„Já tím chci říct, že vím, jak získat člověka, který by nám řídil náklaďák!“
Masklin si povzdechl. „Na to jsme už pomýšleli, ale nebude to doopravdy fungovat. Když se nějakému člověku ukážem —“
„Nevadí! Nevadí! Nic neudělá — z toho důvodu, že budeme mít — to se ti bude líbit — budeme mít zubraň!“
Vinto zářil jako pejsek, který právě předvedl obtížný kousek.
„Zubraň,“ opakoval Masklin bez nadšení.
„Ano! Je to tady v té knize!“ Vinto ji hrdě rozložil. Masklin natáhl krk, aby se podíval. Čtení doháněl, jak se dalo, po chvilkách, ale pokud byl schopen pochopit, byla ta kniha o „Ruko Jmích 10.000 stop“.
„Má to co dělat se spoustou bot?“ řekl s nadějí.
„Ne, ne, ne, jde o to, že máš zubraň, pak s ní namíříš na řidiče a někdo řekne: ‚Koukejte, von má zubraň!‘ a ty řekneš: ‚Jeď, kam ti řeknem nebo střelím!‘ a on pak —“
„Dobře, dobře. Fajn,“ řekl Masklin a couvl. „Moc dobré. Báječný nápad. Rozhodně o tom budeme uvažovat. Dobrá práce.“
„Bylo to ode mne chytré, že jo,“ řekl Vinto a hopsal z jedné nohy na druhou.
„Ano. Jistě. É. Nemyslíš, že bys možná měl raději číst něco praktičtějšího —“ Masklin se zarazil. Kdoví, který druh literatury je nejlepší?
Vrávoral uvnitř své krabice, pak postavil kus kartonu přes vchod a opřel se o něj.
„Věci?“ řekl.
„Poslouchám tě, Maskline,“ řekla Věc z hromady hadříků, což byla Masklinova postel.
„Co je zubraň?“
Nastala krátká odmlka. Potom Věc řekla: „Zubr, Bison bonasus, čeleď Bovidae, podčeleď Bovinae. Je asi 350 cm dlouhý, 180 cm vysoký, 500 až 700 kg těžký. Přímo od hlavy mu odstávají nevelké, v průřezu kulaté rohy, stáčející se vzhůru, špičkami poněkud kupředu. Dříve se hojně vyskytoval v lesích střední a východní Evropy. Roku 1921 byla zastřelena poslední zubří kráva, žijícíve volnépřírodě. Zbyly jen kusy chované v zoologických zahradách.“
„Ó. Dalo by se s ní někomu pohrozit?“
„Vcelku to možné je.“
„Mohla by nějaká být v Obchoďáku?“
Další odmlka. „Je tady prodej domácích zvířátek?“
To Masklin věděl, co je. Ta věc přišla na přetřes včera, když Vinto navrhoval ukrást stádo morčat na chov kvůli masu.
„Ne,“ řekl.
„Pak, myslím, je tato možnost vzdálená.“
„Ó. Taky dobře, vážně.“ Masklin se svalil na postel. „Víš,“ řekl, „musíme nějak vykoumat, kam pojedeme. Musíme najít místo trochu stranou od lidí. Ale ne příliš daleko. Něco bezpečného.“
„Musíte se poohlédnout po nějakém atlasu nebo mapě.“
„Jak to vypadá?“
„Mohou mít na sobě napsaná slova ‚atlas‘, nebo ‚mapa‘.“
„Požádám Opata, aby nechal udělat průzkum.“ Masklin začal zívat.
„Musíš spát,“ řekla Věc.
„Lidi po mně pořád něco chtějí. Ty taky nespíš.“
„Se mnou je to jiné.“
„Co potřebuju,“ řekl Masklin, „Je najít nějaký způsob, jak odsud odjet. Zubraň se nedá použít. Všichni si myslí, že vím, jak se to provede, ale já nevím jak. Víme, co potřebujeme, ale nikdy to za jedinou noc nedostaneme všechno do náklaďáku. Oni si myslí, že já znám všechny odpovědi, ale já je neznám. A nevím, jak…“
Usnul a zdálo se mu, že je velký jako člověk. Všechno je tak snadné, když máte lidské rozměry.
