„Čekám, že to bude chtít Opat vidět,“ řekl. „Nikdy nám neuvěří, jestli mu —“
Zarazil se. Grimma se mu upřeně dívala přes rameno. Ohlédl se a viděl skrz skleněnou výplň dveří nějaký stín. Měl tvar člověka. A zvětšoval se.
„Co je to?“ zeptala se.
Masklin sevřel kopí. „Já myslím,“ řekl, „že je to asi Radikální sleva.“
Obrátili se a hnali se ke Gurderovi.
„Někdo sem jde,“ šeptal Masklin. „Dolů na zem, rychle!“
„Stržen!“ kvílel Gurder, svíral si rukama ramena a kýval se ze strany na stranu. „Totální výprodej! Konečné snížení cen! Všichni jsme zatraceni!“
„Ano, a myslíš, že by ses mohl nechat zatratit na podlaze?“ řekl Masklin.
„Není při sobě, to je vidět,“ řekla Grimma. „No tak,“ dodala děsně povzbudivě. „Hopla!“
Zvedla ho a sunula k žebříku ze svorek. Masklin šel pozpátku za nimi s očima na dveřích.
Pomyslel si: viděl to světlo. Tady teď měla být tma, a on viděl světlo. Ale nikdy se mu nepodaří zhasnout a stejně by to nemělo smysl. Nevěřil v žádného démona jménem Radikální sleva a prosím, už je tady. To je divný svět.
Odplížil se do stínu za hromádku papírů a čekal.
Slyšel, jak Gurderovy chabé protesty dole na podlaze naráz ustaly. To ho asi Grimma něčím praštila. V krizových situacích byla schopná pozoruhodných činů.
Dveře se otevíraly, velmi pomalu. Objevila se v nich postava. Vypadala jako člověk v modrém obleku. Masklin nedokázal mnoho usoudit z výrazu lidské tváře, ale tenhle člověk nevyhlížel příliš šťastně. V ruce držel kovovou trubici. Z jednoho jejího konce proudilo světlo. Hrůzostrašné světlo, pomyslel si Masklin.
Postava se přiblížila tím zpomaleným náměsíčním způsobem, jakým chodí lidé. Masklin vykukoval za papírem, proti své vůli zcela fascinován. Díval se do kulatého zarudlého obličeje, cítil cizí dech, zřetelně viděl čepici se štítkem.
Dověděl se už, že lidé v obchodním domě mají svoje jména napsána na odznáčcích, protože — jak mu bylo řečeno — byli tak hloupí, že by si jeden druhého jinak nezapamatovali. Tenhle měl jméno na čepici. Masklin přimhouřil oči, aby rozeznal tvar písmen: H… L… Í… D… A… Č. Měl bílé kníry.
Muž se napřímil a dal se do obhlídky místnosti. Nejsou hloupí, řekl si Masklin. Je dost chytrý, aby věděl, že se tady nemělo svítit, a chce přijít na to, proč se svítí. Musí ty dva zahlédnout, jenom se podívat na správné místo. I člověk je může zahlédnout.
Sevřel kopí. Oči, pomyslel si, musím mu jít po očích…
Hlídač se ospale sunul po místnosti, prohlížel skříně a díval se do koutů. Potom zamířil zpátky ke dveřím.
Masklin se odvážil vydechnout, a v tom okamžiku se odněkud zdola ozval Gurderův hysterický hlas.
„To je Radikální sleva! Ó, Nabídko výhodná, spas nás! Jsme všichni umphumphumphumph —“
Hlídač se zastavil. Otočil se a na obličeji se mu pomalu jako sirup rozléval zmatený výraz.
Masklin zacouval dál do stínu. Tak, teď, pomyslel si. Kdybych se tak mohl pořádně rozeběhnout…
Cosi za dveřmi začalo řvát. Připomínalo to hluk náklaďáku. Muže to zřejmě neznepokojilo, jenom otevřel dveře a vyhlédl.
Na chodbě byla lidská žena. Vypadala dost staře, pokud mohl Masklin soudit, v růžové květované zástěře a s bačkorami na nohou. V jedné ruce držela prachovku a druhou rukou…
Inu, vypadalo to, jakoby zadržovala jakéhosi řvouna, nějaký pytel na kolečkách. Neustále vyrážel vpřed po koberci, ale ona měla jednu ruku na jeho holi a vždycky ho stáhla zpět.
Masklin pozoroval, jak tu věc nakopla. Řev odumřel, když na ni Hlídač začal mluvit. Masklinovi ten hovor zněl jako souboj dvou lodních sirén.
