„Budete muset odejít,“ řekl Opat.
Gurder se zatvářil zděšeně.
„Ale vždycky jste říkal, že všechno mimo obchodní dům je možná jenom sen!“
„A ty jsi mi nikdy nevěřil, chlapče. A možná jsem se mýlil. Ten mladík s kopím, je tady ještě? Moc dobře nevidím.“
Masklin pokročil kupředu.
„Á, tady jsi,“ řekl starý nom. „Tahle tvoje krabička.“
„Ano,“ řekl Masklin.
„Vyprávěla mi. Promítala mi obrázky. Obchodní dům je daleko větší, než jsem si myslel, existuje taková místnost, v níž se ukládají hvězdy, ne jenom ty blýskavé, co visí ze stropu o Vánočním trhu, ale stovky takových podobných. Říká se tomu vesmír. Kdysi jsme tam žili, skoro celý nám patřil, byl to náš domov. Nebydleli jsme pod něčí podlahou. Myslím, že bří Arnoldové (zal. 1905) nás vybízí, abychom se tam vrátili.“
Natáhl se a studené bílé prsty s překvapivou silou sevřely Masklinovi paži.
„Neříkám, že jsi obdařený důvtipem,“ řekl. „Ve skutečnosti mám takový dojem, že jsi ten naivní, ale povinností dbalý typ, který se stává vůdcem, když z toho nekouká žádná sláva. Jsi ten typ, co věci dotahuje do konce. Odveď je domů. Odveď je všechny domů.“
Klesl zpátky na polštáře a zavřel oči.
„Ale — odejít z Obchoďáku, pane?“ řekl Gurder. „Jsou nás tisíce, staří a mimina a všichni ostatní, kam můžeme jít? Venku jsou lišky, říká Masklin, a vítr a hlad a voda, co padá z oblohy po kouskách. Pane? Pane?“
Grimma se naklonila a nahmátla starému nomovi zápěstí.
„Slyší mě?“ zeptal se Gurder.
„Možná,“ odpověděla Grimma. „Možná. Ale nebude ti moct odpovědět, protože je mrtvý.“
„Ale on nemůže umřít! Vždycky tady byl!“ řekl Gurder užasle. „Ty jsi se spletla. Pane? Pane!“
Masklin vzal Opatovi Věc z poddajných rukou, když dovnitř vběhli další Papírníci, kteří zaslechli Gurderův hlas.
„Věci?“ řekl tiše a kráčel stranou davu kolem postele.
„Poslouchám.“
„Je mrtvý?“
„Žádné životní funkce nezjištěny.“
„Co to znamená?“
„To znamená ‚ano‘.“
„Ó.“ Masklin nad tím uvažoval. „Myslel jsem, že nejdřív nás musí něco sníst nebo rozmáčknout. Nemyslel jsem, že se jenom nějak zastavíme.“
Věc nenabídla žádnou informaci.
„Nějaký nápad, co bych teď měl udělat?“ řekl Masklin. „Gurder měl pravdu. Všechno tohle teplo a jídlo nebudou chtít opustit. Možná jen pár mladíků, z legrace. Ale jestli máme venku přežít, budeme potřebovat spoustu lidí. Věř mi, já vím, o čem mluvím. A to jim mám říct: Pardon, tohle všechno musíme opustit?“
Věc promluvila:
„Ne,“ řekla.
Masklin nikdy neviděl pohřeb. Vlastně nikdy neviděl umřít nějakého noma proto, že žil příliš dlouho. Ano, někteří byli snědeni nebo se odněkud nevrátili, ale žádný z jeho skupiny nikdy takto přirozeně nedospěl ke konci.
„Kam se pochovávají vaši mrtví?“ ptal se Gurder.
„Do jezevců a lišek, to často,“ odvětil a neodolal, aby nedodaclass="underline" „Však víš. Ti hezcí a hbití lovci.“
Takto se nomové loučili se svými mrtvými:
Tělo starého Opata bylo slavnostně oblečeno do zeleného pláště a špičatého červeného klobouku. Dlouhou bílou bradu mu pečlivě vykartáčovali, položili ho na jeho postel a Gurder četl pohřební řeč.
