„Co je s ním?“ řekl Masklin.
Bábi Morkie začala motat obvazy jako zkušená profesionálka. Nikdo je nepotřeboval, ale ona věřila, že musí mít řádnou zásobu. Zjevně by vystačily pro celý svět.
„Musel začít přemejšlet,“ řekla. „To s lidma dycky zacloumá.“
„Prostě jsem si nikdy nepomyslel, že to bude takhle těžké!“ naříkal Masklin.
„Chceš říct, že si vůbec neměl ani potuchy, jak budeme řídit?“ útočil Gurder.
„Naprosto ne?“ zeptala se Grimma.
„Já… no, asi jsem si myslel, že náklaďáky nějak jezdí tam, kam chcete,“ vysvětloval Masklin. „Myslel jsem si, když to dělají pro lidi, mohly by to dělat i pro nás. Nečekal jsem tohle levý pedál — raz — dva — sešlápnout! Ta kola a pedály jsou obrovské, já jsem je viděl!“
Usouženě se jim díval do očí.
„Pořád o tom přemýšlím,“ řekl. Cítil, že ti dva jsou jediní, kterým může důvěřovat.
Lepenkové dveře se odsunuly a objevil se drobný rozjásaný obličej.
„Tohle se vám bude líbit, pane Maskline,“ řekl. „Já jsem zase trochu četl.“
„Teď ne, Vinto. Máme moc práce,“ řekl Masklin. Vintovi poklesla brada.
„Ó, mohl by sis ho poslechnout,“ řekla Grimma. „Nevypadá to, že teď máme na práci něco důležitějšího.“
Masklin svěsil hlavu.
„Tak, mladíku,“ řekl Gurder s předstíranou veselostí, „s jakým nápadem jsi přišel tentokrát, co? Zapřáhnout do náklaďáku divoké sysly, co?“
„Ne, pane,“ řekl Vinto.
„Možná myslíš, že bychom mu měli nechat narůst křídla a vyletět s ním do nebe?“
„Ne, pane. Našel jsem tuhle knihu, je to o tom, jak zajmout člověka, pane. A pak můžeme vzít zubraň —“
Masklin se na ostatní otráveně pousmál.
„Vysvětlil jsem mu, že lidi nemůžeme použít,“ poznamenal. „Říkal jsem ti to, Vinto. A doopravdy si nejsem jist tím ohrožováním lidí zubrama —“
Chlapec supěl námahou a rozevíral knihu.
„Jsou v ní obrázky, pane.“
Prohlíželi si obrázek. Ukazoval ležícího člověka obklopeného nomy, kteří ho svazovali provazy.
„Hrome,“ vydechla Grimma, „oni mají knihy s naším vyobrazením!“
„Ó, to znám,“ řekl Gurder pohrdavě. „To jsou Gulliverovy cesty. Jsou to jenom pohádky, není to skutečné.“
„Naše obrázky v knize,“ divila se Grimma. „Představ si to. Vidíš to, Maskline?“
Masklin zíral.
„Ano, jsi hodný chlapec, dobrá práce,“ pochválil ho Gurder lhostejným hlasem. „Díky moc, Vinto, a teď, prosím tě, už jdi.“
Masklin zíral. S otevřenou pusou. Cítil, jak v něm bublají myšlenky a proudí mu hlavou.
„Provazy,“ řekl.
„Je to jenom obrázek,“ řekl Gurder.
„Provazy! Grimmo, provazy!“
„Provazy?“
Masklin zvedl pěsti a upřel oči na strop. V takovýchto chvílích bylo skoro možné uvěřit, že tam nahoře, nad Šatičkami pro dětičky, někdo je.
„Já už vím, jak!“ vykřikoval, zatímco ostatní tři ho udiveně pozorovali. „Já už vím, jak! Bří Arnoldové (zal. 1905), já už vím, jak!“
Po Zavírací hodině toho večera proběhlo přes podlahu garáže několik tuctů malých a tajemných postaviček a zmizelo pod jedním zaparkovaným nákladním autem. Kdokoli by naslouchal, zaslechl by tu a tam jemné cinknutí, bouchnutí nebo kletbu. Během deseti minut byli v kabině.
Užasle stáli a rozhlíželi se.
Masklin popošel k jednomu z pedálů, který byl vyšší než on sám, a zkusil s ním pohnout. Jenom se tak trošku zaviklal. Několik nomů přišlo na pomoc a podařilo se jim s ním trochu pohnout.
