„Ale ty jsi říkal, že všechno, co je třeba udělat, je naučit se Pravidla silničního provozu!“
„A-ano,“ řekl Masklin nejistě, „a tam se říká, že musíš znát napřed Pravidla silničního provozu. Ale přepadl mě pocit, že by to nemuselo být takhle jednoduché.“
„Nabídko výhodná, ochraňuj nás!“
„V to doufám,“ řekl Masklin. „V to opravdu doufám.“
A pak nastal čas to všechno vyzkoušet.
V hnízdišti náklaďáků byla zima a páchlo to tam tentononcem. Cesta na podlahu byla dlouhá, spouštěli se z trámu. Masklin se raději ani nedíval dolů.
Pod nimi stálo nákladní auto. Pod střechou vypadalo mnohem větší. Obrovské, červené a v tom šeru hrozivé.
„Tohle bude asi stačit,“ řekl. „Jsme teď přímo nad tím hrbem, kde sedává řidič.“
„Nad kabinou,“ řekl Angalo.
„Správně. Nad kabinou.“
Angalo překvapil. Objevil se v Papírnictví, ztěžka dýchal, červenal se a dožadoval se výuky ve čtení.
Aby mohl studovat náklaďáky.
Fascinovaly ho.
„Ale tvůj otec má k celé té myšlence výhrady,“ řekl Masklin.
„To nevadí,“ odbyl ho Angalo krátce. „Pro tebe je to všechno snadné, ty jsi tam byl! Já to všechno chci vidět, já chci jet Ven, chci se dovědět, jestli je to skutečnost!“
Čtení mu zrovna moc nešlo, ale snažil se, až ho v hlavě bolelo, když mu v Papírnictví vyhledali nějaké knihy s nákladními auty na přebalu. Teď o nich věděl patrně víc než každý jiný nom. Což asi nebylo mnoho, musel si přiznat Masklin.
„Plyn,“ řekl. „Řazení. Volant. Stěrače. Převodovka. Dobře to dopadne, brácho. Polda. Tuplované vejce, brambůrky a fazole, Motorest Za větrem. Šoféři.“ Vzhlédl a pousmál se na Masklina. „Hotovka.“
„Tak si pamatuj,“ řekl Masklin, „vždycky nenechávají okénka otevřená, takže když bude zavřené, zatáhni jednou za provaz a my tě zase vytáhneme, jasný?“
„Jasná páka.“
„Cože?“
„To je v šoférštině ‚ano‘,“ objasnil Angalo.
„Aha. Fajn. Tak, až budeš uvnitř, najdi si nějakou skrýš, abys mohl pozorovat řidiče —“
„Ano, ano. To už jsi mi všechno vysvětloval,“ řekl Angalo netrpělivě.
„Ano. Dobře. Máš ty sendviče?“Angalo si poklepal na balíček u pasu. „A sešit,“ řekl. „Připraven vyrazit. Šlápnout na to.“
„Cože?“
„To znamená v šoférštině ‚jet‘.“
Masklin se díval zmateně. „Musíme tohle všechno znát, než vyjedeme?“
„Odpověď negativní,“ řekl Angalo pyšně.
„É? No, jenom když sám sobě rozumíš, to je hlavní.“
Dorcas, který byl pověřen dozorem nad lanem, poklepal Angalovi na rameno.
„Víš jistě, že si nevezmeš venkovní skafandr?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Skafandr měl tvar kužele a byl z těžké látky na jakémsi rámu z hůlek, takže se dal složit, a malými okénky se z něj vyhlíželo ven. Dorcas trval na jeho zhotovení, aby se mohli venku chránit.
„Koneckonců,“ řekl Masklinovi, „vy jste možná na Déšť a Vítr zvyklí a snad proto máte tak neobyčejně tvrdé hlavy. Opatrnosti však nikdy nezbývá.“
„Myslím, že ne, děkuji,“ odmítl Dorcasův návrh zdvořile Angalo. „Je tak těžký a nečekám, že na tomhle výletu z náklaďáku vylezu.“
„Dobro,“ řekl Masklin. „Tak, nemůžeme tu jen tak okounět. Až na tebe, Angalo. Haha. Připraveni táhnout, chlapci? Tak dolů, Angalo,“ řekl, a potom, pro jistotu, možná že to pomáhá, dodal, „bří Arnoldové (zal. 1905) tě provázej.“
Angalo se přesunul přes okraj a pomalu se jeho postava měnila v malý předmět, kroužící v šeru, jak opatrně popouštěli provaz. Masklin se modlil, aby ho měli dost, nebyl čas si to vše proměřit.
