„Může být. Zatím jsou to většinou koberce a pár těch velkých mražených lidí z Modes robes.“
Masklin se ušklíbl. Podle Gurdera ti velcí růžoví lidé, co stojí v Modes robes a Šatičkách pro dětičky a v Mladé módě a nikdy se ani nepohnou, jsou ti, co vzbudili nelibost bří Arnoldové (zal. 1905). Byli proměněni v hrozné růžové předměty a někdo říká, že se dají rozmontovat. Ale jistí filozofové Šatičkové říkají, ne, to jsou obzvláště dobří lidé, kterým bylo dovoleno zůstat v Obchoďáku na věčnost a nemusí vždycky zmizet po zavírací hodině. Náboženství je někdy velmi těžko porozumět.
Zatímco Masklin přihlížel, velká sklápěcí vrata zaskřípala, zvedla se a nejbližší nákladní auto s rachotem nastartovalo a sunulo se pomalu ven do oslepujícího světla.
„Co potřebujeme,“ řekl, „Je náklaďák se spoustou materiálu z Kovomatu. Drát, víš, a nářadí a takové věci. Viděl jsi nějaké potraviny?“
„Vypadá to, že většinu zboží z Tržnice už odvezl ten první náklaďák,“ řekl Dorcas.
„Tak se budeme muset obejít bez jídla.“
„Co uděláme,“ zeptal se Dorcas zvolna, „jestli všechno naloží a odvezou? Pracují nějak svižně, na lidi.“
„Určitě nestihnou vyklidit Obchoďák za jeden den,“ ujišťoval se Masklin.
Dorcas pokrčil rameny.
„Kdoví?“
„Budeš muset zabránit náklaďákům v odjezdu,“ řekl Masklin.
„Jak? Že bych si před nějaký lehl?“
„Jak tě jen napadne,“ řekl Masklin.
Dorcas se ušklíbl. „Na něco přijdu. Chlapci si už na tohle místo zvykají.“
Uprchlíci proudili do Kovomatu z celého obchodního domu a plnili veškerý prostor pod podlahou ustrašeným bzukotem šeptaných rozhovorů. Mnozí z nich vzhlédli, když kráčel Masklin kolem, a to, co uviděl v jejich obličejích, ho poděsilo.
Oni věří, že jim pomohu, pomyslel si. Dívají se na mne, jako bych byl jejich jediná naděje.
A já nevím, co si počít. Nic asi nebude fungovat, kdybychom tak měli víc času. Přiměl se tvářit, že překypuje sebejistotou, a zdálo se, že to ostatní uspokojuje. Všechno, co potřebovali vědět, bylo, že někdo někde ví, co dělat. Masklinovi vrtalo hlavou, kdo to je; on to rozhodně nebyl.
Odevšad přicházely špatné zprávy. Už vyklidili větší část Ráje zahrádkářů. Oddělení oděvů už také téměř zelo prázdnotou. Z oddělení kosmetiky vytrhávali pulty, ale tam naštěstí mnoho nomů nebydlelo. Masklin mohl slyšet i tady dunění a vrzání, jak práce postupovaly.
Nakonec už tam nemohl déle vydržet. Příliš mnoho lidí na něj bez přestání civělo. Vrátil se dolů do garáže, kde Dorcas ze svého špionážního hnízda na trámu stále hlídal.
„Co se děje?“ zeptal se Masklin.
Starý nom ukázal na náklaďák přímo pod nimi.
„Tenhle chceme,“ řekl. „Je na něm všechno. Spousta zboží z oddělení pro kutily. Jsou tam také nějaké věci z galanterie, jehly a kdovíco ještě. Všechno zboží, které jsi řekl, abych ohlídal.“
„Musíme jim zabránit vyjet ven!“ řekl naléhavě Masklin. Dorcas se ušklíbl.
„Mechanismus, který zvedá dveře, nebude fungovat,“ řekl. „Pojistka je pryč.“
„Co je pojistka?“ zeptal se Masklin.
Dorcas zvedl dlouhou, tlustou červenou tyčinku, která mu ležela u nohou. „Tohle,“ řekl.
„Tys ji vzal?“ zeptal se Masklin.
„Delikátní prácička, museli jsme kolem ní uvázat kus lana. Když jsme ji vytáhli, silně to zajiskřilo.“
„Ale čekám, že tam dají jinou,“ řekl Masklin.
