„Bábi Morkie ke mně byla moc hodná, když jsem byla malá,“ bránila se Grimma. „Jednoho dne budeš taky starý.“
„Myslíš? A kdo si udře ruce na kost samou péčí o mě?“
Masklin zjistil, že je pořád vzteklejší a vzteklejší. Byl si jistý, že je v právu. Ale vnímal to, jakoby v právu nebyl, čímž bylo všechno ještě horší.
Přemýšlel o tom dlouho, a vždycky to v něm zanechalo pocit zlosti a trapnosti. Všichni chytřejší a smělejší a statečnější už dávno odešli, tak či onak. Dobráku stará, Maskline, říkali, ty kluku kurážná, dohlédni na ty staroušky a my budem zpátky, než se naděješ, hned jak najdeme nějaké lepší místo. Pokaždé, když na to dobrák stará Masklin pomyslel, rozhořčoval se nad nimi proto, že odešli, a nad sebou, že zůstal. Vždycky ustoupil, to byla ta potíž. Věděl to. Ať si na začátku cokoliv sliboval, vždycky zvolil cestu nejmenšího odporu.
Grimma na něj nasupeně hleděla.
Pokrčil rameny.
„Dobře, dobře, tak můžou jít s námi,“ řekl.
„Víš dobře, že nepůjdou,“ řekla. „Jsou moc staří. Všichni tady vyrůstali. Mají to tu rádi.“
„Mají to tu rádi, když jsme tu a posluhujeme jim,“ zabručel Masklin.
Nechali toho. K večeři byly oříšky. V Masklinově byl červ.
Potom šel ven a sedl si na násep s bradou v dlaních a pozoroval znovu silnici.
Byl to proud červených a bílých světel. V těch bednách seděli lidé a ujížděli za tajemnými záležitostmi, kterými tráví čas. Vždycky za nimi spěchali, ať už to bylo cokoliv.
Vsadil by se, že oni krysy nejedí. Lidi to vážně mají snadné. Jsou velcí a pomalí, ale nemusejí žít ve vlhkých norách a čekat, až nějaké hloupé stařeny nechají vyhasnout oheň. Nikdy nemají červy v čaji. Jdou si, kam chtějí, a dělají si, co se jim líbí. Patří jim celý svět.
A celou noc si jezdí sem a tam v těch malých náklaďácích s rozsvícenými světly. Chodí vůbec někdy spát? Musejí jich být stovky.
Snil o tom, že odjede na náklaďáku. Často zastavovaly u kavárny. Snadno — ano, velmi snadno — by se našel způsob, jak se na jeden dostat. Byly čisté a nablýskané, musely jezdit někam, kde je to lepší než tady. A koneckonců, co jiného bylo na výběr? Tady zimu nepřežijí a pustit se přes pole v nadcházejícím špatném počasí, na to nebylo pomyšlení.
Samozřejmě to nikdy neudělal. Nakonec to nikdy skutečně neuděláte. Jenom o tom sníte a díváte se na ta svištící světýlka.
A hvězdy nad těmi chvátajícími světýlky. Torrit říkal, že hvězdy jsou velmi důležité. V tom s ním Masklin nesouhlasil. Těch se nenajíte. Ani jako osvětlení nejsou moc dobré. Hvězdy jsou vlastně na nic, když se nad tím zamyslíte…
Někdo vykřikl.
Masklinovo tělo bylo na nohou skoro dřív, než na to jeho mozek vůbec pomyslel, a tiše se hnalo zakrslými keři k noře.
Tam, s hlavou úplně pod zemí a s oháňkou rozčileně mávající hvězdám, slídil lišák. Poznal ho. V minulosti už měl párkrát co dělat, aby si před ním zachránil kůži.
Kdesi uvnitř Masklinovy hlavy se ten kousek jeho já, který byl skutečně jím — starý Torrit toho věděl dost o takové věci — zděsil, když viděl, jak bere svoje kopí, které bylo pořád tam, kde ho zarazil do země, a jak ho lišákovi vší silou vráží do zadní nohy.
Ozvalo se tlumené štěknutí. Zvíře se hrabalo zpátky a obrátilo na svého mučitele zlou vzteklou hlavu. Dvě jasné žluté oči se zaměřily na Masklina, který hekal a opíral se o kopí. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se čas zpomalí a všechno je náhle skutečnější. Možná když víte, že zemřete, hltají vaše smysly tolik podrobností, kolik dokáží, dokud ještě mají tu možnost…
Ta potvora měla krvavé skvrny na čumáku.
Masklin cítil, jak se ho zmocňuje zlost. Nadouvala se v něm jako obrovská bublina. Moc toho neměl a tahle šklebící se věc mu brala i to. Když se díval na vyplazený červený jazyk, uvědomoval si, že má dvě možnosti. Mohl utéct nebo zemřít.
