„Proč ne?“ řekl Masklin.
„No, je to nebezpečné.“
„A co?“ Masklin se podíval na Grimmu, která se tvářila zarputile.
„Neměl bys brát dívky nikam, kde je nebezpečno,“ řekl Gurder ctnostně.
Masklin měl zase jednou pocit, který zažíval často od té doby, co přišel do Obchoďáku. Hovořili, ústa se jim otevírala a zavírala, každé slovo samo o sobě bylo dokonale srozumitelné, ale když se spojila dohromady, nedávala vůbec žádný smysl. Nejlíp bylo to ignorovat. Tam doma by ženy nemohly jít nikam, kdyby neměly chodit, kde je nebezpečno.
„Já jdu,“ řekla rozhodně Grimma. „Jaké nebezpečí nám vlastně hrozí? Jenom Radikální sleva a —“
„A bří Arnoldové (zal. 1905) sám,“ řekl Gurder nervózně.
„Ale já stejně jdu. Naši mě nepotřebují a nemám co dělat,“ řekla Grimma. „Vůbec, co se může stát? Není to nic tak strašného,“ dodala ironicky „Jako kdybych například něco četla a přehřál se mi mozek.“
„No, jsem si jistý, že jsem neřekl —“ řekl chabě Gurder.
„Vsadím se, že v Papírnictví si nikdo sám nepere,“ řekla Grimma. „Ani si neštupuje ponožky. Vsadím se —“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Gurder, vyklízeje pole. „Ale nesmíš zůstávat pozadu a nesmíš překážet. Rozhodujeme my, jasný?“
Vrhl na Masklina zoufalý pohled.
„Nařiď jí, aby nepřekážela,“ řekl.
„Já?“ řekl Masklin. „Jakživ jsem jí nic nenařídil.“
Cesta byla méně impozantní, než čekal. Starý Opat mluvil o schodištích, která se pohybovala, ohních v kyblíčcích, dlouhých prázdných chodbách, kde se nebylo kam schovat.
Ale od té doby už samozřejmě Dorcas zavedl výtahy. Vedly jenom do Šatiček pro dětičky a Hraček, ale Šatičkové byli spřátelený lid, který se dobře přizpůsobil životu v horním patře, a vždycky vítal vzácné poutníky, kteří přinášeli příběhy z dolního světa.
„Oni ani neužívají dolní Tržnici,“ řekl Gurder. „Berou si všechno, co chtějí, z Kantýny personálu. Živí se čajem a piškoty. A jogurtem.“
„Zvláštní,“ řekla Grimma.
„Jsou velice ušlechtilí,“ řekl Gurder. „Velice přemýšliví. Velice klidní. Avšak trochu mystičtí. Určitě je to tím jogurtem a čajem.“
„Ale já nerozumím co je s tím ohněm v kýblech,“ řekl Masklin.
„É,“ soukal ze sebe Gurder, „my si myslíme, že starý Opat možná, é, myslíme, že paměť mu… přece jenom, on je strašně starý…“
„To nemusíš vysvětlovat,“ řekla Grimma. „Starý Torrit je taky trochu takový.“
„To je tím, že jeho mysl není už tak hbitá jako bývala,“ řekl Gurder.
Masklin mlčel. Přemýšlel o tom, že byla-li teď Opatova mysl trochu otupělá, musela být kdysi tak hbitá, že předběhla bezvětří.
Šatičkové jim dali průvodce, aby je provedl rozsáhlými prostory podpodlaží. Jenom málo nomů žilo takto vysoko. Většina dávala přednost životu v rušných poschodích dole.
Vypadalo to skoro jako venku. Lehký vánek sháněl prach do šedých kupiček; nebylo tam jiné světlo než to, které proniklo starými prasklinami. V nejtemnějších místech musel průvodce rozškrtávat zápalky. Byl to velmi malý nom, který se jen plaše usmíval a nereagoval, když se s ním Grimma snažila dát do hovoru.
„Kam jdeme?“ zeptal se Masklin, ohlížeje se na hluboké otisky jejich nohou v nánosu prachu.
„K pohyblivým schodům,“ odpověděl Gurder.
„Hýbou se? Jak se hýbou? Nebo se hýbe Obchoďák kolem dokola?“
Gurder si shovívavě odkašlal.
„Tohle všecko je pro tebe samozřejmě nové. Nesmíš si z toho dělat hlavu, jestliže všechno hned nepochopíš,“ řekl.
„Hýbou se, nebo se nehýbou?“ vyzvídala Grimma.
