Pousmál se nad Masklinovým schlíplým výrazem.
„Co bys měl udělat,“ řekl, „je najít pro nás malý náklaďáček. Na ten nácvik.“
Masklin chmurně přikývl.
„A,“ řekl Dorcas, „už sis znovu promyslel, jak všichni nasednou? Dva tisíce nomů, pomysli si. Plus všechno, co bereme s sebou. Nemůžeš chtít po starých babkách a miminech, aby šplhaly po provazech nebo se protahovaly dírama, ne?“
Masklin zavrtěl hlavou. Dorcas ho pozoroval se svým obvyklým lehkým úšklebkem.
Tenhle nom, pomyslel si Masklin, své věci rozumí. Ale jestli mu řeknu, nech to všechno na mně, nechá mi to všechno na krku, aby mi vyhověl. Ó, kritická postupová analýzo! Proč?
„Máš nějaké nápady?“ zeptal se. „Opravdu bych uvítal tvoji pomoc.“
Dorcas se na něj dlouze zamyšleně podíval a potom mu poklepal na rameno.
„Prohlédl jsem si to tady,“ řekl. „Možná, že se najde způsob, jak si to natrénovat a vyřešit ten druhý problém. Přijď sem zase zítra večer a uvidíme, ano?“
Masklin přikývl.
Potíž je v tom, uvažoval, když se vracel, že nemá dost mužů. Pomáhala sice spousta Kovomaťáků, někteří z dalších oddělení a hezká řádka mladíků, kteří se tajně připlížili, jen aby pomohli, protože to všechno bylo tak vzrušující a nezvyklé. Pokud však šlo o zbytek, život šel dál ve vyjetých kolejích.
Ve skutečnosti bylo v Obchoďáku spíše ještě živěji než obvykle.
Ze všech hlav jednotlivých familií snad jenom hrabě jevil zájem o přípravy k odjezdu a i tak měl Masklin podezření, že stále nevěří, že je s Obchoďákem konec. Znamenalo to jenom to, že v Kovomatu se mohli naučit číst, a to zlobilo Galanterii, čímž se hrabě bavil. Ani Gurder si zřejmě nebyl tak jistý jako dříve.
Masklin se vrátil do své krabice a usnul. Vzbudil se za hodinu.
Hrůza začala.
11
Utíkej k výtahům Výtahy, výtahy, zdali mne svezete? Utíkej ke stěnám Stěny, stěny, zdali mne schováte? Utíkej k náklaďáku Náklaďáku, zdali mne naložíš? Všechno ještě dnes.
Začalo to tichem, když měl být hluk. Všichni nomové byli zvyklí na vzdálený lomoz a hukot lidských hlasů za dlouhých hodin denního světla, takže si toho nepovšimli. Teď hluk ustal a slyšeli zvláštní tísnivé ticho. Samozřejmě bývaly dny, kdy lidé do obchodního domu nepřicházeli — například jim bří Arnoldové (zal. 1905) dával skoro týden volna mezi shonem Vánočního trhu a povykem Zimního výprodeje. Ale na to byli nomové zvyklí, patřilo to k jemnému rytmu obchodního domu. Tohle nebyl ten správný den.
Po několika hodinách ticha se přestali navzájem utěšovat, že to nic, to je pravděpodobně jen nějaký extra den nebo něco jako tenkrát, když se Obchoďák na týden zavřel, aby se vymalovalo, a jeden nebo dva smělejší a zvědavější riskovali chvatný pohled nad úroveň podlahy.
Mezi důvěrně známými pulty se prostírala prázdnota. A zdálo se, že ani nikde okolo není moc zboží.
„Takhle to vypadá vždycky po Výprodeji,“ říkali. „A pak, než se naděješ, jsou zase všechny regály plné. Není žádný důvod k panice. To je všechno součást velkého plánu bří Arnoldové (zal. 1905).“
A tiše seděli nebo si pobrukovali nebo něco dělali, jen aby nemysleli na nepříjemné věci. Neúčinkovalo to.
