Masklin na něj zděšeně pohlédl. Potom vystrčil hlavu zpod plachty. Ano, tamhle je, daleko dole. Černá krychlička na zemi.
Věc.
Ležela v louži, ale jí to ani trochu nevadilo. Věci se nic nedotklo. Snad by ani nehořela.
A potom uslyšel zvuk pomalých kroků na štěrku.
„Není čas,“ zašeptal. „Vážně už není čas.“
„Bez ní nemůžeme odjet,“ řekla Grimma.
„To se rozumí, že můžeme. Je to jenom taková, taková věc. Tam, co jedeme, nebudeme ten mizerný krám potřebovat.“
Cítil se provinile, jakmile to vyslovil, užasl, že jeho vlastní rty pronášejí taková slova. Grimma se tvářila zděšeně. Bábi Morkie se roztřeseně vztyčila do své plné výšky.
„Budiž ti odpuštěno!“ vyštěkla. „Říkat takový hrozný věci! Pověz mu to, Torrite.“ Dloubla Torrita do žeber.
„Dyš neberem Věc, já nejedu,“ řekl Torrit trucovitě. „To není —“
„Mluví k tobě tvůj náčelník,“ přerušila ho bábi Morkie. „Tak udělej, co ti říká. Nechat ji tady, to zrovna! To by nebylo slušný. To by nebylo správný. Jdi a přines ji, a hned.“
Masklin mlčky zíral dolů na rozmoklé bláto a potom zoufalým pohybem hodil lano přes okraj a sjel po něm dolů.
Déšť byl hustší, objevil se i sníh. Vítr ho bičoval, když se snášel podél velkého oblouku kola a ztěžka přistál v louži. Natáhl se, shrábl Věc—
A náklaďák se dal do pohybu.
Nejprve přišlo zaburácení, tak hlasité, že vše kolem přehlušilo. Potom přišel závan páchnoucího vzduchu a zachvění, které roztřáslo zem.
Prudce zatahal za lano a ječel, aby ho vytáhli, ale uvědomil si, že neslyší ani svůj vlastní hlas. Ale Grimmu nebo někoho to muselo napadnout, protože zrovna, když se velké kolo začalo otáčet, provaz se napnul a on cítil, že se mu nohy zvedají z bláta.
Pohupoval se a točil sem a tam, když ho ztěžka vytahovali podél kola nahoru. Otáčelo se jenom pár palců od něj, černá, studená čmouha, a celou dobu mu v hlavě bušilo beranidlo.
Nemám strach, říkal si. Tohle je mnohem horší než cokoliv, co se mi kdy přihodilo, ale mě to neděsí. Je to až moc strašné, aby to děsilo.
Měl pocit, že je v malém teplém zámotku, daleko od všeho hluku a větru. Umřu, pomyslel si, jenom kvůli téhle Věci, která nám nikdy nijak nepomohla. Kvůli něčemu, co je jenom kostka nějaké hmoty, a já teď umřu a přijdu do nebes. Zajímalo by mě, jestli má starý Torrit pravdu v tom, co se stane, když umřete. Připadá mi trochu kruté muset umřít, abyste se to dověděli. Celá léta jsem se každý večer díval na oblohu a jakživ jsem tam nahoře žádné nomy neviděl…
Ale vlastně to nevadilo, šlo to všechno mimo něj, bylo to neskutečné—
Napřáhly se nějaké ruce, chytily ho v podpaží a vytáhly ho do nadouvajícího se prostoru pod plachtou, a s jistými obtížemi vyprostily Věc z jeho sevření.
Za uhánějícím nákladním autem se nad opuštěnými poli spouštěly nové opony šedého deště.
A venku už nezůstali žádní další nomové.
Bývaly jich spousty za dnů, kdy tolik nepršelo. Masklin si jich pamatoval nejméně čtyřicet. Ale potom se objevila dálnice; potůčky byly svedeny do potrubí pod zem, a nejbližší živé ploty byly vymýceny. Nomové vždycky žili v zákoutích, ale najednou už mnoho zákoutí nezbývalo.
Nomů začalo ubývat. Z větší části to mělo přirozené příčiny. Když měříte čtyři palce, může být přirozenou příčinou cokoli, co má zuby, rychlost a hlad. Například Pyrrince, který byl svým způsobem náramný dobrodruh, vedl jednou večer nebezpečnou expedici přes vozovku, aby propátrali lesy na druhé straně. Nikdy se nevrátili. Někteří říkali, že to udělali jestřábi, jiní si mysleli, že náklaďák. Někteří dokonce, že Nomové zůstali v půli cesty a uvízli v pásu mezi nekonečně svištícími řadami aut.