„To uvidíte. Tyhle jediné používáme. Jsou trošku nebezpečné. Musíte se opatrně nalodit. To není jako výtah.“
Malý Šatička ukázal kupředu, uklonil se a odkvapil.
Gurder je vedl úzkou škvírou mezi stařičkými prkny podlahy do zcela prázdné chodby, a tam—
— pohyblivé schody.
Masklin je hypnotizovaně pozoroval. Schody se zvedaly z podlahy, při tom strašidelně skřípaly a drnčely vzhůru do vzdálených výšin.
„Pane jo,“ vydechl. To bylo všechno, na víc se nezmohl.
„Šatičkové se k nim nepřibližují,“ řekl Gurder. „Myslí, že je to oblíbené místo duchů.“
„Nic proti nim nemám,“ řekla trochu roztřeseně Grimma.
„Och, to je jen pověra,“ poznamenal Gurder. Obličej měl bílý a hlas se mu třásl. „Není čeho se bát,“ vypísknul.
Masklin na něj upřel pohled.
„Už jsi tady někdy byl?“ zeptal se.
„No jo. Miliónkrát. Často,“ řekl Gurder, uchopil záhyb svého oděvu a žmoulal ho mezi prsty.
„Takže co teď uděláme?“
Gurder se snažil mluvit zvolna, ale hlas se mu sám od sebe zrychloval a zrychlovaclass="underline" „Víš, Šatičkové říkají, že bří Arnoldové (zal. 1905) čeká nahoře, víš, a když nomové umřou —“
Grimma se zamyšleně dívala, jak se schody zvedají, a znovu se otřásla. Potom se rozeběhla.
„Co to děláš?“ zakřičel Masklin.
„Podívám se, jestli je to pravda!“ odsekla. „Jinak tady skejsneme celý den!“
Masklin utíkal za ní. Gurder zalapal po dechu, ohlédl se a pelášil za těmi dvěma.
Masklin viděl, jak se Grimma rozeběhla k zdvíhající se hmotě schodu a vtom se podlaha pod ní vznesla a ona najednou stoupala, kymácejíc se, jak bojovala o rovnováhu. Podlaha se mu pod nohama tlačila vzhůru a on stoupal za Grimmou o schod níž.
„Seskoč!“ volal. „Nemůžeš spoléhat na půdu, která se hýbe sama od sebe!“
Její bledý obličej zíral přes okraj schodu.
„K čemu to bude dobré?“ zeptala se.
„Mužem to pak někde spolu probrat!“
Zasmála se. „Kde? Podíval ses už dolů?“
Masklin se otočil.
Už byl o několik schodů výš. Vzdálená Gurderova postava sebrala odvahu a naskočila si na vlastní schod…
Bří Arnoldové (zal. 1905) nahoře nečekal.
Byla tam prostě dlouhá hnědá chodba lemovaná dveřmi. Na některých byla namalovaná slova.
Ale Grimma čekala. Masklin jí pohrozil prstem, když seskočil ze svého schodu, který se tajuplně spustil do podlahy.
„Už vůbec nikdy něco takového nedělej!“ křičel.
„Kdybych to neudělala, byl bys ještě dole. Mohl sis všimnout, že Gurder je k smrti vyděšený!“ odmlouvala.
„Ale tady nahoře může číhat všelijaké nebezpečí!“
„Jako například co?“ řekla Grimma přezíravě.
„No třeba…“ Masklin váhal. „To teď není důležité, důležité je…“
V tom okamžiku jim schod téměř k nohám dokutálel Gurdera. Zvedli ho.
„Tak,“ řekla Grimma zvesela. „Jsme tu všichni a všechno je v nejlepším pořádku, nebo ne?“
Gurder se díval kolem sebe. Pak si odkašlal a upravil si oděv.
„Ztratil jsem tam rovnováhu,“ řekl. „Záludné, tyhle pohyblivé schody. Ale vy jste si na ně okamžitě zvykli.“ Znovu zakašlal a podíval se do chodby. „No, radši bychom sebou měli hodit,“ řekl.
Tři nomové se plížili vpřed podél rady dveří.
„Patří některé Radikální slevě?“ zeptala se Grimma. To jméno tady nahoře znělo jaksi hrozivěji.
„Hm, ne,“ řekl Gurder. „Ta bydlí mezi kotli v suterénu.“ Zašilhal vzhůru na nejbližší dveře. „Tyhle se jmenují Mzdy.“
„Jsou dobré nebo špatné?“ vyzvídala dál Grimma a prohlížela si to slovo na natřených dveřích.