Torrit vzhlédl od pořádného dloubance chleba.
„Každý se po vás dvou shání,“ řekl. „Ten chlapík Opatská vás chce. Tenhle chleba je měkkej. Nemusíš na něj plivat jako na ten, co jsme měli do —“
„Ať tě ani nenapadne o tom vykládat!“ vyštěkla bábi, náhle naplněna loajalitou k jejich staré noře.
„No, dyť je to pravda,“ zamumlal Torrit. „Nikdá jsme něco takovýho neměli. Myslím tyhle všechny uzeniny a velký kousky masa, nic nemusíš zabíjet, žádný šmejdění kolem popelnic…“
Všiml si, že ostatní na něj civí, a přešel do zahanbeného brumlání.
„Kušuj, ty blázne stará pitomá,“ zlostně sykla bábi.
„Nó, a že tam nebyly ani žádný lišky, co?“ řekl Torrit. „Třebas paní Coomovou a mýho starýho kamaráda Merta, ty vůbec ne —“
Její zuřivý pohled konečně zabral. Zbledl.
„Nebylo tam pořád jenom samý sluníčko,“ zašeptal a potřásl hlavou. „Chci jenom říct. Ne jenom samý sluníčko.“
„Co tím myslí?“ řekl Gurder pohotově.
„Nic nemyslí,“ štěkla bábi.
„Ó.“ Gurder se obrátil k Masklinovi. „Já vím, co je liška,“ řekl. „Dovedu číst lidské knihy, víš. Celkem dobře. Četl jsem knihu nazvanou —“ zaváhal “ — Naši chlupatí přátelé to bylo, myslím. Červená liška je hezký a hbitý lovec, sbírá mršiny, ovoce a drobné hlodavce. Je — promiňte, je na tom něco špatného?“
Torrit se zakuckal nad svým chlebem, zatímco ostatní ho honem plácali do zad. Masklin uchopil mladého Papírníka za paži a rychle ho odvedl.
„Řekl jsem snad něco nevhodného?“ zeptal se Gurder.
„Tak nějak,“ řekl Masklin. „A teď myslím na nás čeká Opat, že jo?“
Stařec seděl velmi tiše s Věcí na klíně a zíral do prázdna.
Nevšímal si jich, když vstoupili. Jednou nebo dvakrát zabubnoval prsty na černý povrch Věci.
„Pane?“ ozval se Gurder po chvíli.
„Hmm?“
„Chtěl jste nás vidět, pane?“
„Ach,“ řekl bezvýrazně. „To je mladý Gurder, že?“
„Ano, pane!“
„Á. Dobrá.“
Ticho. Gurder zdvořile zakašlal.
„Chtěl jste nás vidět, pane?“ opakoval.
„Á“ Opat jemně přikývl. „Ach ano. Tebe. Toho mladíka s kopím.“
„Mě?“ udiveně řekl Masklin.
„Ano. Mluvil jsi s tím, s touhle věcí?“
„S Věcí? No, tak nějak. Ale mluví hlouposti. Těžko se jí dá rozumět.“
„Mluvila se mnou. Řekla mi, že ji vyrobili nomové před dávnými časy. Živí se elektřinou. Říká, že dokáže slyšet elektrické věci. Řekla —“ zadíval se na tu věc na svém klíně „— řekla, že slyšela, že bří Arnoldové (zal. 1905) plánuje strhnout obchodní dům. Je to bláznivá věc, hovoří o hvězdách, říká, že jsme přišli z hvězdy, že jsme přiletěli. Ale… mluví o divných událostech. Říkám si, je to posel od Ředitelství, vyslaný, aby nás varoval? Nebo je to nějaká past, nalíčená Radikální slevou? Tak!“ Uhodil do knihy vrásčitou rukou. „Musíme se zeptat bří Arnoldové (zal. 1905). Dozvíme se od něho pravdu.“
„Ale pane!“ vyhrkl Gurder. „Jste moc — chci říct, nebylo by pro vás dobré podstoupit zase celou cestu Nahoru, je to strašně nebezpečné!“
„To jistě, chlapče. Takže půjdeš místo mne. Dovedeš číst jako lidé, a tvůj přítel horká hlava s kopím může jít s tebou.“
Gurder padl na kolena. „Pane? Úplně až Nahoru? Ale já nejsem hoden —“ Hlas mu selhal.
