A stroje by čekaly navěky. O Čase věděly jenom to, že je to něco, co se má měřit a odečítat. Čekaly by, až Slunce vychladne a Měsíc vyhasne, pečlivě by opravovaly loď a udržovaly ji v pohotovosti, až se nomové vrátí.
Aby je odvezla Domů.
A zatímco stroje čekaly, pomyslel si Masklin, úplně jsme na ně zapomněli, zapomněli jsme na všechno o sobě a žili jsme v děrách v zemi.
Věděl, co musí udělat. Samozřejmě, že to byl nemožný úkol. Ale na to on byl zvyklý. Vláčet se s krysou celou cestu z lesa k noře býval také nemožný úkol. Ale nebylo nemožné odtáhnout ji kousek cesty, tak to udělal, a potom si odpočinul a potom ji táhl zase kousek cesty… Vyrovnat se s nemožným znamenalo rozdělit úkol na několik pouze velmi obtížných zadání a každé z nich na skupinu hrozně těžkých úkolů a každý z nich na složité úkony a každý z nich…
Ta nejtěžší práce ze všeho je patrně naučit nomy chápat, čím kdysi byli a čím zase mohou být.
Opravdu měl plán. Tedy, začalo to jako plán, co vymyslela Věc, ale jak si ho v hlavě probíral znovu a znovu, cítil, že není pouze pro něj. Šlo patrně o nemožný plán. Ale dokud to nezkusí, nebude mít jistotu.
Gurder ho upřeně pozoroval.
„É,“ řekl Masklin. „Tenhle plán…“
„Ano?“ řekl Gurder.
„Opat mi řekl, že Papírnictví vždycky usilovalo o to, aby nomové spolupracovali a přestali se handrkovat,“ řekl Masklin.
„To bylo vždycky naším přáním, ano.“
„Tento plán bude znamenat, že budou muset spolupracovat.“
„Dobrá.“
„Jenom si nemyslím, že se jim to bude obzvlášť zamlouvat,“ řekl Masklin.
„To není fér! Jak se můžeš něco takového domnívat?“
„Myslím, že se tomu budeš smát,“ řekl Masklin.
„To poznáš, až mi to povíš,“ řekl Gurder.
Masklin mu to řekl. Když Gurder překonal překvapení, smál se a smál.
A potom se podíval Masklinovi do tváře a přestal.
„To ale nemyslíš vážně?“ řekl.
„Nech mě to zkusit,“ řekl Masklin. „Máš lepší plán? Budeš mě podporovat?“
„Ale jak se — jak nomové — je vůbec možné, že můžeme,“ začal Gurder.
„Něco vymyslíme,“ chlácholil ho Masklin. „Samozřejmě s pomocí bří Arnoldové (zal. 1905),“ dodal diplomaticky.
„Ach. Ovšem,“ řekl Gurder chabě. Vzpamatoval se.
„Jestli mám být novým Opatem, musím pronést řeč,“ řekl. „To se očekává. Všeobecné poselství dobré vůle a tak dál. O tom si můžeme promluvit později. Promyslet si to beze spěchu v klidném prostředí —“
Masklin zavrtěl hlavou. Gurder polkl.
„Ty myslíš hned?“ řekl.
„Ano. Hned. Řekneme jim to hned.“
8
I. I shromáždili se vůdcové nomští, a Opat Gurder jim pravil, Poslyšte slova Venkovního;
II. A někteří se rozlítili hněvem velikým, řkouce, On je Venkovní, proč mu máme naslouchati?
III. Opat Gurder řekl, Protože si to tak starý Opat přál. Jo, a protože já si to přeju taky.
IV. Načež oni hudrali, ale ztichli.
V. Venkovní pravil, V záležitosti Šeptandy o Demolici mám Plán.
VI. Nejděmežjako stinky, vylézající zpod odvalené klády, ale jako hrdý svobodný lid ve chvíli, kterou sobě zvolíme.
VII. I přerušili ho, řkouce, Co je to Stinky? Načež Venkovní pravil, No dobrá, tak jako krysy.
VIII. Vezměmež s sebou věci, které budeme potřebovat, abychom začali nový život Venku, nikolivěk v jiném Obchoďáku, avšak pod nebesy. Vezměmež všechny nomy, starce i mladé, a všechno jídlo a všechen materiál a informace, které potřebujeme.