Takže nakonec místo toho zaútočil. Kopí mu vyletělo z ruky jako pták a zasáhlo lišáka do pysku. Ten zapištěl a tlapou se dotkl rány, a Masklin se rozběhl blátem, poháněn motorem svého vzteku, a potom skočil a chňapl rukama po páchnoucích červených chlupech a vyškrábal se lišákovi po boku, až se mu usadil obkročmo za krkem, a vytáhl kamenný nůž a bodal, bodal do všeho, co bylo na tomto světě špatné…
Lišák zase zapištěl a odskočil. Kdyby byl schopen uvažovat, pak by Masklin věděl, že jeho nůž neudělá té potvoře o moc víc, než že ji pozlobí. Ale ona nebyla zvyklá, aby se s ní večeře prala s takovým vztekem, a jediná její myšlenka byla zmizet. Lišák vyskočil na násep a pustil se po hlavě dolů k světlům na dálnici.
Masklin začal zase myslet. Do uší mu pronikl hluk dopravy. Pustil se a skočil do vysoké trávy, ještě než zvíře vyběhlo na asfalt.
Ztěžka dopadl a odkutálel se s vyraženým dechem.
Ale zapamatoval si, co následovalo. Zůstalo mu to v paměti dlouho, ještě dlouho potom, co spatřil tolik zvláštních věcí, že už opravdu na ně neměl v hlavě místo.
Lišák, nehybný jako socha v paprsku reflektorů, vyzývavě zaprskal, když se pokoušel zkrotit pohledem deset tun kovu, které se na něj valily sedmdesátkou.
Ozvalo se žuchnuti, zasvištění a byla tma.
Masklin ležel dlouhou chvíli s obličejem ve studeném mechu. Potom, se strachem, co uvidí, a snažil se přitom nic si nepředstavovat, se zvedl na nohy a trmácel se zpátky k tomu, co snad zbylo z jeho domova.
U ústí nory čekala Grimma a držela v ruce větvičku jako palici. Roztočila ji a málem vyrazila Masklinovi mozek z hlavy, když vyvrávoral ze tmy a opřel se o násep. Napřáhl unavenou ruku a odstrčil klacek.
„Nevěděli jsme, kam jsi šel,“ řekla hlasem na pokraji hysterie. „Jenom jsme slyšeli hluk a vtom to tady bylo a ty jsi měl být tady a sebralo to pana Merta a paní Coomovou a hrabalo se to na —“
Zarazila se a vypadala sklesle.
„Ano, díky,“ řekl Masklin chladně, „jsem v pořádku, mockrát děkuju.“
„Co — co se stalo?“
Nevšímal si jí a ztratil se do temnoty v noře a ulehl. Slyšel staříky, jak si šeptají, než se propadl do hlubokého, mrazivého spánku.
Měl jsem být tady, pomyslel si.
Spoléhají na mne.
Půjdem. Všichni.
Vypadalo to jako dobrý nápad, tenkrát.
Teď to vyhlíželo trochu jinak.
Nomové se teď tlačili v jednom koutě velkého temného prostoru nákladního auta. Byli zticha. Tady se nedalo hlučet. Řev motoru plnil vzduch. Občas se zajíkl, a začal znovu. Tu a tam se celé auto zakolébalo.
Grimma se připlazila po zachvívající se podlaze.
„Jak dlouho to bude trvat, než se tam dostanem?“ řekla.
„Kam?“ řekl Masklin.
„Kam jedeme.“
„Nevím.“
„Mají hlad, víš.“
To měli vždycky. Masklin se beznadějně podíval na chumel staříků. Jeden nebo dva ho s netrpělivostí pozorovali.
„Nemohu nic dělat,“ řekl. „Mám taky hlad, ale nic tu není. Je to prázdné.“
„Bábi Morkie se moc rozruší, když vynechá jídlo,“ řekla Grimma.
Masklin na ni dlouze, tupě civěl. Potom se připlazil k té skupince a posadil se mezi Torrita a stařenku.
Uvědomil si, že s nimi nikdy doopravdy nepromluvil. Když byl malý, byli oni obři, do nichž mu nic nebylo. Potom se jako lovec pohyboval mezi lovci, a letos buď venku sháněl jídlo nebo vyčerpáním upadal do hlubokého spánku. Ale věděl, proč je Torrit vůdcem kmene, to dá rozum, byl nejstarší nom. Ten nejstarší se stává vždycky vůdcem, proti tomu se nedalo nic namítat. Nikoli nejstarší žena, samozřejmě, protože každý ví, že to je nemyslitelné; i bábi Morkie v tom měla naprosto jasno. Což bylo trochu zvláštní, protože s ním zacházela jako s blbcem a Torrit nikdy nerozhodl, aniž se na ni koutkem oka podíval. Masklin si vzdychl. Prohlížel si kolena.