„No to je dobrý,“ zašklebil se Dorcas. „To tak zrovna potřebuju, zástupy dalších lidí, co nerozeznají svoji pravačku od levačky.“
„Jak zjistíš, jak a kudy pojedeme?“
„Semafory,“ řekl Dorcas rozhodně.
„Semafor?“
„Vlajková signalizace. Jenom řekneš mému chlapci nahoře na plošince, co chceš udělat, a já budu sledovat signály. Kdybychom měli další týden, počítám, že bych dokázal nainstalovat něco jako telefon.“
„Vlaječky,“ řekl Masklin. „Bude to fungovat?“
„To by mělo, ne? Později si to můžeme vyzkoušet.“
A to později nastalo. Poslední nomští zvědové se vyšplhali na palubu. Vzadu na nákladním autě se většina zařídila tak pohodlně, jak jen to bylo možné, a ležela ve tmě s očima dokořán.
Masklin byl na plošině s Angalem, Gurderem a Věcí. Gurder věděl o nákladních autech dokonce míň než Masklin, ale pokládalo se za nejlepší mít ho tam, pro všechny případy. Koneckonců, kradli bří Arnoldové (zal. 1905) jeho náklaďák.
Někdo bude možná muset podat nějaké vysvětlení. Ale rozhodl, že Boba do kabiny nevezmou. Krysa zůstala vzadu s ostatními.
Grimma tu byla také. Gurder se jí zeptal, co tady dělá. Zeptala se ho, co tu dělá on. Oba se podívali na Masklina.
„Může mi pomáhat se čtením,“ řekl se skrývanou úlevou. Čtení mu přes veškeré úsilí zrovna moc nešlo. Byl v tom zřejmě nějaký fígl, na který nedokázal přijít. Grimma už čtení zvládala bez velkého přemýšlení. Pokud jí vybuchoval mozek, činil tak způsobem nepostřehnutelným.
Blazeované přikývla a otevřela před ním „Pravidla silničního provozu“.
„Jsou věci, které musíš udělat,“ řekl nejistě. „Než nastartuješ, musíš se podívat do crrr —“
„— zrcátka —“ řekla Grimma.
„— zrcátka. To se tady praví. Do zrcátka,“ řekl Masklin pevně.
Podíval se tázavě na Angala, který krčil rameny.
„O tom já nic nevím,“ řekl. „Můj řidič se do něj díval, ale nevím proč.“
„To se v něm má hledat něco zvláštního? Možná do něj musíš udělat obličeje, nebo tak,“ řekl Masklin.
„Ať to znamená, co chce, radši bychom měli dělat všechno pořádně,“ řekl Gurder rozhodně. Ukázal. „Tamhle nahoře je jedno zrcátko, u stropu.“
„To je tedy blbý místo,“ řekl Masklin. Podařilo se mu zachytit tam kotvici a po krátkém úsilí se k zrcátku přitáhl.
„Vidíš něco?“ volal Gurder.
„Akorát sebe.“
„Tak pojď zase dolů. Podíval ses do zrcátka, to je hlavní.“
Masklin sklouzl zpátky na plošinku, která se pod ním zakymácela.
Grimma nahlédla do Pravidel.
„Teď musíš signalizovat své úmysly,“ řekla. „To je jasné, ne? Signalisto?“
Jeden z Dorcasových asistentů pokročil trošku nejisté vpřed a držel své dva bílé praporky opatrně dolů.
„Ano, pane, madam.“
„Řekni Dorcasovi —“ Grimma se rozhlédla po ostatních. „Řekni mu, že jsme připraveni vyrazit.“
„Promiň laskavě“ řekl Gurder. „Jestli jim má někdo říct, až budeme připraveni, je to moje práce říct jim, že jsme připraveni. Chci, aby bylo naprosto jasné, že já jsem ta osoba, která říká lidem, že se má vyrazit.“ Podíval se ublíženě na Grimmu. „É. Jsme připraveni vyrazit,“ řekl.
„Rozkaz, madam.“ Signalista krátce máchl paží. Z hlubiny zaduněl hlas strojmistra: „Připraven!“
„No tak,“ řekl Masklin. „Tak, a je to.“
„Ano,“ řekl Gurder a loupl očima po Grimmě. „Máme všechno? Nezapomněli jsme na něco?“
„Patrně na spoustu věcí,“ vzdychl Masklin.
„Teď už je pozdě, každopádně,“ řekl Gurder.
