„Skutečně jsme se pohnuli!“ Šeptal. „Bří Arnoldové (zal. 1905) měl pravdu! Všechno musí pryč!“
„Radši bych, aby to pryč bylo o kousek dál, když mu to nebude vadit,“ řekl Angalo temně.
„Vy tam nahoře!“ Dorcasův hlas hřměl divokým veselím. „Menší potíže růstu tady dole. Všechno se už vyřešilo. Řekněte, až budete připraveni!“
„Měl bych se zase kouknout do zrcátka, co myslíš?“ řekl Masklin Grimmě. Ta pokrčila rameny.
„Já bych se s tím nepáral,“ řekl Angalo. „Jeďme už. A co možná nejdřív. Myslím, že cítím naftu. Museli jsme porazit nějaký barel nebo co.“
„A to je špatné, jo?“ zeptal se Masklin.
„Ona hoří,“ řekl Angalo. „Stačí třeba jenom jiskřička a je to.“
Motor se zase probral k životu. Tentokrát se hnuli o píď kupředu, potom to trochu zaskřípalo, a zase popojeli, až se náklaďák octl před velkými ocelovými vraty. Zastavil se s lehkým cuknutím.
„Dobré by bylo zkusit pár cvičných obratů,“ volal Dorcas. „Vychytat trošku mouchy!“
„Vážně si myslím, že zůstávat tady by byl moc špatný nápad,“ řekl Angalo naléhavě.
„Máš pravdu,“ souhlasil Masklin. „Čím dřív odsud zmizíme, tím líp. Signalizuj Dorcasovi, ať otevře vrata.“
Signalista zaváhal. „Myslím, že pro tohle nemáme signál,“ řekl. Masklin se nahnul přes zábradlí.
„Dorcasi!“
„Ano?“
„Otevři vrata! Musíme hned teď vyrazit!“
Vzdálená postava si přiložila ruku k uchu.
„Cože?“
„Povídám, otevři vrata! Je to naléhavé!“
Vypadalo to, že Dorcas o tom chvíli dumá, a potom zvedl megafon.
„Budete se smát, až vám tohle řeknu.“
„Co to bylo?“
„Říkal, že se budeme smát,“ řekl Angalo.
„Á. Dobrá.“
„Tak dělej!“ křičel Masklin. Dorcasova odpověď zanikla v řevu motoru.
„Co?“ křičel Masklin.
„Co jsi to říkal?“
„Říkal jsem, že jsem při tom všem kalupu dočista zapomněl na ta vrata!“
„Co to povídal?“ ptal se Gurder.
Masklin se ohlédl na vrata. Dorcas se náramně pyšnil tím, jak jim znemožnil otevírat se. Teď vypadala mimořádně zavřeně. Může-li se něco, co nemá obličej, tvářit arogantně, tak těm vratům se to zdařilo.
Ohlédl se vztekle zpátky a právě včas, aby uviděl, jak se malý vchod do nitra Obchoďáku pomalu otevírá. Objevila se v něm postava, za malým kruhem ostrého bílého světla. Její strašlivá pochodeň, pomyslel si znovu Masklin.
Byla to Radikální sleva.
Masklin cítil, že jeho mysl začíná pracovat velmi jasně a zvolna.
Je to jenom člověk, říkala. To není nic děsivého. Jenom člověk, se svým jménem, to pro případ, že by zapomněl, kdo je, jako všichni ti ženští tvorové v Obchoďáku se jmény jako „Květa“ a „Šárka“ a „Paní J. Kuchynková, vedoucí“. Je to zas jenom ten starý „Hlídač“. Bydlí dole v kotelně a živí se čajem. Zaslechl ten hluk.
Přišel se podívat po jeho příčině.
To jest, po nás.
„Ach ne,“ zašeptal Angalo, jak se postava kolébala po podlaze. „Vidíš, co to má v puse?“
„To je cigareta. Už jsem s ní nějaké lidi viděl. Co je s ní?“ řekl Masklin.
„Je zapálená,“ řekl Angalo. „Myslíš, že třeba necítí tu naftu?“
„Co se stane, když se zapálí?“ vyzvídal Masklin a měl podezření, že odpověď zná.
„Udělá to blaf,“ řekl Angalo.