„Ále, to už udělali,“ řekl Dorcas s výrazem sebeuspokojení. „Nejsou tak hloupí. Ale stejně nefungovala, protože když jsme vytrhli tu pojistku, chlapci šli a přeštípali dráty ve zdi na několika místech. Velmi nebezpečné, ale lidem bude trvat celou věčnost, než na to přijdou.“
„Hm. Ale co když dveře vypáčí?“
„To jim bude na nic. Tak ten náklaďák stejně neodjede.“
„Proč ne?“
Dorcas ukázal dolů. Masklin se díval a po chvilce spatřil, jak dvě malé postavy vycupkaly zpod nákladního auta a vnořily se do stínů u zdi. Nesly kombinačky.
Za chvilku se za nimi vyhrnula osamělá postavička a vlekla kus drátu.
„Ty náklaďáky spotřebují velké množství drátů,“ řekl Dorcas. „Jenže tenhle už jich v sobě tolik nemá. Legrace, co. Vytáhneš kousek a náklaďák nejede. Ale žádný strach, řekl bych, že víme, kam to později dát zase všechno zpátky.“
Dole se ozval kovový zvuk. Jeden člověk kopl do dveří.
„Klídek, klídek,“ řekl Dorcas tlumeně.
„Ty jsi prostě myslel na všecko,“ obdivoval ho Masklin.
„To doufám,“ řekl Dorcas. „Ale radši bychom se měli přesvědčit, viď.“ Vstal a vytáhl velkou bílou vlajku, kterou zamával nad hlavou. Ze stínů na vzdáleném konci garáže odpovědělo bílé třepetání.
A potom zhasla světla.
„Užitečná věc, ta elektřina,“ řekl Dorcas ve tmě. Lidé dole vydávali znepokojené bručení a pak bylo slyšet zařinčení, jak jeden z nich do něčeho vrazil. Ještě několik zaskřípění a dalších zadunění až konečně jeden člověk našel dveře do suterénu a ostatní ho následovali.
„Nemyslíš, že budou mít nějaké podezření?“ zeptal se Masklin.
„V Obchoďáku pracují ještě jiní, budou si pravděpodobně myslet, že to zavinili oni,“ řekl Dorcas.
„Ta elektřina je úžasná věc,“ řekl Masklin. „Dokážeš ji vyrobit? Hrabě Kovomat s ní nadělal náramné tajnosti.“
„To proto, že Kovomati nic neumí,“ nasupeně řekl Dorcas. „Jenom jak ji ukrást. Zdá se mi, že se moc nevyznám ve čtení, v knihách za mne pátrá mladý Vinto. Říká, že vyrábět elektřinu je velmi jednoduché. Jenom potřebuješ získat jednu surovinu, která se jmenuje uráno. Myslím, že je to nějaký kov.“
„Mají nějaké v Kovomatu?“ zeptal se Masklin s nadějí.
„Zjevně ne,“ odpověděl Dorcas.
Ani Věc jim příliš nepomohla.
„Pochybuji, že jste už připraveni na jadernou energii,“ řekla. „Zkuste větrné mlýny.“
Masklin dokončil sbírání svého ubohého majetečku do vaku.
„Až odjedeme,“ řekl, „nebudeš moci mluvit, viď? Potřebuješ pít elektřinu.“
„Ne. Avšak zachytila jsem radiovou komunikaci, naznačující letecký provoz na sever odtud.“
Masklin zaváhal. „To je dobré, ne?“
„To znamená, že jsou tam létající stroje.“
„A my můžeme letět až domů?“ vyzvídal Masklin.
„Ne. Ale muže to být další krok. Možná by se dalo navázat spojení s meziplanetární lodí. Ale nejprve musíte odjet tím náklaďákem.“
„Potom už si budu myslet, že je možné všechno,“ řekl Masklin chmurně. S nadějí se zahleděl na Věc a potom si s hrůzou všiml, že její světýlka zhasínají jedno po druhém.
„Věci!“
„Když se vám to povede, budeme si zase povídat,“ řekla Věc.
„Ale ty nám máš pomáhat!“ zaúpěl Masklin.
„Navrhuji, abyste důkladné zvážili správný smysl slova ‚pomáhat‘,“ řekla krabička. „Buď jste inteligentní nomové nebo jenom chytrá zvířátka. Je na vás, abyste přišli na to, co jste.“
„Cože?“
Poslední světýlko zhaslo.
„Věci?“
Světýlka zůstala zhasnutá. Černá krabička nabyla vzezření nadmíru mrtvé a němé věci.