„Ani památky,“ řekl. „Byl tam, ale už tam není.“
„Co se mu mohlo stát?“ zeptal se jeden ze starších nomů.
Někdo za ním řekl temně: „Možná ho rozdrtil Déšť. Nebo ho odvál divoký Vítr.“
„Tak je to,“ řekl jiný. „Mohly se stát strašné věci, tam Venku.“
„Ne!“ řekl Masklin. „Povídám, jsou tam strašné věci —“
„Ách,“ vzdychli nomové a přikývli.
„— ale ne takovéhle! Mohl být naprosto v pořádku, kdyby byl zůstal v náklaďáku! Říkal jsem mu, aby nechodil na průzkum —“
Uvědomil si náhlé ticho. Nomové se nedívali na něj, ale mimo něj, na něco za ním.
Stál tam vévoda z Galanterie s několika svými vojáky. Toporně zíral na Masklina a potom beze slova vztáhl ruce.
Masklin mu podal kabát. Vévoda ho nechápavě obracel a zíral na něj. Rozhostilo se hrobové ticho, které se zdálo nekonečné.
„Zakázal jsem mu jet,“ řekl vévoda tiše. „Varoval jsem ho, že to bude nebezpečné. Vidíte, bylo to ode mne bláhové. Lákalo ho to ještě víc.“ Znovu vzhlédl k Masklinovi.
„Tak?“
„É?“ řekl Masklin.
„Je můj syn ještě naživu?“
„Mm. Mohl by být. Není důvod, proč by nebyl.“
Vévoda bezvýrazně pokýval hlavou.
A je to, pomyslel si Masklin. Se vším je teď konec.
Vévoda si prohlížel nákladní vůz a potom se rozhlédl po své stráži.
„A tyhle vyjíždějí Ven, že ano?“
„Ano. Neustále,“ odpověděl Masklin.
Vévoda vydal z hloubi hrdla podivný zvuk.
„Venku není nic,“ řekl. „Já to vím. Ale můj syn viděl všecko jinak. Ty si myslíš, že bychom měli jet Ven. Uvidím potom svého synka?“
Masklin se podíval starému muži do očí. Vypadaly jako vajíčka nahniličko. A on přemítal o rozměrech všeho tam venku a o rozměrech noma. A pak si pomysleclass="underline" vůdce by měl vědět všechno o skutečnosti a nadějích a kdy si má uvědomit rozdíl mezi nimi. Naděje znamená, že šance najít tam venku Angala je větší než start Obchoďáku na vlastních křídlech, ale skutečnost je, že—
„Možné to je,“ řekl a cítil se hrozně. Ale ono to bylo možné.
„Tak dobrá,“ řekl vévoda a výraz jeho tváře se nezměnil. „Co potřebuješ?“
„Cože?“ nechápal Masklin a čelist mu poklesla.
„Řekl jsem, co potřebuješ? Aby náklaďák vyjel Ven?“ dotíral vévoda.
Masklin se ošil. „Tedy, é, v tomto okamžiku, myslím, potřebujeme lidi—“
„Kolik?“ vypálil vévoda.
Masklinův mozek pracoval o závod.
„Padesát?“ odvážil se.
„Budeš je mít.“
„Ale —“ začal Masklin. Teď se vévodův výraz změnil. Už nevypadal jako zcela ztracený a opuštěný. Teď se podobal svému obvyklému hněvivému já.
„Dobré pořízení,“ zasyčel, obrátil se na patě a odkráčel.
Toho večera se objevilo padesát nomů z Galanterie, okouněli v garáži a způsobili všeobecný zmatek. Gurder protestoval, ale Masklin zapsal všechny, kteří aspoň vzdáleně vypadali schopní, do kursu čtení.
„To je moc!“ řekl Gurder. „A jsou to obyčejná ucha, bří Arnoldové (zal. 1905) nám buď milostiv!“
„Čekal jsem, že řekne, že padesát je příliš a odbude mě dvaceti nebo tak,“ řekl Masklin. „Ale myslím, že je budeme potřebovat všechny, brzo.“
Čtenářský program neprobíhal tak, jak čekal. V knihách byly užitečné věci, to byla pravda, ale bylo obtížné najít je mezi vším tím prapodivným harampádím.
Jako ta holka v králičí noře.
Tohle objevil zase Vinto.
