„Ale já jsem na tebe spoléhal, že nám pomůžeš vyjasnit to řízení náklaďáku a všecko! Ty mě chceš takhle opustit?“
Krabička jenom více potemněla. Masklin na ni civěl.
Potom si pomysleclass="underline" pro ni je to všechno v pořádku. Každý spoléhá jenom na mne. Já nemám na koho spoléhat. To by mě zajímalo, jestli se takhle cítil starý Opat. To by mě zajímalo, jak to mohl tak dlouho vydržet. Vždycky jsem to já, kdo musí všechno udělat, žádný jaktěživ nepomyslí na mne nebo na to, co chci já…
Otrhané kartónové dveře se odsunuly a vešla Grimma.
Pohlédla z potemnělé Věci na Masklina.
„Venku se po tobě ptají,“ řekla tiše. „Proč je Věc zhasnutá?“
„Právě se odporoučela! Řekla, že už nám nebude pomáhat!“ naříkal Masklin. „Jenom řekla, že musíme dokázat, že dovedeme myslet sami, a že s námi bude mluvit, až to budeme umět! Co mám dělat?“
Já vím, co by stačilo, pomyslel si. Stačilo by trochu povzbuzení. Stačilo by mi trochu pochopení. Stačilo by mi trochu porozumění. Stará dobrá Grimma. Na ni je spoleh.
„Co uděláš?“ řekla zostra. „Okamžitě necháš toho fňukání a sebereš se a začneš věci organizovat!“
„Co —“
„Dej věcem řád! Udělej nové plány! Rozděl lidem příkazy! Dej se do toho!“
„Ale —“
„A hned!“štěkala na něj.
Masklin vstal.
„Takhle bys se mnou neměla mluvit,“ stěžoval si. „Já jsem vůdce, víš?“
Stála s rukama v bok a zle se na něj dívala.
„Toť se ví, že jsi vůdce. Řekla jsem, že nejsi vůdce? Každý ví, že jsi vůdce! A teď padej a veď!“
Kolébal se kolem ní. Poklepala mu na rameno.
„A nauč se naslouchat,“ dodala.
„É? Co tím myslíš?“
„Věc je takový stroj na myšlení, ne? To říkal Dorcas. No a stroje říkají přesně to, co myslí, ne?“
„Ano, myslím, že ano, ale —“
Grimma se na něj zářivě, vítězně usmála.
„No, Věc řekla ‚až‘. Mysli. Mohla říct ‚jestli‘.“
Nastal večer. Masklin měl pocit, že lidé snad nikdy neodejdou. Jeden z nich, s baterkou a krabicí nářadí, utrácel dlouhý čas pátráním v pojistkách a kontrolou vedení v suterénu. Konečně to vzdal i ten, huboval a práskl za sebou dveřmi.
Po chviličce se v garáži rozsvítilo.
Ve stěnách se ozýval šramot a pak se zpod lavic vyvalil temný dav. Několik mladých nomů v předních řadách neslo háky na lanech, které hodili na plachtu nákladního auta. Jeden po druhém se zachycovaly a nomové po nich šplhali vzhůru.
Jiní nomové přinášeli tenčí lanka, která navázali ke koncům lan a postupně se vytahovali nahoru…
Masklin utíkal pod nekonečným stínem nákladního auta k olejovité temnotě pod motorem, kde už Dorcasova družina instalovala své zařízení. Dorcas sám byl v kabině a přehraboval se v tlustých drátech. Ozvalo se zaprskání a vtom se v kabině rozsvítilo.
„Tak,“ řekl Dorcas. „Teď vidím, v čem se hrabeme. Tak, chlapci! Teď si zamakáme!“
Když se ohlédl a uviděl Masklina, jakoby se snažil schovat ruce za zády, ale pak si to rozmyslel. Obě měl vražené do něčeho, jak si Masklin všiml, co mohly být prsty odstřižené z gumových rukavic.
„Á,“ řekl Dorcas, „nevěděl jsem, že jsi tu. Malé profesionální tajemství, vidíš? Elektřina se v gumě nedrží. Guma tě chrání před kousnutím elektřinou.“ Sklonil hlavu, když skupina nomů zhoupla dřevěnou laťku do kabiny a začala ji upevňovat k řadicí páce.
„Jak dlouho to bude trvat?“ křičel Masklin, když další skupina proběhla kolem něj a táhla klubko drátu. Teď bylo v kabině dost hlučno, provazy a kusy dřeva se posunovaly všemi směry, a on doufal, že to všechno někdo organizuje.
