Zvedl sešit.
Ticho se prohloubilo. Teď už umělo číst hezkých pár nomů.
To slovo říkalo DOPRODEJ.
Potom šel do postele a pořád rozčileně brebentil o nákladních autech a kopcích a městech, a o všem možném, a spal celé dvě hodiny.
Později za ním zašel Masklin.
Angalo seděl na posteli, oči mu svítily v bledém obličeji jako lesklé skleněnky.
„Ne abys ho unavoval,“ varovala bábi Morkie, která vždy ošetřovala každého, kdo byl tak nemocen, že se jí neubránil. „Je moc zesláblej a má horečku, to je všecko tím trmácením v těch velkejch hlučnejch křápech, to je proti přírodě. Zrovna jsem tu měla jeho tatíka a po pěti minutách jsem ho musela vyrazit.“
„Ty jsi vyhodila vévodu?“ divil se Masklin. „Ale jak to? On nikoho neposlouchá!“
„Může bejt, že v Obchoďáku je to velký zvíře,“ řekla bábi Morkie spokojena sama se sebou, „ale u lůžka nemocnýho je jenom na obtíž.“
„Já s ním potřebuju mluvit,“ řekl Masklin.
„A já chci mluvit,“ řekl Angalo a posadil se. „Chci to všem vypovědět! Venku je všecičko! Některé věci, co jsem viděl —“
„Ty se pěkně uklidni,“ řekla bábi a jemně ho zatlačila do polštářů. „A z těch krys tady nejsem taky zrovna blažená.“ Bobovy vousky vykukovaly zpod přikrývky.
„Ale on je velmi čistotný a je to můj přítel,“ škemral Angalo. „A říkala jsi, že máš krysy ráda.“
„Krysu. Řekla jsem krysu. Žádný krysy,“ řekla bábi. Rýpla Masklina. „Ne abys ho moc rozčiloval,“ nařídila.
Masklin se usadil u postele, zatímco Angalo hovořil s divokým nadšením o světě venku, jako někdo, kdo prožil život se zavázanýma očima a právě mu dovolili se rozhlédnout. Hovořil o velkém světle na nebi a cestách plných nákladních aut a velkých věcech trčících z podlahy, které jsou obalené takovým zeleným—
„Stromy,“ řekl Masklin.
— a velkých budovách, kam se věci dostávají na nákladních autech nebo je na nich odvážejí. A v jedné takové budově se Angalo ztratil. Vylezl ven, když auto na chvíli zastavilo, aby si došel na záchod, nestihl se vrátit a řidič odjel. Tak si vlezl do jiného náklaďáku a ten za nějakou chvíli zastavil na velkém parkovišti, plném náklaďáků. Začal se rozhlížet po jiném autě od bří Arnoldové (zal.1905).
„To musela být kavárna u dálnice,“ poznamenal Masklin. „Poblíž jedné takové jsme žili.“
„Tak se to jmenuje?“ řekl Angalo, který ho sotva poslouchal. „Byla tam takhle velká modrá cedule s obrázkem hrníčků a nožů a vidliček. Stejně —“
— žádné náklaďáky z Obchoďáku tam nebyly. Nebo možná byly, ale bylo tam tolik jiných, že nedokázal najít ten pravý. Nakonec se utábořil na okraji parkoviště, živil se drobečky, dokud se čirou náhodou jeden náklaďák z Obchoďáku neobjevil. Nepovedlo se mu dostat se do kabiny, ale dokázal vyšplhat po pneumatice a najít si bezpečné místečko, kde se rukama a nohama přidržoval kabelu, aby nespadl na silnici uhánějící hluboko pod ním.
Angalo vytáhl svůj notýsek. Byl zbarvený téměř dočerna.
„Skoro jsem ho ztratil,“ řekl. „Jednou jsem ho málem snědl, takový jsem měl hlad.“
„Ano, ale vlastní řízení,“ naléhal Masklin, s jedním okem na netrpělivé bábi Morkie. „Jak je to s tím řízením?“
Angalo listoval sešitkem. „Někam jsem si to poznamenal,“ řekl, „Aha, tady.“ Podal mu ho.
Masklin si prohlížel složitý nákres pák a šipek a číslic.
„Otočit klíčkem… jedna, dva… stlačit červený knoflík… jedna, dva… levou nohou sešlápnout pedál číslo jedna… jedna, dva… pedál jedna jemně povolit, sešlápnout pedál číslo dvě…“ Vzdal to. „Co tohle všechno znamená?“ řekl a děsil se odpovědi. Věděl, jaká bude.