Potom vystavěli tu kavárnu, kousek dál u silnice. To bylo do jisté míry zlepšení. Záleží na tom, jak se na to díváte. Jestli jsou studené zbytky hranolků a odřezky šedivého kuřete potravou, tak jí bylo najednou dost pro každého.
A potom přišlo jaro a Masklin se rozhlédl a shledal, že jich zůstalo jenom deset, z nichž osm je příliš starých, aby mohli cestovat. Starému Torritovi bylo skoro deset.
Léto bylo hrozné. Grimma pořádala půlnoční nájezdy do odpadkových košů s těmi, co ještě mohli chodit, a Masklin to zkoušel s lovem.
Lovit sám bylo jako pokaždé trošku umírat. Většina toho, co lovíte, loví také vás. A i když máte štěstí a něco zabijete, jak to dotáhnete domů? S tou krysou to zabralo dva dny včetně nočního hlídkování a pranic s jinými stvořeními. Deset silných lovců by svedlo cokoliv — vybírat včelám plástve, klást pasti na myši, chytat krtky, — ale jeden osamělý lovec, kterému v dlouhé trávě nikdo nekryje záda, byl prostě příštím obědem všemu, co mělo drápy a pařáty.
Získat dostatek jídla, na to jste potřebovali spoustu zdravých lovců. Ale získat spoustu zdravých lovců, na to jste potřebovali dostatek jídla.
„Na podzim to bude dobré,“ říkala Grimma, když mu obvazovala paži, za kterou ho chňapla lasička. „Budou houby a ostružiny a oříšky a všecko.“
No, a žádné houby nebyly a pršelo tolik, že většina ostružin shnila, ještě než dozrála. Ale oříšků byla spousta. Nejbližší líska byla půlden cesty. Masklin unesl tucet oříšků, když je vytloukl ze skořápek a táhl je v sáčku z odpadkového koše. Trvalo to celý den, cestou mu hrozilo nebezpečí od jestřábů, a jídlo jim vydrželo taky jeden den.
Potom se propadla zadní část nory, taky kvůli dešti. Tedy, bylo skoro příjemné vypadnout ven. Bylo to lepší, než poslouchat, jak na něj vrčí, že se nepostará o běžné opravy. Ó, a potom to s tím ohněm. Oheň bylo třeba udržovat u vchodu do nory, na vaření a abyste drželi zpátky noční slídily. Bábi Morkie jednoho dne usnula a oheň uhasl. Dokonce měla tolik slušnosti, že upadla do rozpaků.
Když se toho večera Masklin vrátil, díval se dlouho na hromádku studeného popela a potom zarazil svoje kopí do země a dal se do smíchu a smál se a smál, dokud se nerozplakal. Nedokázal se na ostatní ani podívat. Musel si jít sednout ven, kam mu za chvilku přinesla Grimma ve skořápce čaj z kopřiv. Studený čaj z kopřiv.
„Jsou z toho všichni moc zdrcení,“ řekla sama od sebe.
Masklin se falešně zasmál. „To ano, to bych řekl. Slyším je. ‚Měl bys přinést dalšího špačka, chlapče, úplně mi došel tabák‘ a ‚Teď nějak nemíváme ryby, možná by sis měl najít čas zajít k řece‘, a ‚Já, já, já, to je všechno, co vy mladý máte v hlavě, za mejch časů‘ —“
Grimma si vzdychla. „Dělají co mohou. Jenom si to neuvědomují. Když byli mladí, byly nás stovky.“
„Bude to trvat celé dny, než oheň opět zapálíme,“ řekl Masklin. Měli čočky z dalekohledu; potřebovali hodně slunný den.
Bezmyšlenkovitě se rýpal nohou v blátě.
„Mám toho dost,“ řekl tiše. „Chci odejít.“
„Ale my tě potřebujeme.“
„Já se taky potřebuju. Povídám, co je tohle za život?“
„Ale oni umřou, když odejdeš!“
„Oni umřou stejně,“ řekl Masklin.
„To jsou ohavné řeči!“
„Ale je to pravda. Každý stejně umře. My stejně umřeme. Podívej se na sebe. Trávíš všechen čas praním a uklízením a vařením a lítáním kolem nich. Jsou ti skoro tři! Je už načase, abys začala žít vlastní život.“