Tohle bylo na Obchoďáku divné. Sotva před několika dny nebylo moc věcí, které jste potřebovali znát, a většinou se to týkalo velkých hladových stvoření a toho, jak se jim vyhnout. Polní moudrost, tak tomu říkal Torrit. Teď začalo Masklinovi svítat, že existuje jiný druh vědomostí, skládající se z věcí, které musíte pochopit, abyste přežili mezi jinými nomy. Věci jako: být velmi opatrný, když říkáš nomům, co nechtějí slyšet. Nebo: pomyšlení, že se mohou mýlit, nomy velmi rozčiluje.
Několik menších Papírníků je chvatně vyprovodilo dveřmi. Bylo to provedeno naprosto odborně, aniž se někdo z nich skutečně Masklinových lidí dotkl nebo se jim vůbec podíval do obličeje. Několik se jich střelhbitě vzdálilo, když Torrit zvedl Věc a ochranitelsky si ji odnášel.
Nakonec se duševní stav bábi Morkie, který nebyl nikdy úplně v rovnováze, zhoupl k bodu nula. Popadla nejbližšího mníška za černou kutnu a přidržela si ho na pár palců před nosem. Zoufale zašilhal úsilím nevidět ji. Dloubala ho zuřivě do prsou.
„Cítíš můj prst?“ naléhala. „Cítíš ho? Tak já tady nejsem, co?“
„Domorodce jeden!“ vyštěkl Torrit.
Mnich svůj momentální problém vyřešil tím, že zakňoural a omdlel.
„Pojďme odsud,“ řekl chvatně Dorcas. „Mám podezření, že od nevidění lidí je jenom malý krůček k způsobení jejich neexistence.“
„Já tomu nerozumím,“ řekla Grimma. „Jak nás mohou nevidět?“
„Protože vědí, že jsme z Venku,“ řekl Masklin.
„Ale ostatní nomové nás vidí!“ řekla Grimma zvýšeným hlasem. Masklin jí to nevyčítal. Také se začínal cítit trochu nejistě.
„Myslím, že je to tím, že nevědí,“ řekl, „nebo nevěří, že jsme opravdu Venkovní.“
„Ale to znamená, že Opat si doopravdy myslí, že jsme z Venku!“ řekla Grimma. „To znamená, že věří, že jsme tady a že nás nevidí! Kde je v tom nějaký smysl?“
„To je ta nomská povaha,“ řekl Dorcas.
„Nezdá se mi, že na tom moc záleží,“ řekla ponuře bábi. „Přejdou tři neděle a všichni budou Venkovní. Dobře jim tak. Nebudou se vidět. Uvidíme, jak se jim to bude zamlouvat, no.“ Zvedla nos. „Oh, phromiňte mi, phane Ophate, zakhopla sem o vás, neviděla sem vás, tho mi věřte…“
„Určitě by to pochopili, jenom kdyby naslouchali,“ řekl Masklin.
„To mě mělo napadnout,“ řekl Dorcas a kopal do prachu. „Byla ode mne hloupost myslet si, že budou poslouchat, vážně. V Papírnictví se nikdy nenaslouchá novým myšlenkám.“
„Promiňte,“ řekl tichý hlas za nimi.
Ohlédli se a uviděli, že tam stojí jeden Papírník. Byl mladý, poměrně buclatý, s kudrnatými vlasy a ustaraným výrazem. Nervózně si žmoulal cíp šatů.
„Chceš něco ode mne?“ řekl Dorcas.
„É. Já jsem, é, chtěl jsem si pohovořit s, é, Venkovními,“ řekl opatrně mužíček. Vysekl pukrle směrem k Torritovi a bábi Morkie.
„Tak to máš lepší zrak než většina,“ řekl Masklin.
„É, ano,“ řekl ten Papírník. Ohlédl se zpátky do chodby. „É, rád bych s vámi mluvil. Někde v soukromí.“
Posunuli se za trám.
„No?“ řekl Masklin.
„Ta, é, věc, co mluví,“ řekl Papírník. „Věříte jí?“
„Já myslím, že skutečně nedovede lhát,“ řekl Masklin.
„Co to vlastně je? Nějaké rádio?“
Masklin se s nadějí podíval na Dorcase.
„To je věc na výrobu hluku,“ vysvětlil Dorcas vznešeně.
