dvacátému prvnímu —“
„Ohromně zábavné,“ řekl Opat. „Jak jsi to udělal?“
„To jsem neudělal já, pane. Tihle lidé to přinesli —“
„Jací lidé?“ řekl Opat a díval se skrz Masklina.
„Co se stane, když půjdu a zakroutím mu frňákem?“ zašeptala bábi hezky nahlas.
„To by bylo nadmíru bolestivé,“ řekl Dorcas.
„Dobrá.“
„Myslím pro vás.“
Opat se váhavě zvedl na nohy.
„Já jsem tolerantní nom,“ řekl. „Spekuluješ o věcech Venku, a já nemám námitky, říkám, že je to dobré duchovní cvičení. Nebyli bychom nomy, kdybychom občas nedovolovali své mysli zatoulat se. Ale trvat na tom, že to je skutečné, to se nebude tolerovat. Fikané hračičky…“ Přišoural se a zprudka šťouchl holí do Věci, která zabroukala. „Nepřípustné. Venku nic není a nikdo tam nežije! Život v jiných obchodních domech, pchá! Slyšení skončilo! Ať jste pryč!“
„Snesu tlak až dva tisíce pět set tun,“ řekla Věc blazeovaně, ačkoliv si toho nikdo moc nevšímal.
„Pryč! Pryč!“ křičel Opat a Masklin viděl, že se chvěje.