„Mladíku,“ řekla baronesa, „co říkáš, může být pravda, ale řeknou nám ty úžasné knihy, jak se dá ovládat jedna z těch nákladních věcí?“
Masklin přikývl. Na tohle byl připraven. Grimma se vynořila za ním, táhla útlou knihu, která byla skoro tak velká jako ona. Masklin jí pomohl podepřít knihu tak, aby ji všichni viděli.
„Vidíte, má na sobě slova,“ řekl pyšně. „Už jsem se je naučil. Říkají…“ Ukazoval na každé kopím, jak je vyslovoval. „… Pravid — la… sil — ničního… provozu. Pravidla silničního provozu. Uvnitř jsou obrázky. Když se naučíte Pravidlům silničního provozu, můžete řídit. Říká se to tam. V Pravidlech silničního provozu“ dodal nejistě.
„A já jsem vyřešila, co některá z těch slov znamenají,“ řekla Grimma.
„A některá z těch slov už přečetla,“ potvrdil Masklin. Nemohl si nevšimnout, že baronesu tato skutečnost zaujala.
„A to je všechno, co tam k tomu je?“ řekl hrabě.
„É,“ řekl Masklin. Tím si také lámal hlavu. Měl špatné tušení, že to nemůže být takto snadné, ale tohle nebyla chvíle lámat si hlavu s drobnostmi, které se mohou vyřešit později. Co to jen ten Opat říkal? Že důležité na vůdci není to, jestli má pravdu, nebo se mýlí, ale že si je jistý. Mít pravdu ale pomáhá, to rozhodně.
„No, šel jsem se podívat do hnízdiště náklaďáků, myslím do garáže, dneska ráno,“ řekl. „Když se vyšplháte dost vysoko, můžete nahlédnout dovnitř. Jsou tam páky a kola a tak, ale domnívám se, že dokážeme zjistit, co dělají.“ Zhluboka se nadechl. „Nemůže to být moc obtížné, jinak by to lidé nezvládli.“
To museli nomové připustit.
„Ohromně interesantní,“ řekl hrabě. „Smím se zeptat, co od nás teď budeš požadovat?“
„Vaše lidi,“ řekl Masklin prostě. „Tolik, kolik můžete postrádat. Obzvláště ty, které nemůžete postrádat. A bude je třeba nakrmit.“
Baronesa se rychle podívala na hraběte. Přikývl, takže také přikývla.
„Jen bych se chtěla zeptat té dívenky,“ řekla „Jestli se cítí dobře. Kvůli tomu čtení, myslím.“
„Umím jenom pár slov,“ řekla Grimma rychle. „Jako Vlevo a Vpravo a Jízdní kolo.“
„A nepocítila jste tlak v hlavě?“ zeptala se baronesa opatrně.
„Opravdu ne, madam.“
„Hm. To je nadmíru zajímavé,“ řekla baronesa a upřeně se zadívala na Gurdera.
Nový Opat právě usedal. „Já — já —“ začal.
Masklin si v duchu povzdechl. Mohlo ho napadnout, že bude těžké naučit se řídit, naučit se, jak funguje náklaďák, naučit se číst, ale to jsou, no, jen úkoly. Budete-li na nich pracovat dost dlouho, pak musíte mít úspěch. A měl pravdu. Obtížné to však bude s těmito nomy.
Ukázalo se, že je jich osmadvacet. „To nestačí,“ řekla Grimma.
„To je začátek,“ řekl Masklin. „Myslím, že postupně jich bude víc. Všechny je třeba naučit číst. Ne dobře, alespoň dostatečně. A pak se musí pět nejlepších naučit, jak naučit číst ty ostatní.“
„Jak jsi na to přišel?“ řekla Grimma.
„Věc mi to řekla,“ odpověděl Masklin. „Tomu se říká kritická postupová analýza. Znamená to, že vždycky existuje něco, co musíš udělat nejdřív. Například, když chceš postavit dům, potřebuješ vědět, jak se vyrábějí cihly, a než dokážeš vyrobit cihly, potřebuješ vědět, který druh jílu máš použít. A tak dál.“
„Co je to jíl?“
„Nevím.“
„Co jsou to cihly?“
„To si nejsem jistý.“
„No, a co je to dům?“ naléhala.