Masklin utíkal k hraně stolu a napůl sešplhal, napůl spadl po žebříku ze svorek. Ostatní čekali ve stínu psacího stolu. Gurder koulel očima; Grimma mu jednou rukou pevně svírala ústa.
„Pojďte, vypadneme odsud, dokud se nedívá!“ křikl Masklin.
„Jak?“ řekla Grimma. „Jsou tu jenom tyhle dveře.“
„Umphumpumph.“
„A co uděláme s ním?“
„Podívej,“ řekl Masklin vyděšenému Gurderovi. „Necháš už toho s tím posledním soudem pořád dokola nebo ne? Jinak ti budeme muset dát roubík. Promiň.“
„Umph.“
„Slibuješ?“
„Umph.“
„Tak jo, můžeš ho pustit.“
„To byla Nabídka výhodná!“ zasyčel rozčileně Gurder.
Grimma se podívala na Masklina. „Mám mu zase zacpat hubu?“ řekla.
„Ať si říká, co chce, pokud bude mluvit potichu,“ řekl Masklin. „Patrně se tak cítí líp. Je trochu v šoku.“
„Nabídka výhodná nás přišla zachránit! Se svou velkou řvoucí Odsávačkou duší…“ Gurderovi se samým zmatkem vlnilo obočí.
„To byl vysavač, ne?“ řekl pomalu. „Vždycky jsem si myslel, že je to něco magického a on to je jenom vysavač. V Domácích spotřebičích jsou jich spousty. Se speciální sací silou pro vyčištění koberce skrz naskrz.“
„Dobrá. To je sice hezké. Ale jak se odsud dostanem?“ Pátrání za registraturou odhalilo škvíru mezi prkny podlahy právě tak velkou, aby se jí s obtížemi protáhli. Cesta zpět trvala půl dne, částečně proto, že Gurder si každou chvíli sedl a propukal v pláč, ale hlavně proto, že museli šplhat dolů vnitřkem stěny. Byla dutá a plná drátů s nějakým tím kouskem dřeva, které tam přivázali Šatičkové, ale přesto to byla únavná lopota. Vylezli pod Šatičkami pro dětičky. V té době se Gurder vzpamatoval a nadutě si vyžádal jídlo a eskortu.
A tak se nakonec vrátili do Oddělení papírnictví.
Právě včas.
Bábi Morkie vzhlédla, když byli vpuštěni k Opatovi do ložnice. Seděla u postele s rukama na kolenou. „Žádnej velkej rámus,“ nařídila. „Je moc nemocnej. Říká, že umírá. Řekla bych, že to asi bude vědět nejlíp.“
„Proč umírá?“ zeptal se Masklin.
„Protože už žije moc dlouho,“ odpověděla bábi.
Opat ležel mezi svými polštářky, vrásčitý a ještě menší, než si ho Masklin pamatoval. Svíral Věc v hubených rukou, podobných párátkům.
Podíval se na Masklina a s velkou námahou mu pokynul, aby přistoupil blíž.
„Budeš se k němu muset naklonit,“ přikázala bábi. „Sotva ze sebe vypraví hlásek, chudáček starý.“
Opat jemně uchopil Masklinovo ucho a přitáhl si ho k ústům.
„Ryzí žena,“ zašeptal, „má mnoho dobrých vlastností, já vím. Ale prosím tě, pošli ji pryč, než mi vnutí další lék.“
Masklin přikývl, Morkiiny léčebné prostředky, vyráběné z léčivých, čistých a dá se říci částečně jedovatých rostlin a kořínků, byly úžasné. Po jedné dávce medicíny na bolení žaludku bylo jisté, že si už vůbec nikdy na bolení žaludku nepostěžujete. Svým způsobem to byl taky druh léčby.
„Nemohu ji jen tak poslat pryč,“ řekl, „ale mohu ji požádat.“
Vyšla ven, vykřikujíc instrukce, aby mohla namíchat další dávku léku.
Gurder si klekl u postele.
„Vy neumřete, že ne, pane?“ řekl.
„Jistěže ano. Každý umře. O tom je právě život,“ zašeptal Opat. „Viděli jste bří Arnoldové (zal. 1905)?“
„Tedy. É.“ Gurder zaváhal. „Našli jsme něco Psaného, pane. Je to pravda, říká se v něm, že se obchodní dům bude bourat. To znamená konec všeho, pane, co jen budeme dělat?“