Zoufalé zaškubání za provaz. Masklin koukl dolů. Angalo byl malý stín asi tak metr pod ním.
„Kdyby se se mnou mělo něco stát, ať Boba nikdo nesní,“ volal nahoru.
„Bez obav,“ křikl Masklin. „Budeš v pořádku.“
„Ano, já vím. Ale kdyby ne, musí se Bobovi najít dobrý domov,“ volal Angalo.
„Máš pravdu. Dobrý domov. Ano.“
„Kde se krysy nejedí. Slibuješ?“
„Kde se nejedí krysy. Fajn,“ odpovídal Masklin.
Angalo kývl. Znovu začali povolovat provaz.
Konečně byl Angalo dole a pádil po svažující se střeše k boku kabiny. Masklinovi se jen z pohledu na něj točila hlava.
Postavička zmizela. Po chvilce dvojí škubnutí žádalo „popusťte ještě provaz“. Postupně ho povolovali. A potom přišlo trojí škubnutí, slabé, ale — no, trojí. A o pár vteřin později znovu.
Masklin si značně oddechl.
„Angalo přistál,“ řekl. „Vytáhněte provaz. Necháme ho tady pro případ — chci říct, až se bude Angalo vracet.“
Riskoval další pohled na hrůzostrašný kolos náklaďáku. Náklaďáky odjížděly, náklaďáky přijížděly a nomové jako Dorcas byli přesvědčeni, že jsou to tytéž vozy. Odjížděly naloženy zbožím, vracely se naloženy zbožím. Proč bří Arnoldové (zal. 1905) cítí potřebu vyvážet přes den zboží ven, to nechápal nikdo. Jistě věděli jen, že během jednoho nebo dvou dnů se vozy vrátily vždycky zpátky.
Masklin hleděl dolů na náklaďák, který právě pohltil jejich průzkumníka. Kam asi pojede, co se s ním bude dít? Co Angalo uvidí, než se zase vrátí? Jestli se nevrátí, co Masklin řekne jeho rodičům? Že někdo musel jet, že on škemral, aby mohl jet, že musejí vidět, jak se náklaďák řídí, že na něm všechno závisí? Předem věděl, že to nebude za těch okolností znít právě přesvědčivě.
Vedle něho se nakláněl Dorcas.
„To tedy bude zatracená prácička přesunout takhle všechny dolů,“ řekl.
„Já vím. Měli bychom si promyslet nějaký lepší způsob.“
Vynálezce ukázal dolů k jednomu z dalších mlčících nákladních aut. „Je tam takový schůdek,“ řekl, „zrovna u řidičových dveří, podívej. Kdybychom se k němu dokázali dostat a přehodit provaz kolem kliky —“
Masklin zavrtěl hlavou.
„To je moc daleko,“ řekl. „Pro člověka je to krůček, ale pro noma obrovský skok.“
9
V. I řekl Venkovní, Ti, kdož nevěříte ve Venek, vězte, že bude jeden vyslán Ven, aby tu věc prozkoumal;
VI. A jeden nastoupil do Náklaďáku a odjel Ven podívat se po novém Domově;
VII. I čekalo se drahně, ježto on se nevracel.
Masklin se uložil ke spánku v Oddělení papírnictví ve staré krabici od bot, kde měl trochu klidu. Ale když se probral, čekala na něj malá deputace nomů. Mezi sebou nesli knihu.
Masklin už trochu ztrácel o knihách iluze. Možná, že někde byly sepsány všechny ty věci, které chtěl znát, ale najít je byl skutečný problém. Možná byly knihy tak uspořádány hlavně proto, aby se v nich věci vyhledávaly obtížně. Vypadalo to, že nemají smysl. Nebo spíš měly smysl, ale nesmyslným způsobem.
Poznal Vinta Pimmieho, mladistvého Kovomata. Vzdychl. Vinto byl jeden z nejbystřejších a nejhbitějších čtenářů, ale ještě nijak zvlášť úspěšný, a toužil se prosadit.
„Rozlouskl jsem to,“ řekl chlapec pyšně.
„Dokážeš to dát zase dohromady?“ zeptal se Masklin.