„… a spadla do té díry a tam byl bílý králík, králíky já znám, a potom našla tuhle lahvičku s něčím, po čem byla VELKÁ, já myslím opravdu ohromná, a potom našla zase něco, po čem byla úplně maličká,“ říkal bez dechu a obličej mu zářil nadšením, „takže všecko, co potřebujeme, je najít to, po čem se zvětšíme, a pak může někdo z nás ten náklaďák řídit.“
Masklin se neodvážil hodit to za hlavu. Kdyby jen jediný nom mohl dorůst do lidské velikosti, bylo by to snadné. To si říkal tucetkrát. Musí to stát za tu námahu.
Tak strávili skoro celou noc pátráním po lahvičkách nadepsaných „Vypij mě“. Buď je v Obchoďáku neměli — a to Gurder nebyl ochoten připustit, jelikož v Obchoďáku je Veškerý sortiment pod jednou střechou — nebo prostě neexistovaly. Vypadalo to, že v knihách je spousta věcí, které neexistují. Těžko se dalo pochopit, proč bří Arnoldové (zal. 1905) do knih dává tolik neskutečných věcí.
„Takže víra hory přenáší,“ říkal Gurder.
Masklin si také vzal jednu knihu. Vešla se mu akorát do jeho krabice. Jmenovala se „Dětská encyklopedie souhvězdí“ a většinou v ní byla vyobrazena noční obloha. Věděl, že tohle je opravdové.
Rád si ji prohlížel, když měl o čem přemýšlet. Právě v ní listoval.
Byla tam jména jako Sírius a Rigel nebo Wolf 359 nebo Ross 154.
Vyzkoušel z několika názvů Věc.
„Neznám ta jména,“ řekla.
„Já jsem myslel, že z jedné z nich pocházíme,“ řekl zklamaně Masklin. „Říkala jsi —“
„To jsou jiná jména. Nedokáži je v současné době identifikovat.“
„Jak se jmenovala ta hvězda, z níž nomové přišli?“ zeptal se Masklin a ulehl ve tmě.
„Nazývala se Slunce.“
„Ale Slunce je tady!“
„Lidé říkají všem hvězdám Slunce. To proto, že věří, že jsou důležité.“
„A to — chci říct, navštívili jsme jich mnoho?“
„Mám záznamy o návštěvě 94 563.“
Masklin hleděl do tmy. Velká čísla mu dělala potíže, ale dokázal pochopit, že tohle číslo je jedno z největších. Nabídko má výhodná, pomyslel si, a vtom pocítil rozpaky a opravil to na Himbajs! Všechna tahle Slunce na míle vzdálená, a já musím pohnout jenom jediným náklaďákem!
Z tohoto pohledu se to zdálo směšné.
10
X. A ejhle! Vrátil se, řka, Putoval jsem na Kolech a viděl jsem Venek.
XI. I řekli jemu, Jaký je Venek?
XII. A on praní, Je veliký.
Angalo se vrátil čtvrtý den s očima navrch hlavy a šklebil se jako šílenec.
Hlídka vběhla do oddělení s naparujícím se Angalem v patách a za nimi se táhl houfec fascinované omladiny. Angalo byl umouněný, otrhaný a vypadal, jakoby nespal celou věčnost — ale vykračoval si hrdě se zvláštním pohupováním, jako někdo, kdo směle vkročil tam, kde ještě žádný jiný nom před ním nebyl a nemůže se dočkat, až se ho začnou vyptávat.
„Kde jsem byl?“ halekal. „Kdeže jsem byl? Spíš kde jsem nebyl. Měli byste vidět, co je tam venku!“
„Co?“ ptali se.
„Všecko!“ řekl a oči mu jen svítily. „A víte vy co?“
„Co?“ zeptali se sborem.
„Viděl jsem Obchoďák zvenku! Je…“ ztišil hlas, „Je krásný. Samé sloupoví a veliká skleněná okna plná barev!“
Jak se zpráva o návratu Angala šířila, stal se středem pozornosti rozrůstajícího se zástupu nomů.
„Viděl jsi všechna oddělení?“ ptal se jeden Papírník.
„Ne!“
„Cože?“
„Nemůžeš vidět oddělení zvenku! Je to prostě jedna veliká věc! A, a…“ v náhlém tichu zalovil ve svém kapsáři pro sešitek, který teď byl o moc tlustší, a zalistoval vněm, „má na sobě ohromně veliký nápis a já jsem si ho opsal, protože to není v šoférštině a já jsem tomu nerozuměl, ale takhle to vypadalo.“