„Že by?“ řekl Masklin a pokrčil rameny. „Já nevím. Máme ji už hodně dlouho. Říká, že přišla s nomy zdaleka, už hodně dávno. Pečujeme o ni po generace, viď Torrite?“
Stařec prudce přikývl. „Přede mnou ji měl můj táta, a jeho otec před nim, a jeho otec před nim a jeho bratr souběžně s nim, a jejich strejda před nimi —“ začal.
Papírník se poškrábal na hlavě.
„To je velmi znepokojivé,“ řekl. „Lidé se chovají velmi zvláštně. Do obchodního domu se nezaváží zboží. Jsou tu nápisy, jaké jsme nikdy předtím neviděli. I Opat je znepokojen, nedokáže si představit, co od nás bří Arnoldové (zal. 1905) očekává. Takže, é…“ rychle si sežmoulal oděv a pokračoval. „Jsem Opatův tajemník. Jmenuji se Gurder. Musím dělat to, co on sám nemůže. Takže, é…“
„Co tedy?“ řekl Masklin.
„Mohli byste se mnou? Prosím?“
„Je tam jídlo?“ řekla bábi Morkie, která se vždy dokázala dotknout důležitých bodů.
„Dozajista pro nějaké pošleme,“ řekl honem Gurder. Vycouval spletí trámů a drátů. „Prosím, následujte mne. Prosím.“
5
I. Avšak byli někteří, co říkali, Viděli jsme v Obchodním domě nové Nápisy od bří Arnoldové (zal. 1905) a jsme znepokojeni, ježto nelze nám jim rozuměti.
II. Jelikož toto je Sezóna, kdy by měl být Vánoční trh, a přesto Nápisy nejsou Nápisy k Vánočnímu trhu;
III. Aniž k Lednovému výprodeji nebo Týdnu pro školáky, nebo k Na jaře v novém nebo Letní slevě, nebo jiné Nápisy, které známe v Sezónách jejich;
IV. Jelikož Nápisy praví Totální výprodej. Jsme vážně znepokojeni.
Gurder, vysekávaje poklony, je vedl hlouběji do území Papírnictví. Bylo cítit zatuchlinu. Tu a tam se kupilo něco, o čem se Masklin dověděl, že jsou to knihy. Nechápal úplně, k čemu jsou, ale Dorcas byl přesvědčen, že jsou důležité.
„Podívej se na to,“ řekl. „To množství materiálu, který bychom mohli využít, a Papírnictví to hlídá, jako, jako —“
„Jako něco přísně sledovaného?“ zeptal se Masklin.
„Správně. Správně. To je přesně ono. Pořád je důkladně prohlížejí. Čtení se tomu říká. Ale ničemu z toho nerozumějí.“
Z Věci v Torritově náručí se ozvalo zabzučení a rozsvítilo se na ní pár světýlek.
„Knihy jsou pokladnicemi vědění,“ řekla.
„Říká se, že ho v nich je hodně,“ řekl Dorcas.
„Je životně důležité, abyste vlastnili knihy,“ řekla Věc.
„Papírnictví si je drží pro sebe,“ řekl Dorcas. „Když nevíš, jak správně číst, zanítí se ti po nich mozek, říkají.“
„Tudy, prosím,“ řekl Gurder a odsunul lepenkovou zástěnu.
Někdo na ně čekal, seděl strnule na hromadě polštářků zády k nim.
„Á, Gurder,“ řekl. „Pojď dál. Dobrá.“
Byl to Opat. Neohlédl se.
Masklin strčil do Gurdera. „Zrovna před chvilkou to bylo dost trapné, proč to děláme znovu?“
Gurder na něj vrhl pohled, který říkaclass="underline" Důvěřuj mi, tohle je jediný způsob.
„Už jsi sehnal nějaké jídlo, Gurdere?“ zeptal se Opat.
„Můj pane, já jsem —“
„Jdi to hned zařídit.“
„Ano, můj pane.“
Gurder vrhl na Masklina další zoufalý pohled a odcupital.
Nomové plaše stáli a byli zvědavi, co se teď přihodí.
Opat promluvil.
„Je mi téměř patnáct let,“ řekl. „Jsem dokonce starší než některá oddělení obchodního domu. Viděl jsem mnoho zvláštních věci a brzy se odeberu k bří Arnoldové (zal. 1905) v naději, že jsem byl dobrý a povinností dbalý nom. Jsem tak starý, že jsou nomové, co si myslí, že jistým způsobem jsem obchodní dům já, a bojí se, že když odejdu, bude s obchodním domem konec. Teď mi tady říkáte, že tomu tak je. Kdo je mluvčí?“