„Na to jsem ještě nepřišel,“ řekl Masklin. „Ale stejně je to všechno velmi důležité. Kritická postupová analýza. A existuje ještě něco dalšího, co se jmenuje dozorování postupu.“
„To je co?“
„Já myslím, že to znamená řvát na lidi: ‚Proč už jsi to neudělal‘?“ Masklin se díval dolů na svoje nohy. „Myslím, že bychom tohle mohli dát na starost bábi Morkie,“ řekl. „Nezdá se mi, že bude mít zájem naučit se číst, ale řvát ona umí.“
„A co já?“
„Chci, aby ses naučila číst ještě líp.“
„Proč?“
„Protože se potřebujeme naučit myslet,“ řekl Masklin.
„Já umím myslet!“
„Nevím,“ řekl Masklin. „Chci říct, ano, dovedeš myslet, ale jsou věci, o kterých nemůžeme přemýšlet, protože neznáme slova. Jako ti nomové z Obchoďáku. Oni ani nevědí, jak ve skutečnosti vypadá vítr a déšť!“
„Já vím, snažila jsem se vylíčit baronese sníh a —“
Masklin přikývl. „Tady to máš, no. Nevědí, a ani nevědí, že nevědí. A co když nevíme my! Měli bychom si přečíst všechno, co dokážeme. Gurderovi se to nelíbí. Říká, že číst by měli jenom Papírníci. Ale potíž je v tom, že se nesnaží věci pochopit.“
Gurder zuřil.
„Čtení,“ říkal. „Každý připitomělý nom si sem přijde a odnese si všechno, co je natištěné, ani se na to nepodívá! Proč neprozradit všechno naše umění? Proč nenaučíme všechny psát, co?“
„To můžeme později,“ řekl Masklin mírně.
„Cože!“
„To není tak důležité, víš.“
Gurder praštil do stěny. „Proč jsi mě ve jménu bří Arnoldové (zal. 1905) předem nepožádal o dovolení?“
„Ty bys mi ho dal?“
„Ne!“
„Vidíš, tak proto,“ řekl Masklin.
„Když jsem říkal, že ti budu pomáhat, nečekal jsem tohle!“ křičel Gurder.
„Já taky ne!“ odsekl Masklin.
Nový Opat se odmlčel.
„Co tím myslíš?“ zeptal se.
„Myslel jsem, že mi aspoň trochu pomůžeš,“ řekl Masklin prostě.
Gurder se stáhl. „Dobrá, dobrá,“ řekl. „Víš, že to teď nemohu zakázat, ne přede všemi. Dělej, co je třeba. Vezmi si každého, koho potřebuješ.“
„Dobro,“ řekl Masklin, „kdy můžeš začít?“
„Já? Ale —“
„Sám jsi říkal, že umíš číst nejlíp.“
„No ano, samozřejmě, to je ten důvod, ale —“
„Dobro.“
Později tomuto výrazu přivykli. Masklin si vypracoval způsob výslovnosti, který naznačoval, že všechno je vyřešeno, a že nemá smysl říkat něco víc.
Gurder zuřivě mával rukama.
„Co ode mne chceš?“ naříkal.
„Kolik je tu knih?“ zeptal se Masklin.
„Stovky! Tisíce!“
„Víš, o čem jsou?“
Gurder se na něj zaraženě podíval. „Víš, co povídáš?“
„Ne. Ale chci to vědět.“
„Jsou o všem možném! Nikdy bys tomu neuvěřil! Jsou plné slov, kterým nerozumím ani já!“
„Můžeš vyhledat nějakou knihu, která ti poví, jak pochopit slova, kterým nerozumíš?“ zajímal se Masklin. Tohle je ta kritická postupová analýza, pomyslel si. Himbajs, provádím to, ani na to nemyslím.
Gurder zaváhal. „To je fascinující myšlenka,“ řekl.
„Chci vyhledat všechno o náklaďácích, o elektřině, o potravinách,“ řekl Masklin. „A potom chci, abys našel knihu o, o…“
„No?“
Masklin se zatvářil zoufale. „Existuje nějaká kniha, která popisuje, jak mohou nomové řídit náklaďák sestrojený pro lidi?“
„Ty to nevíš?“
„Ne… tak docela úplně. Tak nějak jsem doufal, že na to přijdeme.“