A pak, když přišli lidé a začali odnášet i to málo, co zbývalo v regálech a na pultech a ukládat do velkých beden a ty odnášet dolů do garáže a nakládat je…
A začali rozebírat podlahy…
Masklin se vzbudil. Nomové na něj doráželi. Někde v dálce jiní křičeli. To mu bylo nějak povědomé.
„Vstávej, rychle!“ křikl Gurder.
„Co se děje?“ ospale zíval Masklin.
„Lidi rozebírají Obchoďák!“
Masklin se hbitě posadil.
„To nemůžou! Ještě není čas!“ vykřikl.
„Přesto to dělají!“
Masklin vstal a bojoval s oblečením. Poskakoval po podlaze s jednou nohou v nohavici a šťouchl do Věci.
„Hej! Říkala jsi, že demolice ještě hned tak nebude!“
„Ještě čtrnáct dní,“ řekla Věc.
„Už začínají!“
„To je zřejmě přesun zbývajícího zboží do nových prostor a přípravné práce,“ řekla Věc.
„Aha, dobrá. To by mělo všechny uklidnit. Proč jsi nám to neřekla?“
„Netušila jsem, že to nevíte.“
„No to jsme teda nevěděli. A co navrhuješ, abychom teď udělali?“
„Co nejdříve odejděte.“
Masklin se vztekal. Čekal, že bude mít další dva týdny na vyřešení všech problémů. Mohli si nashromáždit věci, co si vezmou s sebou. Mohli si všechno lépe naplánovat. I dva týdny by sotva stačily. Teď byl přepych pomýšlet i na jeden jediný týden.
Vyšel do zmateného davu. Naštěstí v obydlených prostorách ještě prkna nestrhli — někteří z rozumnějších uprchlíků říkali, že strhli jen pár prken na vzdáleném konci Ráje zahrádkářů, aby se dostali k vodovodnímu potrubí — ale nomům, žijícím v sousedství, nic nehrozí.
Nad hlavou se jim ozval dupot. Za pár minut přiběhl bez dechu jeden nom a ohlásil, že se balí koberce a odnášejí pryč.
To vyvolalo zděšené mlčení. Masklin si uvědomil, že se všichni koukají na něj.
„Myslím, že každý by měl dostat tolik jídla, kolik unese, a jít do suterénu blíž ke garáži.“
„Ty pořád myslíš, že bychom se o to měli pokusit?“ zeptal se Gurder.
„Nemáme moc na vybranou, nebo jo?“
„Ale my — říkal jsi, že si máme z Obchoďáku odnést, co se dá, nástroje a takové věci. A knihy,“ řekl Gurder.
„Budeme rádi, když odejdeme sami. Není čas!“
Přiběhl další posel. Byl z Dorcasovy družiny. Pošeptal něco Masklinovi, který se podivně usmál.
„Znamená to, že bří Arnoldové (zal. 1905) nás opustil v nejtěžší hodince?“ řekl Gurder.
„To nemyslím. Možná nám pomáhá,“ řekl Masklin. „Protože, no, to neuhodneš, kam všechny ty věci lidé ukládají…“
12
I. A Venkovní pravil, Jméno bří Arnoldové (zal. 1905) budiž pochváleno.
II. Neboť seslal nám Náklaďák a Lidé už ho nakládají věcmi všeho druhu potřebnými pro nomy. To je Znamení. Všechno musí pryč. Včetně nás.
O půlhodinu později leželi Masklin s Dorcasem na trámu a dívali se dolů do garáže.
Takový ruch v ní nikdy neviděli. Lidé ospale chodili po podlaze, nosili role koberců do některých z nákladních aut. Žluté věci, podobné křížencům mezi velmi malým nákladním autem a velmi velikou lenoškou, se kolem nich posunovaly a skládaly bedny.
Dorcas podal Masklinovi kukátko.
„To jsou mi čilé věcičky, že jo,“ řekl konverzačním tónem. „Už tu krouží od rána, vidíš? Pár náklaďáků už vyjelo a zase se vrátily, takže nemohou jezdit moc daleko.“
„Ten dopis, co jsme viděli, říkal něco o novém obchodním domě,“ řekl Masklin. „Možná, že ty věci vozí tam.“