„Ano.“
„Ano.“
„To je jasné.“
„Jasně.“
Okamžik stáli mlčky.
„Dáš rozkaz ty nebo ho mám dát já?“ zeptal se Masklin.
„Uvažoval jsem, jestli máme prosit bří Arnoldové (zal. 1905), aby nad námi bděl a ochraňoval nás,“ řekl Gurder. „Koneckonců, sice opouštíme Obchoďák, ale tohle je pořád ještě jeho náklaďák.“ Nešťastné se usmál a vzdychl. „Kéž by nám byl dal nějaké znamení,“ řekl, „aby nám ukázal, že souhlasí.“
„Připraveni, vy tam nahoře!“ zvolal Dorcas.
Masklin přistoupil k okraji plošinky a opřel se o chatrné zábradlí.
Celou podlahu kabiny zaplňovali nomové připravení tahat za provazy nebo vyčkávající u pák a pedálů. Stáli v naprosté tichosti ve stínu, ale všechny tváře byly obráceny vzhůru, takže Masklin hleděl na moře zděšených a vzrušených bublinek.
Mávl rukou.
„Nastartujte motor,“ řekl a jeho hlas zněl nepřirozeně hlasitě v tom napjatém tichu.
Vrátil se a vyhlédl do osvětlené prázdnoty garáže. U protější zdi parkovalo pár dalších nákladních aut a jeden či dva malé žluté nakladače stály tam, kde je lidé opustili. Když si pomyslí, že tomu kdysi říkal hnízdiště náklaďáků. Garáž, to je to slovo. Bylo to úžasné, ten pocit, že znáte ta správná jména. Cítíte, že máte věci pod kontrolou. Bylo to, jakoby vám znalost toho pravého jména poskytovala nějakou páku.
Odněkud zepředu se ozvalo vrčení a potom se plošina roztřásla duněním hromu. Na rozdíl od hromu tohle dunění neustalo. Motor naskočil.
Masklin se zachytil zábradlí dřív, než ho to setřáslo, a ucítil, že ho Angalo tahá za rukáv.
„Takhle to zní vždycky!“ překřikoval ten lomoz. „Za chvíli si zvykneš!“
„Dobro.“ To nebyl hluk. Bylo to příliš silné, aby se tomu dalo říkat hluk. Bylo to spíš jako vzduch v pevném stavu.
„Myslím, že jsme měli trochu lépe trénovat! Abychom se do toho dostali! Mám říct signalistovi, že chceme velmi zvolna vpřed?“
Masklin chmurně přikývl. Signalista se na okamžik zamyslel a potom mávl praporky.
Masklin slyšel zdálky Dorcase ječet rozkazy. Ozvalo se zaskřípění následované nárazem, který ho málem srazil přes zábradlí. Podařilo se mu přistát na všech čtyřech a díval se Gurderovi do vylekaného obličeje.
„Hýbeme se!“ křičel Papírník.
Masklin se díval ven čelním oknem.
„Ano, a víš ty co?“ zařval a vyskočil. „My jedeme dozadu!“
Angalo doklopýtal k signalistovi, který upustil jeden ze svých praporků.
„Zvolna vpřed, jsem řekl! Zvolna vpřed! Ne vzad! Vpřed!“
„Já jsem signalizoval vpřed!“
„Ale jedeme dozadu! Signalizuj vpřed!“
Signalista popadl praporek a divoce mával na skupiny dole.
„Ne, nesignalizuj vpřed, jenom ať zasta —“ začal Masklin.
Ze vzdáleného konce náklaďáku sem dolehl nějaký zvuk. Jediné slovo, které by ho popsalo, bylo „křup“, ale to bylo příliš krátké a prosté slovo, aby vystihlo ten odporný, složitý, kovový zvuk a náraz, který s Masklinem zase mrštil na břicho. Motor ztichl.
Ozvěna odumřela.
„Promíííň!“ zvolal Dorcas někde v dálce. Slyšeli ho mluvit tlumeným, výhružným hlasem ke svým týmům: „Spokojeni? Spokojeni, jo? Když jsem řekl řadicí pákou nahoru a doleva a nahoru, myslel jsem nahoru a doleva a nahoru, nikoli nahoru a doprava a nahoru! Přesně.“
„K tobě přes ně nebo k nám přes ně, Dorcasi?“
„Přes nic!“
„Ne, ale —“
„Žádné ale!“
„Ano, ale —“
Masklin a ostatní se posadili a sledovali, jak dole poletují argumenty sem a tam. Gurder pořád ležel na prknech.