„To zrovna, vrátit se takováhle,“ řekla bábi. „Přijít zpátky takhle, tak radši nikam nejdu.“
Kněz téměř plakal.
„Ne, ale —“
„Jednou sem jednoho takovýho viděl.“ To byl zase starý Torrit. V obličeji byl celý šedivý a chvěl se.
„Ty kušuj, ty,“ sykla bábi. „Nikdá si nic neviděl.“
„To teda jo,“ řekl Torrit. „Když sem byl malej klouček. Děda Dimpo nás několik vzal rovnou přes pole, rovnou skrz les a tam byly tyhle veliký kamenný domy, kde žijou lidi, a měly vpředu polička plný kytek, takovejch, co maj tady, a trávu úplně krátkou a rybníčky s oranžovýma rybičkama, a jednoho takovýhohle sme tam viděli. Seděl na kamenný prašivce u jednoho toho rybníčku.“
„To určitě ne,“ poznamenala automaticky Grimma.
„To teda jo a vůbec,“ řekl Torrit chladně. „A pamatuju se, jak děda říkaclass="underline" ‚To neni žádnej život, pořád venku za každýho počasí, ptáci vám dělaj na klobouk a psiska na vás zvedaj nožičku‘. Vypravoval nám, že je to obr mezi nomy, kterej zkameněl, jelikož tam vysedával moc dlouho a jakživ nechytil ani mřenku. A říkaclass="underline" ‚To je mi způsob, jak sejít ze světa, to pro mě není, hoši, já chci náhlou smrt‘, a vtom na něj skočila kočka. Smíchy sme se neudrželi.“
„Co bylo dál?“ ptal se Masklin.
„Ale, pěkně jsme jí to vykreslili kopíma a jeho sme popadli a všichni sme hnali pryč jako cvo — velmi rychle,“ řekl Torrit, když zpozoroval, že se bábi tváří přísně.
„Ne, ne!“ zanaříkal kněz. „Takhle to vůbec není!“ a potom začal vzlykat.
Bábi chvilku otálela a potom ho něžně pleskla po zádech.
„No tak, no tak,“ řekla. „Tím se netrap. Ten blázen stará pitomá vypráví, co ho napadne.“
„Nejsem —“ začal Torrit. Varovný pohled bábi Morkie ho zastavil.
Pomalu se vraceli a snažili se vypudit z mysli ty strašné kamenné postavy. Torrit se loudal vzadu a bublal jako opotřebované krupobití. „Já to vopravdu viděl, to vám povidám,“ šeptal si. „Hrozně velkej a šklebil se, vopravdu, a seděl na puntíkovaný kamenný houbě. Vopravdu jsem to viděl. Ale nikdá sme se tam nevrátili. Radši nic než pak litovat, dycky řikám. Ale vopravdu jsem to viděl.“
Každému bylo jasné, že novým Opatem se stane Gurder. Starý Opat zanechal přesné instrukce. Nezdálo se, že by se objevily nějaké námitky.
Vlastně jediný proti této myšlence byl Gurder sám.
„Proč já?“ řekl. „Nikdy jsem nechtěl nikoho vést! Však… víte…“ ztišil hlas. „Někdy mám pochybnosti. Starý Opat o tom věděl, určitě, nechápu, proč si myslel, že se na to hodím.“
Masklin neříkal nic. Napadlo ho, že Opat měl možná na mysli velmi určitý cíl. Snad byl čas na drobné pochybnosti. Snad nastal čas podívat se na bří Arnoldové (zal. 1905) jinak.
Dohadovali se ve velkém podpodlažním prostoru, který Papírnictví užívalo k důležitým shromážděním; bylo to kromě Tržnice jediné místo v obchodním domě, kde byly boje přísně zakázány. Hlavy familií, vládci oddělení a pododdělení se vzájemně otloukali všude kromě toho místa. Ač nebylo dovoleno nosit zbraně, při vhodné příležitosti jeden druhého podřezávali.
Přimět je k tomu, aby vůbec pomysleli na jakoukoli spolupráci, by bez Papírnictví bylo nemožné. Bylo to divné, opravdu. Papírnictví nemělo vůbec žádnou moc, ale všechny familie ho potřebovaly, takže přežívalo a jistým zvláštním způsobem vládlo. Nikdo z Galanterie by ze zásady vůbec nenaslouchal ani tomu nejrozumnějšímu z Kovomatu, ale poslouchali, když mluvčí byl z Papírnictví, protože každý věděl, že Papírnictví nikomu nestraní.
Masklin se obrátil ke Gurderovi.