Uběhly dva dny. Nomové hlídkovali na trámu nad garáží. Z Hračkářství přikutáleli malé plastikové kukátko a s jeho pomocí se vynořila novinka, že velká kovová vrata do garáže se sama otevírají, když člověk zmáčkne červený knoflík vedle nich. Jak ale dokážete zmáčknout knoflík, který je desetkrát výš, než kam sahá vaše hlava? Dostal se na Masklinův seznam problémů k vyřešení.
Gurder našel mapu. Byla v docela maličké knížce.
„To nebyl žádný problém,“ řekl. „Každý rok jich máme tucty. Říká se tomu —“ pomalu četl zlaté litery — „kapesní diář. A tuhle mapu má vzadu, podívej!“
Masklin si prohlížel malé stránky s modrými a červenými cákanci. Některé cákance měly jméno, jako Afrika a Asie.
„Dobro,“ řekl, a „Ano. Dobrá práce. Kde jsme přesně my?“
„Uprostřed,“ odpověděl Gurder pohotově, „to je logické.“
A vtom se vrátilo to nákladní auto.
Angalo nikoliv.
Masklin utíkal po trámu, ani nepomyslel na to, že by mohl spadnout. Hlouček postav mu hned vybrebentil to, co nechtěl slyšet. Mladý nom, který se právě zvedal přes okraj, si sedl a nabíral dech.
„Zkusil jsem všechna okna,“ zajíkal se. „Jsou zavřená. Uvnitř jsem nikoho neviděl. Je moc velká tma.“
„Víš jistě, že je to ten správný náklaďák?“ zeptal se Masklin velitele hlídky.
„Všechny mají vepředu číslo,“ dověděl se. „Dobře jsem si zapamatoval ten, co s ním odjel, takže když se náklaďák dnes odpoledne vrátil —“
„Musíme se dostat dovnitř a podívat se,“ řekl Masklin rozhodně. „Někdo ať jde a přinese… ne, to bude trvat dlouho. Spusťte mě!“
„Cože?“
„Spusťte mě dolů,“ opakoval Masklin. „Až na podlahu.“
„Je to hrozně hluboko,“ řekl jeden pochybovačně.
„Já vím! Ale obcházet to po schodech je mnohem delší.“ Masklin podal dvěma nomům konec lana. „Mohl by být uvnitř zraněný nebo něco.“
„My za to nemůžem,“ řekl nějaký nom. „Když ten náklaďák přijel, bylo tady všude plno Lidí. Museli jsme počkat.“
„Nikdo za to nemůže. Někdo to obejděte a počkejte na mne dole. Netvařte se tak zničeně, nikdo za to nemůže!“
Možná kromě mne, pomyslel si, když vířil vzduchem dolů do tmy. Díval se na velký nezřetelný obrys náklaďáku, který míjel. Venku vypadaly nějak menší.
Podlaha byla politá tentononcem. Vběhl pod náklaďák do světa zastřešeného dráty a trubkami tak vysoko, že se na ně nedalo dosáhnout. Zašmátral pod jednou lavicí, vrátil se s kusem drátu a s velkou námahou jej na jednom konci vytvaroval v hák.
O chvilku později se protahoval mezi trubkami. To nebylo těžké. Spodkem náklaďáku se proplétaly nejrůznější trubky a dráty, a v minutě nebo dvou před sebou objevil kovovou stěnu s otvory pro další svazky drátů. S jistou dávkou bolesti se tudy protáhnul. Uvnitř—
Byl koberec. Divná věc v náklaďáku. Tu a tam ležely papírky od bonbónů, pro noma velikosti novin. Veliké věci tvaru podrážky trčely ze špinavých děr v podlaze. Za velikým kolem bylo sedadlo. To je zřejmě to, čeho se může člověk v náklaďáku držet, pomyslel si Masklin.
„Angalo?“ zavolal tiše.
Žádná odpověď nepřišla. Bezcílně chvíli štrachal kolem a skoro už to vzdal, když v nánosu prachu a papírků pod sedadlem cosi zahlédl. Člověk by si myslel, že je to jenom další smetí. Masklin poznal Angalův kabát.
Pečlivě smetí prohledal. Nebylo vcelku těžké představit si, že tam někdo ležel na číhané. Prohrabal se smetím a našel maličký obal od sendviče.
Kabátek odnesl s sebou; vypadalo to, že se už víc nedá dělat.
Tucet nomů s úzkostí čekalo pod motorem na podlaze nasáklé tentononcem. Masklin vytáhl kabát a pokrčil rameny.