„Teď, když se ti, bří Arnoldové (zal. 1905), zlíbilo povolat našeho bratra do svého velkého Ráje zahrádkářů nad Zbožím na úvěr, tam, kde je Ideální sekačka trávy a Úžasná výstava květin a bazén života věčného ve Snadno instalovatelné polyetylénové fólii s opravdu senzačním obkladem, dáme mu dary, které si nom musí vzít na tuto cestu.“
Hrabě Kovomat pokročil vpřed. „Dávám mu,“ řekl a vedle noma položil nějaký předmět, „Čestný rýč lopoty.“
„A já,“ řekl vévoda de Galanterie, „mu kladu po bok Rybářský prut naděje.“
Další vysoce postavení nomové přinášeli další věci: Trakař vůdcovství, Nákupní košík života. Umřít v Obchoďáku je dost komplikované, pomyslel si Masklin.
Grimma se hlasitě vysmrkala, když Gurder skončil a tělo obřadně odnášeli.
Do druhého suterénu, jak se později dověděli, a do spalovny. Dolů do říše Radikální slevy, Hlídače, který tam za nocí sedává, jak praví legenda, a popíjí svůj příšerný čaj.
„Řekla bych, že je to dost hrozný,“ řekla bábi Morkie, když tam tak postávali. „Za mejch mladejch let, když člověk umřel, tak jsme ho pochovali. Do země.“
„Do země?“ řekl Gurder.
„Taková podlaha,“ vysvětlila bábi.
„Co se potom stalo?“
Bábi se zatvářila rozpačitě. „Co jako?“ řekla.
„Kam šli potom?“ ptal se Papírník trpělivě.
„Šli? Nemyslím, že by někam chodili. Mrtví se moc necouraj.“
„V Obchoďáku,“ řekl Gurder zvolna, jakoby něco vysvětloval hodně zaostalému dítěti, „když zemře nom, pokud to byl dobrý nom, pošle ho bří Arnoldové (zal. 1905) zpátky k nám, než odejde do Lepšího obydlí.“
„Jak můžou —“ začala bábi.
„Tu vnitřní část, myslím,“ řekl Gurder. „Ten kousek uvnitř, který jste opravdu vy.“
Zdvořile se na něj dívali a vyčkávali, jestli podá nějaký důkaz.
Gurder si vzdychl. „Dobrá,“ řekl, „přivedu někoho, aby vám to ukázal.“
Odvedli je do Ráje zahrádkářů. To je divné místo, pomyslel si Masklin. Vypadalo jako svět venku, ale bez všech překážek, které k venkovnímu světu patří. Jediným světlem byla slabá záře domácích sluncí, která stála na obloze celou noc. Nebyl tu žádný vítr, žádný déšť, a nikdy nebudou. Trávu nahradila zeleně obarvená pytlovina, z níž něco trčelo. Byly tu jenom kopcovité útesy sáčků se semínky, každý s obrázkem, o kterých měl Masklin podezření, že naprosto neodpovídají skutečnosti. Ukazovaly květiny, ale květiny nepodobné těm, které kdy viděl.
„Vypadá to Venku takhle?“ ptal se mladý kněz, který je provázel. „Říká se, říká se, é, říká se, že jste tam byli Říká se, že jste to viděli.“ Řekl to s nadějí.
„Bylo tam víc zelené a hnědé,“ řekl Masklin kategoricky.
„A květiny?“ řekl kněz.
„Něco málo květin,“ souhlasil Masklin. „Ale ne takovéhle.“
„Kdysi jsem takovýhle kytky zašíval,“ řekl Torrit a pak, poněkud neobvykle, umlkl.
Vedli je kolem nemotorné obrovské sekačky na trávu a tam—
— byli nomové. Vysocí, buclatí nómové. Trpaslíci s tvářičkami zmalovanými narůžovo. Někteří drželi rybářské pruty a rýče. Někteří vezli malované trakaře. A všichni se culili.
Po nějakou dobu stál Masklinův kmen mlčky.
Pak řekla Grimma tichounce. „To je hrůza.“
„Ale ne!“ vykřikl kněz zděšeně. „Je to zázrak! Bří Arnoldové (zal. 1905) vás posílá zpět elegantní a celé nové, a potom opustíte obchodní dům a přijdete na báječné místo!“
„Nejsou tu žádný ženský,“ řekla bábi. „Aspoň nějaká úleva.“
„Ach, tedy,“ řekl kněz a tvářil se trochu rozpačitě. „To byla vždy poněkud diskutabilní otázka, nejsme si jisti proč, ale myslíme —“
„A nikomu se nepodobaj,“ řekla bábi. „Všichni vypadaj stejně.“
„No, víte—“