„Jenom blaf?“
„Blaf úplně stačí.“
Člověk přišel blíž. Masklin se mu teď mohl podívat do očí. Nebyly moc uzpůsobené na to, aby viděly nomy, obzvlášť když stojí nehnutě, ale i člověk se podiví, proč se nákladní auto uprostřed noci projíždí samotinké po garáži.
Hlídač došel ke kabině a pomaličku natáhl ruku ke klice. Jeho pochodeň svítila dovnitř bočním okénkem a v tom okamžiku se Gurder vztyčil a celý se třásl vzteky.
„Vari pryč, ty ohavný zloduchu!“ zaječel, nasvícený jako na divadle. „Dbej Nápisů bří Arnoldové (zal. 1905)! Kouření zakázáno! K východům!“
Lidský obličej se zvrásčil v těžkopádném údivu a potom, pomaloučku jako beránky po obloze, se po něm rozšířil výraz zděšení. Pustil kliku, obrátil se a začal kráčet ke dveřím na člověka nezvyklou rychlostí. Přitom mu z úst vypadla hořící cigareta a kroužila a kroužila a padala pomalu k zemi.
Masklin a Angalo se podívali na sebe a pak na signalistu.
„Rychle vpřed!“ křičeli.
Za okamžik se celičký náklaďák zachvěl, jak se nomové pustili do složitého procesu řazení rychlosti. Potom se pohnul vpřed.
„Rychle! Řekl jsem rychle!“ křičel Masklin.
„Co se děje?“ křičel Dorcas. „A co vrata?“
„Vrata otevřeme! Vrata otevřeme!“ ječel Masklin.
„Jak?“
„No, nevypadala moc silná, ne?“
Svět nomů je, pro lidi, svět rychlý. Žijí tak rychle, že to, co se kolem nich děje, se zdá být celkem pomalé, takže to vypadalo, že nákladní auto se posunuje vzhůru po nájezdu a lenivě vráží do vrat. Ozvalo se mohutné zadunění a zvuk trhaného kovu, škrábání na střeše kabiny, a pak už nebyla vůbec žádná vrata, jenom tma posetá světly.
„Vlevo! Jeďte vlevo!“ vřískal Angalo.
Nákladní auto sebou pomalu smýklo, líně se odrazilo od zdi a popojelo kousek ulicí.
„Jedem! Jedem! Teď rovně!“
Jasný záblesk krátce ozářil zeď vedle kabiny.
A potom se za nimi ozvalo něco jako „blaf“
13
I. Bří Arnoldové (zal. 1905) pravil, Všemu je konec;
II. Veškeré Záclony, Koberce, Ložní soupravy, Dámské prádlo, Hračky, Modelové klobouky, Galanterie, Kovomat, Instalační materiál;
III. Veškeré stěny, podlahy, stropy, výtahy, pohyblivá schodiště;
IV. Všechno musí pryč.
Později, když se zaznamenávaly další kapitoly Knihy Nom, říkalo se, že konec obchodního domu začal velkým třeskem. Nebyla to pravda, ale napsalo se to, protože třesk zní impozantněji. Ve skutečnosti ten kotouč žlutého a oranžového ohně, který se vyvalil z garáže a unášel s sebou zbytky vrat, vydal zvuk, jako když si obří pes něžně odkašle.
Blaf.
Nomové v tu chvíli nebyli v situaci, aby se nad tím pozastavili. Spíše byli zaujati hlukem, způsobeným předměty, které do nich málem narazily.
Masklin počítal s dalšími vozidly na silnici. Pravidla silničního provozu k tomu měla co říct. Důležité bylo do nich nenarazit. Co mu dělalo starosti, byl způsob, jakým ty věci jevily rozhodnutí narazit do jejich náklaďáku. Vydávaly dlouhé bučivé zvuky, jako krávy, kterým je zle od žaludku.
„Trochu doleva!“ křičel Angalo. „Pak ždibec doprava, potom rovně!“
„Ždibec?“ řekl pomalu signalista. „Myslím, že pro ždibec neznám kód. Mohli bychom —“
„Pomalu! Teď trochu vlevo! Musíme se dostat na pravou stranu cesty!“
Grimma vykoukla nad Pravidly silničního provozu.
„My jsme na pravé straně,“ řekla.
„Ano, ale ta pravá strana by měla být levá!“