IX. A oni řekli, Všechny? A on řekl, Všechny. A oni mu řekli, Takovouhle věc nesvedeme…
„Ano, svedeme,“ řekl Masklin. „Když ukradneme náklaďák.“
Rozhostilo se hrobové ticho.
Hrabě Kovomat pozvedl obočí.
„Tu velkou páchnoucí věc s koly v každém rohu?“
„Ano,“ řekl Masklin. Všechny oči se na něj upíraly. Cítil, jak se začíná červenat.
„Ten nom se zbláznil!“ vyrazil ze sebe vévoda z Galanterie. „I kdyby byl Obchoďák v nebezpečí, a já nemám žádný, opravdu žádný důvod tomu věřit, je ten nápad naprosto absurdní.“
„Víte,“ řekl Masklin a začervenal se, je tam spousta místa, můžeme jet všichni, můžeme si ukrást knihy, které nám řeknou, jak se co dělá —“
„Ústa se hýbají, jazyk se třepetá, ale smysl nikde,“ řekl vévoda. Někteří nomové kolem něho se nervózně zasmáli. Koutkem oka zahlédl Masklin Angala, jak stojí vedle otce a obličej mu jen září.
„Bez urážky nebožtíka Opata,“ řekl váhavě jeden z méně významného panstva, „ale já jsem slyšel, že tam venku jsou jiné Obchoďáky.“ Polkl. „Mám na mysli tohle, byl-li Obchoďák postaven roku 1905, kde jsme žili my v roce 1904? Bez urážky.“
„Nemluvím o stěhování do jiného Obchoďáku,“ řekl Masklin. „Mluvím o svobodném životě.“
„A já už tenhle nesmysl nebudu dál poslouchat. Starý Opat byl poctivý člověk, ale ke konci mu muselo tak trochu strašit v hlavě,“ vybafl vévoda. Obrátil se a hlučně opustil shromáždění. Většina ostatního panstva ho následovala. Někteří dosti neochotně, povšiml si Masklin; vlastně se šourali vzadu, aby případně mohli říct, že se zrovna sbírali k odchodu.
Ti, co zůstali, byli hrabě, malá tlustá žena, kterou Gurder označil jako baronesu del Ikatesovou, a hrstka méně významných pánů z pododdělení.
Hrabě se teatrálně rozhlížel.
„Ach,“ řekl, „prostor, kde se dá dýchat. Jen dál, mladíku.“
„No, a to je ono,“ připustil Masklin. „Nemohu dál nic plánovat, dokud nebudu vědět víc. Například, dokážete vyrobit elektřinu? Ne ji jenom krást Obchoďáku, ale vyrobit ji?“
Hrabě si třel bradu.
„Žádáš mě, abych ti vydal tajemství?“ řekl.
„Můj pane,“ řekl Gurder zostra, „máme-li učinit tento zoufalý krok, je životně důležité, abychom k sobě byli upřímní a podělili se o naše vědomosti.“
„To je pravda,“ řekl Masklin.
„Naprosto,“ řekl Gurder přísně. „My všichni musíme jednat pro dobro všech nomů.“
„Dobře řečeno,“ souhlasil Masklin. „A proto právě Papírnictví, jako svůj příspěvek, naučí všechny nomy, kteří si to budou přát — číst.“
Nastalo mlčení. Přerušilo je slabé zasupěni, jak se Gurder snažil nerozchechtat se.
„Číst —!“ začal.
Masklin váhal. Tak, když už zašel takhle daleko, mohl by to vyřídit z jedné vody načisto. Viděl, jak se na něj Grimma upřené dívá.
„Také ženy,“ řekl.
Tentokrát to byl hrabě, kdo se tvářil překvapeně. Baronesa se naproti tomu usmívala. Gurder ze sebe stále vydával krátké vrnění.
„V Papírnictví jsou na regálech knihy všeho druhu,“ pustil se do toho Masklin. „Cokoliv budeme chtít uskutečnit, je na to kniha, která nám poví jak! Ale na jejich přečtení budeme potřebovat spousty lidí, abychom dokázali vyhledat, co potřebujeme.“
„Myslím, že náš přítel Papírník by se chtěl napít vody,“ oznámil hrabě. „Myslím, že ho přemohl ten nový duch vzájemnosti a spolupráce.“