„Takhle se řídí náklaďák,“ řekl Angalo.
„Aha. Ale, é, tyhle všechny pedály a knoflíky a páky a tohle,“ řekl Masklin chabě.
„Všechny je potřebuješ,“ řekl Angalo pyšně. „A pak se řítíš vpřed a řadíš rychlosti a —“
„Ano. Aha. Já vím,“ řekl Masklin a zíral do papíru.
Angalo byl velice důkladný. Jednou, když byl v kabině sám, změřil to, čemu říkal Řadicí páka, která se zdála velmi důležitá. Byla pětkrát vyšší než nom. A to velké kolo, co se otáčelo a zdálo se také velmi důležité, bylo široké jako osm nomů, seřazených těsně vedle sebe.
A museli jste mít klíčky. O klíčcích Masklin nevěděl. Nevěděl vlastně nic.
„Počínal jsem si dobře, že jo?“ pyšnil se Angalo. „Všechno je to tady.“
„Ano. Ano. Velmi dobře jsi si počínal.“
„Pořádně si to prohlédni, všechno je to tady. Všechno o blikání v zatáčkách a o houkačce,“ pokračoval Angalo nadšeně.
„Ano. Ano. Určitě.“
„A o plynu a o brzdě a o všem! Jenže ty se netváříš moc spokojeně.“
„Dal jsi mi hodně věcí k přemýšlení, to ano.“
Angalo ho chytil za rukáv. „Říkal si nám, že existuje jenom jeden Obchoďák,“ řekl naléhavě. „To ne, venku je jich tolik, tolik. Jsou jiné Obchoďáky. Některé jsem viděl. Možná v nich žijí také nomové! Život v jiných Obchoďácích! Samozřejmě, ty to znáš!“
„Ještě se prospi,“ řekl Masklin, jak nejlaskavěji dovedl.
„Kdy vyrazíme?“
„Je spousta času,“ uklidnil ho Masklin. „Tím se teď netrap. Prospi se.“
Loudal se z pokoje a vpadl přímo do hádky. Vévoda se vrátil s několika průvodci a chtěl Angala odnést do Papírnictví. Dohadoval se s bábi Morkie. Nebo se o to aspoň pokoušel.
„Madam, ujišťuji vás, že o něj bude dobře postaráno!“
„Hm! Tam, vodkuď jsem já,“ řekla bábi hrdě, „jsou celej rok jenom samý nemoce, nemoce a zase nemoce. Nastuzení a vejrony a břichabol a kousance pořád dokola. Tomu se říká zkušenost. Řekla bych, že jsem viděla víc nemocnejch, než jste vy měl teplejch večeří,“ a dloubla vévodu do žaludku, „a to jste jich měl hezkejch pár!“
„Madam, mohl bych vás nechat zavřít!“ zařval vévoda.
Bábi si odfrkla. „A co to má s tím společnýho?“ zeptala se klidně.
Vévoda otevřel ústa, aby ji seřval, a vtom zahlédl Masklina. Zase je zavřel.
„Dobrá,“ řekl. „Vlastně máte úplnou pravdu. Ale každý den ho budu chodit navštěvovat.“
„Ne víc než dvě minuty, pamatujte si to,“ funěla bábi.
„Pět!“ smlouval vévoda.
„Tři,“ řekla bábi.
„Čtyři,“ dohodli se.
Vévoda přikývl a přivolal Masklina k sobě.
„Hovořil jsi s mým synem,“ vyzvídal.
„Ano, pane,“ řekl Masklin.
„A řekl ti, co viděl.“
„Ano, pane.“
Vévoda se zdál úplně maličký. Masklin ho vždycky považoval za velkého, ale teď si uvědomoval, že představu o jeho mohutnosti způsobil jistý druh vnitřní pompéznosti, jakoby toho noma někdo napumpoval důležitostí a autoritou. Teď to bylo pryč. Vévoda se tvářil starostlivě a nejistě.
„A,“ řekl a díval se přibližně na Masklinovo levé ucho, „myslím, že jsem ti poslal nějaké lidi, že ano?“
„Ano.“
„Jsou přijatelní?“
„Ano, pane.“
„Dej mi vědět, kdybys potřeboval další pomoc, ano? Jakoukoliv pomoc.“ Vévodův hlas zeslábl v mumlání. Poklepal Masklinovi nejistě na rameno a odešel.