Opat přikývl.
„To není nikdo z nás,“ řekl. „Všichni pocházíme z obchodního domu. Poslední výprodej. Nyní můžete jít a provázej vás Nabídka výhodná.“
„Nabídka výhodná je kdo?“ zeptal se Masklin, když vycházeli.
„Je to patronka obchodního domu,“ řekl Gurder, který se ještě celý třásl. „Je to nepřítelkyně strašné Radikální slevy, která za noci bloudí chodbami s lampou nahánějící hrůzu a chytá špatné nomy!“
„Tak to je dobře, že na ni nevěříš,“ řekl Masklin.
„Ovšem že ne,“ souhlasil Gurder.
„Ale zuby ti cvakají.“
„To proto, že moje zuby v ni věří. A taky moje kolena. A můj žaludek. To jenom moje hlava nevěří, ale tu hlavu nese houf pověrčivých zbabělců. Promiň, půjdu si sbalit věci. Je moc důležité, abychom ihned vyrazili.“
„Proč?“ řekl Masklin.
„Protože když budeme dál otálet, budu mít takový strach, že nikam nepůjdu.“
Opat se opřel v křesle.
„Vyprávěj mi znovu,“ řekl, „o tom, jak jsme sem přišli. Zmínila ses o barvě. Šeříková, že ano?“
„Kaštanová,“ řekla Věc.
„Ach ano. Z něčeho, co letělo.“
„Galaktická průzkumná loď,“ dodala Věc.
„Ale ta se rozbila, jak jsi řekla.“
„Jeden z běžných strojů se porouchal To znamenalo, že se nemohla vrátit k hlavní lodi. Je možné, že se na to zapomnělo? V raných dobách jsme dokázali komunikovat s lidmi, ale rozdílný metabolismus a pojetí času to nakonec znemožnily. Původně se doufalo, že lidi bude možno naučit vědeckým znalostem, aby pro nás postavili novou loď, ale byli příliš pomalí Nakonec jsme je museli učit takovým základním technologiím, jako je metalurgie, v naději, že se nakonec možná přestanou mezi sebou prát na dostatečné dlouhou dobu, aby se mohli zajímat o vesmírné lety.“
„Medál urgie.“ Opat to slovo v ústech obracel znovu a znovu. Medál urgování. Urgence medaile. To jsou celí lidi, no jo. Přikývl. „Co byla ta druhá věc, co jsi říkala, o které jsme je poučili? Začíná na ob.“
Věc jakoby zaváhala, ale to bylo tím, že se teď učila mluvit s nomy. „Obdělávání půdy?“ řekla.
„Správně. Obdělávání půdy. Důležité, ne?“
„Je to základ civilizace.“
„Co to znamená?“
„To znamená ‚ano‘.“
Opat chvíli pohodlně seděl, zatímco Věc dále hovořila. Kolem něj se přelévala podivná slova, jako planety a elektronika. Nevěděl, co znamenají, ale zněla správně. Nomové učili lidi. Nomové přišli zdaleka. Ze vzdálené hvězdy, to je nepochybné.
Opata to nijak neudivilo. Poslední dobou moc necestoval, ale za mlada hvězdy viděl. Každý rok, kolem sezóny Vánočního trhu, se hvězdy objevují ve většině oddělení. Velké, se spoustou cípků, lesku, a světel. Vždycky na něj velice zapůsobily. Bylo naprosto v pořádku, že kdysi měly patřit nomům. Samozřejmě, že nebyly k vidění pořád, takže se dalo předpokládat, že někde je velký sklad, kam se hvězdy ukládají.
Vypadalo to, že s tím Věc souhlasí. Ten velký sklad se nazývá galaxie. Je to někde nad Zbožím na úvěr.
A pak tu byly ty „světelné roky“. Opat jich přežil téměř patnáct a některé mu připadaly docela obtížné — plné problémů, přeplněné odpovědností. Světelnější roky by bývaly neuškodily.
A tak se usmíval, a přikyvoval, a naslouchal, až usnul, jak Věc mluvila a mluvila a mluvila…
7
XXI. Ale bří Arnoldové (zal. 1905) pravil, Toto je Nápis, který vám dávám:
XXII. Nevidíte-li, co je vaším přáním, prosím, informujte se.
„Ona nemůže jít,“ řekl Gurder.