Jeden z nich je zamyšleně pozoroval. Byl to Dorcas, měl na sobě opasek, z něhož visely rozmanité, podomácku vyrobené nástroje a lenivě si pohrával s tuhou z verzatilky, kterou setrvale přechovával za uchem, když ji zrovna nepoužíval.
Masklin k němu přistoupil.
„Co myslíš?“
Dorcas se poškrábal na nose. „Všechno jsou to páky a kladky,“ řekl. „Úžasná věc, páka. Dej mi dostatečně dlouhou páku a dostatečně pevný bod a dokázal bych pohnout Obchoďákem.“
„Prozatím by stačilo pohnout jen tím jedním pedálem,“ řekl Masklin zdvořile.
Dorcas přikývl. „Pokusím se. Dobrá, chlapci. Přineste to sem.“
Dlouhou dřevěnou násadu snesli dolů až z Oddělení pro kutily a doručkovali ji do kabiny. Dorcas se motal kolem, bral míry kouskem provázku a konečně jim nařídil zaklínit jeden konec násady do škvíry v kovové podlaze. Čtyři nomové se seřadili na jejím druhém konci a dovlekli ji až na pedál.
„Správně, chlapci,“ pochválil je Dorcas.
Zhoupli se na násadě. Pedál klesl k podlaze. Ozval se přerývaný jásot.
„Jak jsi to udělal?“ divil se Masklin.
„Tady máš svoji páku,“ řekl Dorcas. „Ó — kej.“ Rozhlédl se a poškrábal se na bradě. „Takže budeme potřebovat tři páky.“ Vzhlédl k velkému kruhu volantu. „Máš nějaký nápad, co s tímhle?“
„Myslel jsem na provazy,“ řekl Masklin.
„Jak to myslíš?“
„Má takové loukotě, takže kdybychom k nim navázali provazy, oddíly nomů by mohly za provazy tahat tím nebo oním směrem, a tak pojede náklaďák, kudy budeme chtít,“ řekl Masklin.
Dorcas zašilhal po volantu. Odstoupil. Podíval se zdola nahoru. Rty se mu pohybovaly, jak počítal.
„Nebudou vidět, kam jedou,“ řekl nakonec.
„Myslel jsem, že někdo by mohl stát zrovna tady nahoře, u toho velkého okna vpředu a nějak jim říkat, co mají dělat,“ řekl Masklin a s nadějí pohlížel na starého noma.
„Tohle jsou silné hlučné stroje, říkal mladý Angalo,“ připomněl Dorcas. Zase se poškrábal na bradě. „Počítám, že s tím něco svedu. Potom je tady tahle velká páka, to řezání —“
„Řazení,“ opravil ho Masklin.
„Aha. Zase provazy?“
„Pomýšlel jsem na ně,“ řekl Masklin upřímně. „Co myslíš ty?“
Dorcas se zhluboka nadechl. „No — o,“ řekl. „S oddíly nomů, tahajícími za volant a dalšími oddíly, pohybujícími řadicí pákou a pracujícími pákou na pedálech, a s někým tam nahoře, který všem bude říkat, co mají dělat, to bude chtít pořádně natrénovat. Za předpokladu, že smontuju všechnu tu výstroj, všechny provazy a tak: kolik nocí budeme mít na nácvik? Víš, aby se to zvládlo.“
„Včetně noci, kdy, é, odjedeme?“
„Ano,“ řekl Dorcas.
„Jednu,“ odpověděl Masklin.
Dorcas zafuněl nosem. Chvíli hleděl vzhůru a bručel si pod vousy.
„To je nemožné,“ řekl.
„Budeme mít jenom jednu příležitost, víš,“ řekl Masklin. „Jestli je problém s tím vším zařízením —“
„Ó, to není problém,“ řekl Dorcas. „Jsou to jenom kousky dřeva a provázků, to můžu nachystat během zítřka. Měl jsem na mysli nomy, víš. Budeš jich k tomu potřebovat hodně. A oni si to musí nacvičit.“
„Ale všecko, co musejí udělat, je tahat tam a zpátky, když se jim řekne, ne?“
Dorcas si zase něco bručel pod vousy. Masklin nabyl dojmu, že to dělá vždycky, když má vyrukovat se špatnou zprávou.
„No, chlapče drahá,“ řekl, „je mi šest, viděl jsem už toho spoustu a musím ti říct, že když seřadíš deset nomů a zavoláš ‚Táhnout‘, čtyři z nich zatáhnou opačně a dva řeknou ‚Prosím‘. Takoví jsme. To je ta nomská nátura.“