„Nevím.“
Masklin tvořil zadní voj, pomalu se otáčel, aby měl na očích celou chodbu. Byla příliš rozlehlá. Nebyl tam žádný úkryt, nebylo se za čím schovat.
Ukázal na řadu obrovských červených věcí, které visely uprostřed protější stěny. Gurder zašeptal, že to jsou kyblíčky.
„Jejich obrázky jsou v knížce Kubík a Zuzka jedou k moři,“ řekl.
„Co je to na nich napsáno?“
Gurder přivíral oči. „Oheň,“ řekl. „Ach jé. Opat měl pravdu. Kyblíčky na oheň!“
„Oheň v kyblíčcích?“ ptal se Masklin. „Kyblíčky s ohněm? Žádné plameny nevidím.“
„Musejí být uvnitř. Možná mají víko. Ve fazolových plechovkách jsou fazole a v zavařeninových sklenicích je zavařenina. V kyblíčcích na oheň by tedy měl být oheň,“ řekl nejistě Gurder. „Jdem.“
Grimma se také na to slovo upřeně dívala. Rty se jí pohybovaly, když si ho pro sebe opakovala. Potom chvátala za těmi dvěma.
Konečně došli na konec chodby. Tam byly další dveře, prosklené v horní polovině.
Gurder se na ně zadíval.
„Vidím tam nějaká slova,“ řekla Grimma. „Přečti je. Radši bych se na ně neměla dívat,“ dodala sladce, „aby se mi nezapařil mozek.“
Gurder polkl. „Říká se tu, Bří Arnoldové (zal. 1905). D. H. K. Vysmrkmáslo ‚generální ředitel‘. Ech.“
„On je uvnitř?“ zeptala se Grimma.
„No, ve fazolových plechovkách jsou fazole a v ohňových kyblíčcích je oheň,“ napovídal Masklin. „Dveře nejsou zavřené, podívejte. Chcete, abych se tam šel podívat?“
Gurder nešťastně přikývl. Masklin došel ke dveřím, opřel se do nich a tlačil, až ho bolely paže. Nakonec s nimi trochu pohnul.
Uvnitř bylo zhasnuto, ale ve slabém svitu z chodby mohl vidět, že vstupuje do velké místnosti. Koberec byl mnohem hustší — jako by se prodírali trávou. O několik metrů dál stála velká pravoúhlá dřevěná věc; když ji obcházel, uviděl za ní židli. Snad tady sedává bří Arnoldové (zal. 1905).
„Kde jsi, bří Arnoldové (zal. 1905)?“ zašeptal.
Po několika minutách druzí dva slyšeli, jak je tiše volá. Vykoukli za dveřmi.
„Kde jsi?“ zasyčela Grimma.
„Tady nahoře,“ bylo slyšet Masklinův hlas. „Na té velké dřevěné věci. Můžete sem vyšplhat po takových výčnělcích. Tady nahoře jsou všelijaké věci. Na koberci opatrně, může v něm být dravá zvěř. Když chvilku počkáte, pomůžu vám.“
Brodili se hlubokým vlasem koberce a jako na trní čekali u dřevěného útesu.
„To je psací stůl,“ řekl Gurder zvysoka. „V Nábytku je jich plno. Úžasná kvalita v pravé stoprocentní dubové dýze.“
„Co to tam dělá?“ ptala se Grimma. „Slyším nějaké cinkání.“
„Nepostradatelný v každé domácnosti,“ řekl Gurder, jako by mu pronášené slogany dodávaly trochu útěchy. „Široký výběr pro každého.“
„O čem to mluvíš?“
„Promiň. Takovéhle věci píše bří Arnoldové (zal. 1905) na ty Nápisy. Prostě mi dělá dobře si je přeříkat.“
„Co je ta druhá věc tamhle?“
Podíval se, kam ukazuje.
„To? To je židle. S otočnou úpravou získáte dojem větší výkonnosti.“
„Velká jako pro lidi,“ řekla zamyšleně.
„Myslím, že na ní lidé sedí, když jim bří Arnoldové (zal. 1905) dává příkazy.“
„Hmm,“ řekla.
Nad hlavou jí něco zacinkalo.
„Promiňte,“ volal dolů Masklin. „Chvilku mi trvalo zaháčkovat je dohromady.“
Gurder vzhlédl do výšin a na lesklý řetěz, co najednou visel dolů.