„Potřebujeme si promluvit s někým z Kovomatu. Řídí elektřinu, že ano? A hnízdiště náklaďáků.“
„Tamhle je hrabě z Kovomatu,“ řekl Gurder a ukázal. „Ten hubený s knírem. Jedná poměrně bez skrupulí. Ale o elektřině toho moc neví.“
„Myslel jsem, že jsi říkal —“
„Ó, Kovomat, to ano. Nevolníci a sluhové a kdovíkdo. Ale takoví jako hrabě ne. Dobré nebe,“ usmíval se Gurder. „Nemyslíš si snad, že se vévoda de Galanterie někdy dotkne nůžek, co, nebo že si baronesa del Ikatesová v plné kráse chodí shánět jídlo?“
Úkosem se podíval na Masklina.
„Ty máš nějaký plán, viď,“ řekl.
„Ano. Tak nějak.“
„Tak co jim chceš říct?“
Masklin bezmyšlenkovitě ohmatával hrot kopí.
„Pravdu. Chci jim říct, že mohou z Obchoďáku odejít a vzít si všechno s sebou. Myslím si, že by to šlo.“
Gurder si hladil bradu. „Hmm,“ řekl. „Předpokládám, že to možné je. Ponese-li každý tolik jídla a věcí, kolik unese. Ale brzy se to spotřebuje. A elektřina se stejně nedá odnést. Bydlí v drátech, víš.“
„Kolik Papírníků dovede číst jako lidi?“ zeptal se Masklin a ignoroval tu poznámku.
„Každý z nás dovede trochu číst, samozřejmě,“ řeklGurder. „Ale jenom čtyři z nás jsou opravdu dobří, jestli to chceš vědět.“
„To asi nebude stačit,“ řekl Masklin.
„No, je to kumšt a ne každý to pochopí. Co máš za lubem?“
„Způsob, jak dostat všechny ven, všechny. Vzít s sebou všechno, co kdy budeme potřebovat, všechno,“ řekl Masklin.
„Taková tíha je rozdrtí!“
„Vůbec ne. Většina toho, co ponesou, neváží vůbec nic.“
Gurder se zatvářil ustaraně. „Není to žádná z těch Dorcasových bláznivin, že ne?“ řekl.
„Ne.“
Masklin měl pocit, že asi vyletí z kůže. Neměl hlavu dost velkou, aby se v ni udrželo všechno to, co mu řekla Věc.
A byl jediný. Ach, Opat to věděl, a zemřel s očima plnýma hvězd, ale ani on nic nechápal. Galaxie! Ten stařec si myslel, že je to taková velká místnost uvnitř Obchoďáku, takové největší oddělení ze všech. Možná Gurder taky nepochopí. Celý život prožil pod střechou. Nemá vůbec představu, o jaké vzdálenosti běží.
Masklin nad tím pocítil malý příval pýchy. Nomové z Obchoďáku nemohou rozumět tomu, co říká Věc, protože nemají žádné zážitky, ze kterých by vycházeli. Pro ně byla vzdálenost z jednoho konce Obchoďáku na druhý největší možnou vzdáleností na světě.
Nebudou schopni vypořádat se se skutečností, že například hvězdy jsou mnohem dál. I kdyby celou cestu běželi, patrně by trvalo týdny doběhnout až tam.
Bude je na to muset polehoučku připravit.
Hvězdy! Před dlouhou, dlouhou dobou mezi nimi nomové cestovali na něčem, vedle čeho nákladní auta vypadají titěrně. A to něco postavili nomové. A jedna z těch velkých lodí na průzkumném letu kolem maličké hvězdy na konci vesmíru vyslala menší loď, aby přistála ve světě lidí.
Ale něco se pokazilo. Masklin z toho mnoho nepochopil, snad jen to, že ta věc byla velmi, velmi silná. Ale přežily stovky nomů. Jeden z nich prohrabal vrak a našel Věc. Nebyla k ničemu bez elektřiny, ale nomové si ji přesto nechali, protože to byl stroj, který loď řídil.
A generace přicházely a odcházely a nomové zapomněli všechno až na to, že Věc je velice důležitá.
Tohle je až moc pro jednu hlavu, pomyslel si Masklin. Ale to nebylo to nejdůležitější, z čeho se mu rozšuměla krev a dlaně ho začaly pálit.
Důležité bylo toto. Ta velká loď, ta, co dokázala létat mezi hvězdami, byla stále tam někde nahoře. Obsluhovaly ji stroje podobné Věci, trpělivě čekaly, až se nomové vrátí. Stroje, co uklízejí dlouhé chodby, a stroje, co vyrábějí potravu a pozorují hvězdy a v dlouhé temné prázdnotě lodi trpělivě odpočítávají hodiny a minuty.