„Možná hodinku, možná,“ řekl Dorcas a dodal, skoro laskavě, „šlo by to rychleji, kdyby se tu nomové tak nepletli.“
Masklin přikývl a prozkoumal zadní část kabiny. Nákladní auto bylo staré a on objevil další otvor pro svazek drátů, kterým by v nouzi prolezl i nom. Protáhl se do otevřeného prostoru a potom našel jinou škvíru, kterou se dostal na záď nákladního vozu.
První nomové na palubě přitáhli dovnitř jeden konec úzkého dřívka, které sloužilo jako lodní lávka.
Ostatní se po něm teď škrábali nahoru.
To dal Masklin na starost bábi Morkie. Stařenka měla vrozený talent nahnat lidem tolik strachu, aby dělali, co mají.
„Příkrý?“ křičela na tlustého noma, který se dostal do půli cesty a strachem se k prknu přilepil. „Tomuhle říkáš příkrý? To není příkrý, to je procházka! Mám tam pro tebe dojít a pomoct ti?“
Pouhá pohrůžka s ním hnula z posedu a on zbytek cesty skorém proklusal a vděčně se vnořil do stínů na korbě.
„Každý by si měl radši najít nějaké měkké místečko a lehnout si,“ řekl Masklin. „Může to být divoká cesta. A musíš poslat všechny silnější nomy ke kabině. Budeme potřebovat každého, věř mi.“
Přikývla a potom zařvala na jednu rodinku, která zablokovala lávku.
Masklin se podíval dolů na nekonečný proud šplhajících na náklaďák, z nichž mnozí klopýtali pod svým majetkem.
Směšné, ale teď cítil, že udělal všechno, co mohl. Všechno šlapalo jako něco, co šlape. Buď bude celý ten plán fungovat, nebo nebude. Buď mohou nomové spolupracovat, nebo nemohou.
Vybavil si obrázek Gullivera. Pravděpodobně to není skutečnost, říkal Gurder. V knihách jsou často věci, které jsou neskutečné. Ale bylo by příjemné pomyšlení, kdyby se nomové mohli shodnout na něčem podobném, aby byli jako lidičky v té knize…
„No, tak všechno jde dobře,“ řekl bezvýrazně.
„Dost dobře,“ přikývla bábi.
„Byl by dobrý nápad přesně zjistit, co je ve všech těch bednách,“ spekuloval Masklin, „protože možná budeme muset rychle seskočit, až zastavíme a —“
„Už sem kázala Torritovi, aby se o to postaral,“ řekla bábi. „Jen si z toho nedělej hlavu.“
„Ach,“ řekl Masklin chabě. „Dobro.“
Pro sebe si na práci nic nenechal.
Vrátil se do kabiny z čiré — tedy, nikoli nudy, protože srdce mu tlouklo jako zvon — ale z neklidu.
Dorcasovi nomové už postavili dřevěnou plošinu nad volantem a přesně před velkým oknem. Dorcas sám byl už zpátky na podlaze kabiny a cvičil oddíly v řízení.
„Vpravo!“ křičel. „Zařadit… jedničku!“
„Pedál dolů… dva, tři…“ řekl sborem tým na spojce.
„Pedál nahoru… dva, tři…“ křičel oddíl u plynu.
„Páku nahoru… dva, tři…“ opakovali nomové u řadicí páky.
„Pedál nahoru… dva, tři, čtyři!“ Šéf oddílu na spojce Dorcasovi zasalutoval. „Rychlost zařazena, pane!“ zvolal.
„To byla hrůza. Opravdu hrůza,“ řekl Dorcas. „Co je s oddílem u plynu, no? Ten pedál dolů!“
„Promiň, Dorcasi.“
Masklin poklepal Dorcasovi na rameno.
„Jen pokračujte!“ nařídil Dorcas. „Chci, abyste to hladce zvládli až ke čtyřce. Ano? Co? Aha, to jsi ty?“
„Ano, to jsem já. Všichni už jsou skoro nahoře,“ řekl Masklin. „Kdy budete připraveni?“
„Tohle stádo nebude připraveno nikdy.“
„Ach jo.“
„Takže bychom klidně mohli vyrazit, kdykoli si budeš přát, a naučit se to cestou. Samozřejmě ani nemůžeme zkusit řízení, dokud se nehýbeme.“
„Pošleme ti na pomoc mnohem víc lidí,“ řekl Masklin.