„Svorky,“ řekl udiveně. „Na to bych nikdy nepřišel.“
Když se vyškrábali nahoru, našli Masklina, jak se prochází po lesklé ploše a šťouchá kopím do všeho kolem. „Tohle je papír,“ vysvětlil ledabyle Gurder, „a věci na dělání značek.“
„No, nevypadá to, že by se tu bří Arnoldové (zal. 1905) vyskytoval,“ řekl Masklin. „Možná šel do postele nebo bůhvíkam.“
„Opat říkal, že ho viděl jednou večer sedět zrovna tady za stolem,“ řekl Gurder. „Dohlížel na Obchoďák.“
„Cože, na téhle židli?“podivila se Grimma.
„Asi ano.“
„Tak to je velký, že jo?“ naléhala Grimma neúprosně. „Asi jako člověk.“
„Tak nějak,“ řekl Gurder váhavě.
„Hmm.“
Masklin našel kabel tlustý jako jeho paže, který se vinul po desce stolu. Sledoval ho.
„Jestli má podobu člověka a je velký jako člověk,“ řekla Grimma, „tak to je možná —“
„Pojďme se podívat, co je tady nahoře, jo?“ řekl honem Gurder. Přešel k hromadě papíru a začal předčítat svrchní list v chabém světle, přicházejícím z chodby. Četl pomalu a hodně nahlas.
„Arnco Group,“ četl, „sdružující Arnco Developments (Velká Británie), United Television, Arnco Schultz (Hamburk) AG, Arncoaerolinie, Arnco Recording, Arnco (biografy) s. s r. o. ‚ Naftařská holdingová společnost Arnco, Vydavatelství a nakladatelství Arnco, Maloobchod Arnco —“
„A hrome,“ řekla Grimma chabě.
„Je toho tady víc,“ řekl Gurder vzrušeně, “ menšími písmeny, možná, že to tak zamýšleli pro nás. Poslechni si všechna ta jména: Maloobchod Arnco zahrnuje smluvní filiálky, Grimethorpovy barvylaky, Mechanické smetáky Všudybyl, s. s r. o. ‚ a — a — a —“
„Něco je špatně?“
„— bří Arnoldové (zal. 1905).“ Gurder vzhlédl. „Co myslíš, že to znamená? Nabídko výhodná, ochraňuj nás.“
Rozsvítilo se. Světlo, bílé a palčivé, padalo šikmo na oba, takže stáli nad černými jezírky vlastních stínů.
Gurder se s hrůzou díval na zářící kouli, která se objevila nad nimi.
„Promiň, myslím, že jsem to byl já,“ řekl Masklinův hlas ze stínu. „Našel jsem takovouhle jakoby houpačku a když jsem se zhoupl, udělalo to cvak. Promiňte.“
„Aha,“ řekl Gurder zvesela. „Elektrické světlo. Samozřejmě. Na chvilku mě to docela vyděsilo.“
Masklin se objevil v kruhu jasu a podíval se na papír.
„Slyšel jsem tě číst,“ řekl. „Něco zajímavého?“
Gurder se znovu zabral do čtení.
„Sdělení všemu personálu,“ četl. „Jsem přesvědčen, že jsme si všichni vědomi stále klesající finanční výnosnosti obchodního domu za poslední léta. Tato rozlehlá stará budova, zcela vyhovující neuspěchanému zákazníkovi roku 1905, se nehodí do vzrušeného světa devadesátých let, a všichni víme, že jsme naneštěstí zaznamenali kapitálové ztráty a obecný úbytek zákazníků, který následoval po otevření novějších velkých filiálek ve městě. Jsem si jist, že náš zármutek nad uzavřením obchodního domu Bratří Arnoldové, který, jak víte, založil bohatství společnosti Arnco, zmenší zpráva o tom, že Arnco Group ho plánuje nahradit supermarketem s potravinami v nákupním středisku Neila Armstronga. Za tím účelem bude obchodní dům na konci měsíce uzavřen a krátce poté stržen, aby ustoupil novému skvělému komplexu pro volný čas společnosti Arnco…“
Gurder zmlkl a složil hlavu do dlaní.
„To jsou zase ta slova,“ řekl Masklin pomalu. „Uzavření. Demolice.“
„Co je to volný čas?“ řekla Grimma.
Papírník si jí nevšímal.
Masklin ji vzal jemně za ruku.
„Myslím, že chce být chvilku sám,“ řekl. Přehnul hrotem kopí list papíru po šířce a skládal ho, až byl dost malý, aby se dal nést.